966. schůzka: Doma

21. listopad 2022

Toulat se naší historií, to je poměrně dost perná práce, a ne zcela vděčná. Je to jako s revolucí. Jak to řekl Stephan Zweig: „Revoluce nikdy nenáleží prvnímu, který ji začne, nýbrž vždycky až poslednímu, který ji dokončí.“ A to my bychom rádi, abychom ji – jednou – dokončili (výpravu do české historie myslím).

Dnes se budeme trochu podrobněji zabývat bytovou otázkou, která představovala vždy problém, s nímž se potýkala většina evropských společností, států, zákonodárců i vlád od počátků průmyslové revoluce, ale aby vám to neznělo příliš ouředně, tak jsme dnešní Toulky nazvali jedním slůvkem, hřejivým tehdy stejně jako v současnosti: „Doma.“

Doba posledních desetiletí 19. století byla dobou vznikajícího a rozvíjejícího se průmyslu, který nabízel statisícům občanů zaměstnání. Lákalo hlavně obyvatele živořících vesnic, ale většinou se jim s pracovní příležitosti nenabízelo žádné slušné ubytování. Nahlédněme však nejprve do bytu lidí, kteří se otázkou bytu či domu nijak nezatěžovali, neboť jej prostě měli. A začít bychom mohli nahoře, u bytu luxusního. Přepychový byt zámožné rodiny v Praze, na Vodičkově ulici, nám popsal novinář Servác Heller:

„Předsíň, pět vzdušných, vysokých pokojů a salon se čtyřmi, na ulici vedoucími okny. V každém pokoj visel od stropu dřevěný pozlacený šestiramenný lustr se stearinovými nebo voskovými svícemi, v saloně pak vznášel se těžký lustr o šesti mosazných lampách se skleněnými koulemi. Jinak svítilo se v pokojích pro obyčejnou potřebu takzvanými moderatérkami (nikoli moderátorkami, nýbrž moderatérkami – moderátorky – aspoň některé – zasvítily až o sto let později). Moderáterky byly lampy, zařízené na zesilování a tlumení světla. Svítidlem byl kromě svíček řepkový olej, jelikož petrolej tehdy, v 60. letech, ještě obecně ani znám nebyl. Okna byla ověšena jemnými bílými záclonami, shrnutými dole v pozlaceným růžicích, takže světlo do komnat proudí nebylo nikterak tlumeno. Nebyla tehdy ještě zavedena móda zastírat okna tak, aby nebylo vidět ani dovnitř ani ven a dělati z jasných světnic kobky. Nábytek byl pěkný, z pevných dřev. Stěny byly pokryty bohatou malbou. V salonu byl sedací nábytek potažen blankytnými čalouny s drobnými zlatými květy. V kuchyni, že by se v ní mohlo tančit, krb a plotna se zrovna leskly, a na stěnách zářilo v leštěných policích měděné, mosazném a majolikové nádobí.“

Nahlédli jsme do světa lepší společnosti. Lepší společnost umí dobře bydlet. Tehdy i dnes. Většina chudšího městského obyvatelstva bydlela v předměstských, laciných činžovních domech. V regionech, kde se bouřlivě rozvíjelo hornictví a hutnictví (tedy na Ostravsku, Plzeňsku, Kladensku a v severních Čechách) stavěli podnikatelé také závodní byty, tak řečené kolonie. Zaměstnavatelé tím připoutávali kvalifikované pracovní síly, kterých – na rozdíl od nádeníků – nebyl nadbytek. K bytu v kolonii zpravidla patřil nějaký chlívek, kde se daly chovat husy a slepice, koza, často i prasátko – důležitý příspěvek k jídelnímu lístku.

„V Praze to začalo Karlínem, pokračovalo Smíchovem a Žižkovem,“ píše autor knižních Toulek českou minulostí Petr Hora–Hořejš. „Během jedné, dvou generací vyrostl kolem Prahy, tehdy ještě sevřené hradbami, prstenec průmyslových závodů. Kolem roku 1880 už to bylo 180 podniků s více než deseti zaměstnanci; z toho sedm s více než třemi sty dělníky. Venkovské obyvatelstvo, jak řeka valící se do předměstí, muselo někde bydlet. Smíchov se díky zdejší Ringhoferově továrně stal třetím největším městem v zemi, hned po Praze a Liberci. Prudce rostl také Žižkov, noclehárna proletářů, pracujících v Karlíně, Vysočanech, Holešovicích a v Libni. Začaly se ve velkém stavět levné činžovní domy a dělnické kolonie. Investice na Žižkově byly pro „developery“ stejně výhodné jako rýžování zlata na Aljašce.“ O čemž ledacos vědí nejenom posluchač, historií hlouběji se zabývají, ale i čtenáři knižní pentalogie Vladimíra Neffa Sňatky z rozumu, jakož i diváci jeho televizní podoby.

A teď bychom mohli navštívit pár takových běžných bytů v jednom činžáku nebo v kolonii. Moc se od sebe nelišily. Většinou dvě místnosti. Kuchyně a hlavní místnost, řečená „cimra.“ Žilo se převážně v kuchyni, které se proto projektovaly jako poměrně velké prostory. Hlavní místnost sloužila za ložnici, ne jako obývací pokoj, i když bývala vybavena parádnějším nábytkem. Pokoj se návštěvníkům jenom ukazoval, aby viděli, že hospodyně řádně ustlala peřiny, a hosté na nich povinně obdivovali obligátní parádní přehoz, který uháčkovala.

Jinak se s případnou návštěvou sedělo a besedovalo v kuchyni. „Koupelna byla věcí (zejména v chudých příbytcích) věcí zcela neznámou,“ dočetli jsme v 11. díle knižních Toulek českou minulostí. „Pro vodu se chodilo k jednomu vodovodu na chodbě či pavlači. Na suchý záchod, společný pro celé patro tamtéž. V noci se ale nájemník za žádnou malou potřebou nešátral. K vybavení ložnice patřil nočník pod postelí. Ten se nijak nezakrýval ani před hosty.“

Tedy – těmi zvanými hosty. Oni tu pobývali ještě hosté nezvaní. Jeden z nich se jmenoval Blatta orientalis – tak řečený šváb (s malým š, aby se nikdo ze Spolkové republiky nepohoršil). Na návštěvu rovněž zavítal i švábův blízký příbuzný Blatella germanica, jemuž na Rusi říkají prus. V Německu i u nás zdomácněl název rus.

Častý obyvatel chudých postelí se jmenoval Cimex lecturalius. Opět cizopasník, česky štěnice. A zavítal sem se jako častý host i Pulex irritans. Lidově blecha. Vzácností nebyla ani Pidiculus capitis. Veš šatní, kterou občas přinesly ze školy jako dárek od spolužáků z méně čistotných rodin. Ta přežívá i ve 21. století. Nepřežívají ale naštěstí způsoby boje pro vším: likvidovala se totiž namočením vlasů do petroleje. Na starých školních fotografiích je vidět (ale i na těch z vojny), že žactvo i mužstvo je ostříháno dohola. Preventivně. Jinak se vše z vlasů vyčesávala hřebenem známým jako všivák. Toto označení se původně používalo pro vandráky, u nichž se vyskytoval v ochlupení pohlavních orgánů a v podpaží Phiritus pubis. Veš ohanbní alias muňka, lidově zvaná filcka.

Docela rádi opouštíme zónu, hemžící se všemi těmi nepříjemnými tvorečky, abychom se mohli věnovat vůbec pořádku, který v závodních bytech alias koloniích panoval. Tam si pořádek zajišťovali sami nájemníci, kteří se v úklidu společných prostor střídali. Ostřížím zrakem sledovaly hospodyně, jak která koná svou „haustůru“, to znamená myje schody, chodby i společný záchod. Po příchodu z práce (dělník se vracel většinou v pracovním oděvu) se umýval jenom v plechovém lavóru nebo ve škopku. Koupání zůstávalo sobotním, téměř svátečním obřadem. Do kuchyně se přinesly necky a na kamnech nebo v kotli se ohřála voda a v té se postupně vykoupala celá rodina. Děti šly první.

S praním to bylo podobné jako s koupáním. Valcha nebyla původně hudebním nástrojem, jak ji znají muzikanti a mladší ročníky, nýbrž dobře sloužila k vydření špíny z pracovního oděvu. Mohovitější rodiny si dávaly prádlo prát, nebo si zjednávaly domů pradleny – alespoň pro takzvané velké prádlo (ložní povlečení a podobně). Tam, kde i žena musela chodit do zaměstnání, pralo se v neděli. V „řádných rodinách“ se pralo v pondělí. Tradovalo se, že „v pondělí perou hospodyně, v úterý perou podruhyně. V sobotu perou jenom svině.“ (konec citátu) I pro praní existoval určitý rituál. Řádná hospodyně (tedy nikoli podruhyně a už vůbec ne svině) měla vypráno už za časného pondělního jitra a šla věšet, jedva slunce vykouklo nad střechy. Jinak se v neděli nebo ve svátek celý byt náležitě vysmejčil, posypala se podlaha jemným pískem, a to nejen ve vesnických chatrčích, někde s podlahou jen z udusané hlíny, ale občas i v bytech městských. Do mnoha domácností rozváželi povozníci vodu a také jemný písek.

Na venkově se nic takového neřešilo. Naprostá většina (i chudých) vesničanů měla vlastní byt, dům, domeček, někdy i pěkný na pohled. Uvnitř se úrovní komfortu asi příliš nelišilo bydlení domkáře a sedláka. Ten druhý měl v bytě malovanou almaru, židle a stůl dubový, podlahu z prken. Příslušenství, tedy sociální zařízení, to bývalo na dvoře. Statek měl svou vlastní pumpu. Chalupník chodil ke studni na náves. Slepice, kachny, husy byly všude, ve dvorech i na návsi. A také mouchy. Spalo se ve spodním prádle (to často i v městských dělnických rodinách - aspoň ranní oblékání dlouho netrvalo.) Svítilo se petrolejovou lampou. Petrolej byl sice tehdy relativně stejně drahý jako dnešní elektřina, ale proto každý vesničan musel vstávat už za svítání a chodil proto „spát se slepicemi“, tak příliš mnoho nepropálil. I v chudé chalupě se spalo pod peřinou, ne pod hadry, jako ve většině obydlí domácích dělníků, sklářů, tkalců, o trhanech nemluvě. Pod peřinou nepovlečenou a nepříliš čistou spali dokonce i nádeníci v ratejnách, což jak už dobře víme, byly stodoly, ve kterých bydlelo společně i několik rodin.

A když už tak bez pozvání nahlížíme do soukromí našich pradědečků, co kdybychom si prohlédli jejich stůl se zrovna přinesenou snídaní, obědem, večeří… Dodnes panuje domněnka, že za starých dobrých časů se vařilo bohatě a jedlo chutně. Tedy alespoň podle receptů Magdaleny Dobromila Rettigové, s těmi radami „vraž do toho půl tuctu vajec, libru másla, žejdlík smetany!“ Na jedné straně se jedlo zdravě, nic nebylo vyhnané prášky či geneticky modifikováno, přecpáno konzervanty, stabilizátory, emulgátory, barvivy, ve všem éčka značící nikoli silnice, ale dobrovolně konzumované chemikálie. Ale zase… maso se v naší době (vracíme se do 19. století) prodávalo na pultech pod širým nebem, kde na ně sedal prach a much bylo kolem nesčetně. Ani ta „zdravá strava“ nebyla tak docela zdravá: špek, sádlo, škvarky, uzené byly vítanou, na vsi běžnou lahůdkou, pivo se považovalo za zdravý nápoj pro děti. Podle legendární Rettigové moc hospodyněk nevařilo, už kvůli finanční a časové náročnosti. V naprosté většině domácností se vařilo podle úplně jiných receptů. Obraz šlechtického stolu, překypujícího lahůdkami, patřil koncem 19. století ke všednímu dni panstva. To zřejmě nebyly trachtace jako za Viléma z Rožmberka…

Ty doby byly pryč. K aristokratickému stylu života patřilo nepřejídat se. Ostatně i císař František Josef (jak píše jeho komorník Ketterl) jedl až příkladně střídmě. Možná i díky tomu, že hodně pracoval a málo jedl, se dožil tak úctyhodného věku (možná ke škodě monarchie… ale to už patří do dějin politických) .

O jídelníčku dobře situovaných měšťanů snad dostatečně hlavně pozoruhodně vypovídají vzpomínky z rodiny známého skladatele Josefa Bohuslava Foerstera: "Děti dostávaly k snídani šálek kávy (nepravé), do kapsy housku. O půl jedné byl nachystán chudý oběh. Všedního dne bývala polévka se zeleninou, v pátek čočka nebo hrách, vdolky nebo lívance, občas jáhelník se sušenými švestkami, v neděli nějaká pečeně.“ Pro nás jsou snad až trochu exotické zprávy o slavnostním stolování středních vrstev, zejména o stolu štědrovečerním. Na 50. léta předminulého století vzpomíná spisovatel a novinář Servác Heller: „Nejprve byla rybí polévka, potom, kolovala mísa s drobnými placičkami, obloženými kaviárem, kousky uzeného lososa, úhoře a sardinek, potom přišla černá ryba s knedlíkem, pak smažený kapr, k němuž se nabízel strouhaný křen, všelijaké zavařené ovoce, dále pečená vydra s nějakou omáčkou, nato pečení hlemýždi a nakonec lívanečky a zákusky.“ V 70. letech kreslí Hellerův kolega Jan Neruda v jedné ze svých arabesek obrázek z druhého břehu, z rodiny zedníka. Trochu stylizovaně, aby zapůsobil na city majetnějších, popisuje rozhovor s manželkou: „Jakpak s těmi rybami? Což nechceš letos žádných? Vždyť tak rád kousek smažené nebo nějaký ten knedlík v omáčce pojíš…! „Ne, letos to nemůže být, milá Mariánko, výdělky byly a jsou špatné, a libra ryb skoro za půl tolaru. Nemusíme všechno mít, co hrdlo ráčí. Uděláš praženou polívku a vdolky – budeme mít dost!“

A ještě je tu jedna zpráva z okolí Náchoda kolem roku 1880. Zachycuje ji Antonín Zápotocký ve své knize Vzpomínky: „Ocitl jsem se v jedné chatrči právě v poledne. Dali mi okusiti svůj oběd. Nastavovanou kaši z hrubých ovesných krup a špatných bramborů, které (ač již to bylo v srpnu) pocházely ještě z předešlého roku. Nebylo to ani slané. O nějakém omastku nebylo zdání. Když to člověk s namáháním pozřel, cítil to pak celé odpoledne v žaludku.“

Tento údaj není příliš typický – takto žila přece jenom jen malá skupina obyvatel. Mnohem typičtější je jídelní lístek v jedné kuchyni družstva Jednota z roku 1869. Začneme pondělím. Panádlová polívka. Oběd: čočka s kyselou okurkou. Večeře: chléb s máslem.
A máme tu úterý. Snídaně: chlebová polévka s chlebem. Oběd: bramborová polívka, hrách maštěný máslem. Večeře: chleba a sýr.
A jsme u středy: Snídaně: krupičná polívka, chléb. Oběd: kroupová polívka, bramborová kaše maštěná máslem. Večeře: chléb.
A načínáme čtvrtek: Snídaně: káva a chléb. Oběd: polívka ze skopového masa, chléb, skopové maso, rýže. Večeře: 8 krejcarů.
Postní den, pátek: Snídaně: bramborová polívka. Oběd: chlebová polívka, knedlíky zelí. Večeře: 8 krejcarů.
Blíží se konec týdne. Sobota: Snídaně: polívka se strouhaným těstem. Oběd: hrachová polívka, kroupy. Večeře: 8 krejcarů (na ruku).,
A končíme nedělí. Snídaně: káva a chléb. Oběd: masová polívka s krupicí, hovězí maso, brambory s omáčkou. Večeře: chléb a pivo.

Tak se stravovala asi polovina nezemědělských rodin. Tedy: měla se stravovat. Tento lidu milý záměr svépomocných spolků, jakým byl kupříkladu Oul, ztroskotal. Proč, to nevíme. Jsou dvě možnosti. Buďto výrobce nemohl za ty ceny prodávat, neboť je nasadil příliš nízko, nebo byly naopak příliš vysoké. Projekt družstev vyhasnul, ale zároveň vznikaly dobročinné, dnes bychom řekli neziskové organizace. Humanisté, především dámy z lepší společnosti, zejména šlechtičny, manželky předních politiků a všechny známé spisovatelky založily vývařovny pro chudé. Spolek pro obecné kuchyně v Praze a na předměstích zřídil „polévkové a čajové ústavy,“ které aspoň obden poskytovaly chudým teplou stravu (ovšemže také příživníkům, těch se i tehdy našel dostatek).

Ke zvláštnostem Prahy patřily takzvané „pekáčové báby,“ které přímo na ulici, zejména na Uhelném trhu, vařily nebo ohřívaly oběd a svačiny. Máme o nich svědectví z poloviny 19. století od Josefa Kajetána Tyla: „Pekáčová bába má arci v ohromném hrnci polívku s nudlemi, jež vypadají jako bělavé žížaly, a zase ta tam se pyšní pekáčem nadrobno nakrájené vepřoviny. Obden je u ní také husa nebo zajíc k dostání. Jiná tu sedí s mísou loje maštěného hrachu a s kuthanem bramborů, ještě jiná vykládá smažené nožičky, pak osrdí s odpadkem rozličného masa s hnědozelenou omáčkou, a opět jiná zve k plné ošatce vdolků s povidly a se syrečkem, na něž něco žlutého nakapává, co má slouti omastkem.“ Byly to předchůdkyně pozdějších bufetů, automatů, bister, nynějších fast–foodů.

„O Češích se říkalo, že mají rádi měkký alkohol a měkké maso: pivo a uzenky. Buřty, cerbuláty, bachořice a jak se uzenkám ještě říkalo, to prý bývala lahůdka. 100% masa, rozhodně bez sóji.“ Pražské masné krámy byly v Lazarské ulici. Staly se shromaždištěm opilců a bezdomovců, kteří tam ráno přicházeli na dršťkovou. To místo slulo neuvěřitelným zápachem, množstvím červů a myriádami much. Pražští tatíci je nakonec dali zbourat. Maso se zajisté prodávalo v kamenných řeznictvích, ale dlouho, než to bylo zakázáno, také v mobilních krámcích pod širým nebem. U těchto prodejců, takzvaných huntýřů, bylo výrazně levnější. Ještě levněji se dalo koupit za hradbami, šlo o maso neproclené a říkalo se mu šancové (šance, to byly hradby nebo opevnění vůbec).

Dříve byli mnohem více konzumováni šneci, kvíčaly, pěnkavy, čížci a také konina (konině se říkalo konina a nevydávala se za nic jiného.) Za pochoutku se považovalo koňské sádlo, smíchané na půl s vepřovým, prý bylo k nerozeznání od husího. Už v 19. století existovala lihuprostá piva, vína i kořalky. Jejich výhoda a lahodná chuť spočívaly v tom, že ve skutečnosti líh obsahovaly, ale deklarovaly se jako lihuprosté, čímž byly zproštěny spotřební daně.

Recepty a rady jednoho kupce z Litomyšle: „Praženou kávu lid venkovský nekupoval, sedláky nevyjímajíce. Až o hodně později začali na venkově pít kafe, a to je o velkých svátcích, kdo z venkovských to neznal, stalo se mu často, že koupil kávu surovou, že ji má zpražit, nevěděl, a tak vařil kávu surovou. Nechutnala mu."

„Po 70. roce přišla záplava všelijakých pamlsků, například Rocks–Drops a jiných, zvaných později jednoduše bonbony. Vystavil jsem dva šturcy před krám, a pozoroval, jakou senzaci to vzbuzuje u mládeže a kolemjdoucích. Této reklamě podlehl kdekdo a celé město mlsalo celou hubou. Čokoládu, kterou lidi dříve neznali, jsem bral na bedny.
Vystavil jsem krabičky se sardinkami. To byl památný den našeho obchodu, ale také celého města vůbec, neboť ten den začal jsem Litomyšlany učit jíst lahůdky. O sardinkách věděli dosud jen bohatí gurmáni, ale teď jsem objednával až tisíc krabiček ročně. Jedna stála 30 krejcarů.“

„Pro chudokrevné jsem měl na skladě Malaga. To víno, se málo znalo, pili je už lidé polomrtví a na recept z apatyky, kde bylo tak drahé, že chudší lidé raději umírali, než aby tak drahé víno pili. Odvážil jsem se koupit celý soudek Malaga a prodával pro posílení kalíšek za 15 krejcarů. Tou lácí naučil jsem hodně lidí pít Malaga, takže jsem je zachoval při dobrém zdraví dlouhá léta na světě.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.