Autor Aristokratky: Přece se nebudu válet v písku jako nějaká blbá velryba

Vydal už třetí knihu úspěšné série o chudé aristokratce a oslavil padesáté narozeniny. S Marcelou Antošovou mluvil Evžen Boček, kastelán milotického zámku, nejen o svých knihách, ale také o své každodenní práci.

Oblíbený autor přiznal, že nebýt brněnského nakladatele, spisovatele a básníka Marina Reinera, veselé peripetie rodiny Kostkovy z Kostky by nejspíš nikdy nespatřily světlo světa.

„Jeho tehdejší nakladatelství Petrov vydalo Deník kastelána (prvotina, kterou publikoval pod pseudonymem Jan Bittner pozn.red.). A někdy osm let poté jsem ho náhodou potkal v Brně a dali jsme se do řeči. Zajímalo ho, jestli něco píšu. A když jsem řekl, že ano, tak mě požádal, ať mu to pošlu. No a za tři dny mi volali, že se to musí vydat a tak vznikla první Aristokratka,“ vypráví Evžen Boček.

Su ten borec, co spravuje záchody a křičí na lidi, co jezdí na kole v parku

Nebýt této náhody, nejspíš by Poslední aristokratku přepisoval doma dodnes. Se skromností sobě vlastní nepředpokládal, že by jeho kniha mohla vyvolat nějaký zvláštní zájem.

„Když ji vydali v nákladu asi 1500 kusů, přišlo mi to moc. Ale říkal jsem si, že by se to snad mohlo prodat a všichni zaměstnanci a celá rodina dostali za úkol si knížku koupit. Druhý díl pak vyšel v nákladu pěti tisíc a to jsem jim říkal, že se zbláznili, že tolik příbuzných a známých nemám,“ popisuje svůj údiv, když se na podzim 2013 prodeje jeho knih „rozjely“.

Spisovatel a kastelán Evžen Boček, autor knih o chudé aristokratce|foto: Knihkupectví Kosmas

Když se tedy na Velkém knižním čtvrtku knihkupectví Kosmas dozvěděl, že prvních dvou dílů jeho knih se prodalo už 150 tisíc dílů, byl v šoku. „Beru to jako cosi podivného, takovou zvláštnost. Zvlášť když mě strčí na pódium se skutečnými spisovateli, připadám si nepatřičně. Já nejsu spisovatel a nikdy nebudu, psaním se bavím,“ hájí se milotický kastelán.

Když má přiblížit svou každodenní práci, krčí rameny. „Teď jsem to říkal někomu v Praze. Já su ten borec, který se stará, aby na zámku splachovaly záchody a co křičí na lidi, aby nejezdili na kole po parku,“ konstatuje suše.

Už bez nadsázky samozřejmě dodává, že k jeho práci patří i plánování oprav, najímání personálu i sezónních průvodců. A mimo to na zámku chovají také husy, slepice a pávy. Tito pernatci pak v sezóně představují další atrakci pro návštěvníky.

„Přitom v Miloticích měl před šedesáti lety husy úplně každý. A rodiče a prarodiče, kteří dětem husy v parku ukazují, často říkají, že je měli doma nebo u babičky, když byli malí,“ dodává Boček. Ač chov husí najdete i v knihách o aristokratce, nejde o předobraz. Souslednost byla totiž přesně opačná – nejdříve o nich Evžen Boček napsal v knize a teprve potom se pustil do jejich chovu.

Dovolenou u moře? Nebudu se válet v písku

Práce okolo zámku, na kterém i žije, nekončí ani po sezóně, která byla letos mimořádně úspěšná. Doma je ostatně velmi spokojený, cestování rozhodně nepatří mezi jeho koníčky.

„Jednou jsme s dětmi byli u moře a byl to pro nás všechny svorně ten nejhorší zážitek. Za tři dny jsem nevěděl, co tam mám dělat. Válet se v písku jako nějaká blbá velryba? Děti to také přestalo bavit, i když byly malé,“ popisuje autor, který nejraději čte české klasické autory.

Mezi jeho oblíbence patří Božena Němcová nebo Jindřich Šimon Baar. „Ty knihy jsou nádherné, krásně napsané a strašně klidné. Jsou pozitivní, milé, a když je dočtete, je vám dobře. Ne jako současné knihy. Stačí mi přečíst si záložky v knihkupectvích – to je samá bestiální vražda, perverze, úchylky a v lepším případě deprese. Nechci, aby na mě padaly po přečtení knížky deprese,“ hodnotí současnou nabídku bestsellerů Evžen Boček.