Barevné fotky neumím, směje se fotograf světového formátu Robert Vano

Robert Vano se narodil maďarské rodině v Nových Zámcích na Slovensku v roce 1948, jako malý chodil do kostela ministrovat. Na svoji maminku vzpomíná se slovy: „Ona všechno sváděla na osud, ale já říkám, že buď necháme osud řídit život, nebo my řídíme osud.“  

Do Spojených států amerických emigroval prý proto, že nechtěl jít na vojnu. Ale už jako malý chlapec k tomu měl sklony – jako desetiletý chlapec utíkal k babičce vždy, když měl pocit, že se děje nespravedlnost nebo když mu doma něco nedovolili.

V patnácti dostal první fotoaparát, který podle něj už tehdy dělal krásné fotky, jenomže na Slovensku v 60. letech kluci nemohli jít na střední fotografickou školu – byl to obor jen pro děvčata. 

Začátky v Americe

Původně chtěl emigrovat do Říma kvůli lásce k Felliniho filmům. Netušil, že právě tam vyfotí svojí první fotografii, která se dostane na titulní stránku slavného módního časopisu. Ameriku si vybral proto, že se tam dalo získat občanství už za pět let. „No a nebyla tam taková zima jako v Kanadě nebo ve Švédsku,“ dodává. Na začátku se živil různě: myl nádobí v restauraci, pracoval ve sklárně a potom i v kadeřnictví. Tam už byl blízko módní branži, zprvu jen česal a líčil modelky.

V jednom měsíci mu tehdy vyšly tři titulní strany s jeho fotografiemi. V té chvíli ucítil, že už to nikdy nebude stejné. Za svoji kariéru fotil řadu osobností, o kterých tehdy netušil, že budou slavné – Rod Stewart, Michael Douglas nebo Janis Joplin.

Celý čas v emigraci žil v New Yorku – zemi s názvem Czechoslovakia tam prý znají. Havel, Kafka, Navrátilová, Jágr i pivo, komentovali američtí přátelé jeho rodnou zemi. Teď je jeho domovem Praha: „S věkem se člověk ustálí. Uzavírám tím kruh – odtud jsem odešel a sem jsem se vrátil.“