Antonín Přidal vzpomíná na slova pana učitele koncem války

Básník, prozaik, dramatik, překladatel a profesor Divadelní fakulty JAMU Antonín Přidal se narodil 13. října 1935 v Prostějově. Na konci druhé světové války mu bylo devět let. „I po nás, tehdejších dětech, zbude jen něco kusých vyprávění,“ uvažuje. K jedné ze vzpomínek se však vrací s jistotou, že ji ničím nezamlžil ani nepřibarvil. Pár vět, které pronesl jeho učitel v páté třídě obecné školy v květnu 1945, si navždy přesně zapamatoval:

„‚Oni neválčili jenom kvůli nám‛, řekl pan učitel v kterési hodině. ‚Napřed museli vytlačit Němce z vlastní země. Zastavit je a vybojovat zpátky všechno, co Hitler po vpádu do Ruska dobyl. Museli nejdřív osvobodit svou vlast,‛ vysvětloval učitel a pokračoval: ‚Stálo je to spoustu životů, ale jinak to nešlo, když nechtěli ztratit všechno. Nemohli přestat, ani když Němce zahnali za hranice. Nešlo říct: Teď ať se s nimi vypořádají druzí, každý ve své zemi, jako my u nás. Museli he hnát pořád dál, až do Berlína, a tam porazit nadobro, jinak by válka neskončila nikdy. Nedělali to jenom kvůli nám,‛ řekl ještě jednou pan učitel a dodal: ‚Přišli až sem, aby měli jistotu, že je už nikdy nic neohrozí.‛“

Dnešní děti mají zkušenosti získané z drsných počítačových her a meziplanetární thrillerů, konstatuje Přidal a přiznává, že oni, školáci pováleční, toho věděli jen málo:

„Z balkonu v zámecké zahradě promluvil důstojník vítězné armády a tlumočník překládal jeho slova do češtiny. ‚Necháme tu zvoneček,‛ říkal, ‚a když budete potřebovat, zatáhnete za provázek, a my přijdeme.‛ Všichni pod balkonem jsme jásali, netušíce, že přijdou doby, kdy budeme potřebovat, aby nepřijížděli, když nezvoníme.“