Antonín Přidal vzpomíná na slova pana učitele koncem války

Antonín Přidal byl uveden do rozhlasové Síně slávy. Slavnostní zahajovací večer Prix Bohemia Radio a předávání cen Moderátor roku.
Antonín Přidal byl uveden do rozhlasové Síně slávy. Slavnostní zahajovací večer Prix Bohemia Radio a předávání cen Moderátor roku.

„Komu bylo koncem války čtyřicet nebo třicet let, ten už mezi námi nežije. Tehdejší dvacátníci jsou dnes nad hrobem, jejich paměť na odchodu. Žijícími svědky jsou ponejvíc ti, kdo byli tehdy ve věku klukovském nebo holčičím,“ konstatuje Antonín Přidal.

Básník, prozaik, dramatik, překladatel a profesor Divadelní fakulty JAMU Antonín Přidal se narodil 13. října 1935 v Prostějově. Na konci druhé světové války mu bylo devět let. „I po nás, tehdejších dětech, zbude jen něco kusých vyprávění,“ uvažuje. K jedné ze vzpomínek se však vrací s jistotou, že ji ničím nezamlžil ani nepřibarvil. Pár vět, které pronesl jeho učitel v páté třídě obecné školy v květnu 1945, si navždy přesně zapamatoval:

„‚Oni neválčili jenom kvůli nám‛, řekl pan učitel v kterési hodině. ‚Napřed museli vytlačit Němce z vlastní země. Zastavit je a vybojovat zpátky všechno, co Hitler po vpádu do Ruska dobyl. Museli nejdřív osvobodit svou vlast,‛ vysvětloval učitel a pokračoval: ‚Stálo je to spoustu životů, ale jinak to nešlo, když nechtěli ztratit všechno. Nemohli přestat, ani když Němce zahnali za hranice. Nešlo říct: Teď ať se s nimi vypořádají druzí, každý ve své zemi, jako my u nás. Museli he hnát pořád dál, až do Berlína, a tam porazit nadobro, jinak by válka neskončila nikdy. Nedělali to jenom kvůli nám,‛ řekl ještě jednou pan učitel a dodal: ‚Přišli až sem, aby měli jistotu, že je už nikdy nic neohrozí.‛“

Dnešní děti mají zkušenosti získané z drsných počítačových her a meziplanetární thrillerů, konstatuje Přidal a přiznává, že oni, školáci pováleční, toho věděli jen málo:

„Z balkonu v zámecké zahradě promluvil důstojník vítězné armády a tlumočník překládal jeho slova do češtiny. ‚Necháme tu zvoneček,‛ říkal, ‚a když budete potřebovat, zatáhnete za provázek, a my přijdeme.‛ Všichni pod balkonem jsme jásali, netušíce, že přijdou doby, kdy budeme potřebovat, aby nepřijížděli, když nezvoníme.“