886. schůzka: V domě U Halánků

Tato slova si jako student zapsal do svého deníku Adalbert Fingerhut. Jeho tatínek, sládek z pivovaru, pocházel z Tuchlovic u Kladna, z rodiny, jež nesla příjmení „Náprstek.“ Antonín byl sedmé dítě. Jako jediný byl však do matriky zapsán jako Anton Fingerhut. Všech jeho šest sourozenců zůstalo Náprstky. Německé jméno tenkrát nikomu nevadilo; o to víc však později bylo na obtíž synu Adalbertovi. Ten se v roce 1880 vrátil k příjmení Náprstek a jméno Adalbert si přeložil jako „Vojtěch.“

Antnon Fingerhut, otec Vojty Náprstka, na portrétu od neznámého autora|foto:Jiří Vaněk, eSbírky – kulturní dědictví on-line, Národní muzeum, CC BY 4.0, ©

Adalbert–Vojtěch přišel na svět 17. dubna roku 1826 v domě U Šturmů v Praze na Uhelném trhu. Mamince Anně, která byla provdána podruhé, bylo tehdy osmatřicet let, tatínek byl o deset let starší. Rodina se přestěhovala do domu zvaného „U Halánků“ na Betlémském plácku. Maminka Anna už měla ze svého prvního manželství zkušenost s vedením pivovaru, takže se pustila do nové živnosti s neutuchající energií. „Fingerhutovi provozovali v domě U Halánků pivovar a vinopalnu,“ píše autorka knihy o Vojtovi Náprstkovi dr. Milena Secká, vedoucí knihovny Náprstkova muzea. „Oboje jim vynášelo. V domě byl sice výčep, přesto se vyrábělo především pro mimopražské podniky, kam se dodávalo ve velkém. K živnosti patřily také povozy s koňmi, které denně přijížděly a odjížděly. Dům U Halánků byl plný tajemných zákoutí a malých pokojíčků, byl obklopen množstvím bizarních přístavků a hospodářských stavení. Tady se scházely ke svým hrám děti majitelky i zaměstnanců.“

Majitelky… O tatínkovi–majiteli žádná zmínka. Jen a pouze ta, že když bylo Adalbertovi šest let, otec mu zemřel. Anna Fingerhutová se stala ve svých čtyřiačtyřiceti letech podruhé vdovou.

„Mezi mými zvláště milými spolužáky byl Adalbertus Fingerut, synek od Halánků,“ vzpomíná na Vojtěcha Náprstka Emanuel, jeho spolužák na šestiletém akademickém gymnásiu v Klementinu. „Byl upřímný, zdravý, dobře živený, obratný a ochotný. Jsa z bohatého domu, míval vždy kapsy plné mlsků dle období ročního – kaštany, vejce na tvrdo, jablka, angrešt, sladké dřevo, cukrátka, jimiž štědře častoval mlsné spolužáky. Nosíval však také potravu duševní nám všem zvlášť milou, čtení povýtce české, které jsme hltali tím dychtivěji, jelikož nám bylo uloženo mluvit vždy jen německy, ač to mnohému šlo dosti krušně.“

Vojta si na studiích osvojil vlastenecké myšlenky, četl české knihy a se svými spolužáky pořádal výlety do pražského okolí. O prázdninách se vydával na delší cesty po Čechách, a přes Moravu až do Vídně. Navštěvoval při tom známé vlastence – vyřizoval jim různé vzkazy. Kromě cest a výletů se Vojta věnoval výuce, a to především dívek. Což lze pochopit, takového devatenáctiletého mladíka musejí děvčata přitahovat. Takřka každého v tomto věku přitahují. Jenomže jemu šlo o jejich vzdělání. Trápila ho jejich neznalost jazyka mateřského, historie a zeměpisu. Bojoval proti ní tak, že docházel do několika pražských rodin a snažil se v mladých dívkách vzbudit vlastenecké nadšení. Z deníku, který si vedl, vysvítá, že dívkám šlo spíše o mladého pedagoga než o učební látku. Díky kondicím získal Vojta první erotické zkušenosti a podle jeho zápisů byl chvilkový pocit štěstí záhy vystřídán rozčarováním a pocitem morálního selhání. Vojta měl před očima ideál české dívky, která měla být na prvém místě vlastenka hovořící plynně česky, se zájmem především o historii a literaturu vlastního národa. Dívka, která svého učitele svádí, vynucuje si pozornost nebo nepokrytě dává najevo svůj zájem o sex, byla pro Vojtu zavrženíhodná. Neměl to v životě lehké chlapec, s takovýmito názory...

Když dokončil gymnásium, dal se Vojta zapsat na filosofickou fakultu pražské Karlo–Ferdinandovy university a absolvoval dva ročníky. Stále víc se začala projevovat jeho další záliba – láska k Orientu. Sháněl všemožné zmínky o Číně, Japonsku, Asii, o Dálném Východě, a dělal si podrobné výpisky. Snil o cestách a snažil se pro ně připravit i jazykově. Učil se arménsky, základům perštiny, ovládl sanskrt. Matka však neměla pro synovy touhy pochopení. Domnívala se, že syn z tak dobře situované rodiny by měl studovat medicínu, práva nebo přinejhorším teologii. Nakonec došlo ke kompromisu a Vojta odejel studovat do Vídně práva.

Právničina ho nebavila. Chodil spíš na přednášky o Číně, a také se angažoval ve studentských slovanských spolcích, což mu vyneslo nepříjemnou pozornost vídeňské policie. Pak šlo všechno ráz na ráz. Když padla Metternichova vláda, měl Vojta projev na shromáždění vídeňských studentů. V revolučních květnových dnech stanul jako praporečník na barikádách, pročež se musel (když byla revoluce potlačena) nějakou dobu skrývat, a pak raději z monarchie uprchl. Neodešel sám, doprovázela ho jeho přítelkyně Tinka (neboli Kateřina) Krákorová. „Vzdaluji se sice od drahé vlasti mé, ale při všem, cokoli podniknu, budu myslit jen na vás, na drahou otčinu, při všem budu jedině k tomu směřovati, abych se po návratu svém prospěšným státi mohl národu svému. Neb neznám jinou ctižádost než tu, státi se užitečným svému milovanému národu.“ 22. října 1848 nastoupili Vojta s Tinkou na palubu plachetnice Leontine. Před Vánocemi pak po téměř dvouměsíční plavbě přistáli v New Yorku.

Po nějaké době zakotvili Vojta s Tinkou v městečku, ležícím na břehu Michiganského jezera ve státě Winsconsin – v Milwaukee, kterému Češi přezdívali Milvánky. V té době tu žilo na dvacet tisíc obyvatel (dnes jich tu je víc než půl milionu). Z toho minimálně osm tisíc tvořili přistěhovalí Němci.

Náprstek si tu pronajal krám se sklepem a otevřel obchod. Nad vchodem se skvěla cedule v národních barvách – na červeném podkladě stálo bílým písmem: „Vojta Náprstek.“ Oficiálně to bylo knihkupectví, ale nabízely se tu i hudební nástroje, a protože nic z toho na odbyt moc nešlo, přibral si Náprstek i prodej francouzských parfémů a mýdel, zlacených rámů na obrazy, hračky, jakož i vepřová střívka. Život mu ztrpčoval nejenom nedostatek financí, ale i odmítavý postoj jeho matky k Tince. Problém se vyřešil tím, že v Americe se Tinka sblížila s jistým doktorem, za kterého se vzápětí provdala. Teď už nic nebránilo Anně Fingerhutové, aby svého syna mohla podporovat, zaplatila jeho četné dluhy a ona i starší bratr Ferdinand začali Vojtu v Americe štědře sponzorovat.

„Uznáváme za povinnost nás Čechů v Americe roztroušených pro vzdělání národa našeho a pro rozmnožení užitečných vědomostí ve vlasti naší české všemožně oučinkovati. Uznáváme české Národní museum v Praze za nejdůležitější ústav k tomuto cíli, a protož uzavíráme vyzvati Čechoslovany ve Wisconsinu bydlící peníze sbírati, za které se koupiti mají důležité vědecké knihy a výtečné mapy v Americe vydané, pak přírodniny a jiné vzácněny amerikánské, což se vše jakožto dar do Prahy Národnímu museu odešle.“

Vojtovi se podařilo shromáždit stovky knih, map, indiánských sbírkových předmětů, minerálů a přírodnin. Vše poslal do Prahy, což vzbudilo zájem nejenom české veřejnosti, ale i rakouské policie. Zaslané exponáty byly pro muzejní sbírky velice žádoucí, ale s dárcem nebylo radno se kontaktovat. Kromě všech možných aktivit v Americe však Vojta Náprstek připravoval ještě jednu, úplně jinou akci. Byl to návrat domů. Na tom se účinně podílela jeho matka Anna Fingerhutová, které se podařilo pro svého syna vyběhat amnestii. „Když se po deseti letech v únoru roku 1858 vrátil Vojta Náprstek do Prahy, tak přijel sebevědomý muž plný nápadů a síly realizovat je ve prospěch české společnosti. Nevrátil se však jako svobodný americký občan, nýbrž jako pokorný poddaný rakouské monarchie, který byl ještě po mnoho let policejně sledován a nesměl se volně pohybovat. Překvapila jej technická i duchovní zaostalost a v osvětě viděl lék, který měl pomoci všem třídám společnosti. V Americe poznal, že národní rozvoj je podmíněn hospodářským rozvojem. Jeho heslem bylo: Nejprve Frankliny, pak Shakespeary!“

Dům U Halánků na Betlémském náměstí v Praze se rychle stal důležitým střediskem české inteligence. Scházeli se tu František Palacký, František Ladislav Rieger, Jan Evangelista Purkyně, bratří Grégrové, Miroslav Tyrš, Božena Němcová, Karolina Světlá. Ve svých debatách srovnávali světový vývoj s českou situací, diskutovali o nutnosti svobody a republikánského zřízení. První, co se podařilo Náprstkovi prosadit, bylo zřízení Českého průmyslového muzea – to hned od počátku našlo útočiště v domě na Betlémském náměstí. Byl to průkopnický čin – v té době existovala podobná zařízení jenom v těch nejvyspělejších zemích. Velmi častými návštěvníky domu bývali i vynikající čeští cestovatelé – pravidelně se sem vracel dr. Emil Holub. Díky jemu i dalším se do domu U Halánků stěhovaly rozsáhlé národopisné sbírky a cenná umělecká díla, získaná při cestách po vzdálených kontinentech. Dary muzeu byly výrazem díků za mravní a často i materiální podporu, kterou cestovatelům Náprstek věnoval. Tím ovšem průmyslové muzeum přerůstalo do podoby muzea afrických, asijských a amerických kultur. I když se tak vzdalo svého původního poslání, naplnilo podstatně víc myšlenky, s nimiž jeho zakladatel na sbírkách pracoval: otevírat okno do světa, seznamovat českou veřejnost co nejnázorněji se životem a kulturou jiných národů a tím přispívat ke vzájemné úctě, porozumění.

Náprstek založil v domě U Halánků i knihovnu, která rostla nejenom četnými nákupy, což se mohlo dít díky prosperující vinopalně, ale i nemalými dary. Nebylo ojedinělé, že mnozí vlastenci odkázali Náprstkovi celou svou knihovnu. Ten kromě knih kupoval i desítky českých, německých, francouzských, anglických a amerických novin, časopisů, kalendářů a almanachů. Vedle knih tu byly shromažďovány obrazové materiály, jako dobová grafika, reprodukce, plakáty, později i reklamy. Samostatně byly evidovány stereoskopické obrázky, což byla tehdy veliká móda; na přitažlivosti však ztratily, když je nahradila fotografie. Náprstek sbíral portréty, ateliérové snímky, obrázky pamětihodností i přírodních úkazů,. žertovné obrázky i momentky od renomovaných firem i amatérů. Unikátním fondem se staly výstřižkové knihy, které si Náprstek přivezl ze svého amerického pobytu. Právě v Milwaukee si uvědomil, že často čte v novinách zajímavý článek, ke kterému by se rád později vrátil. Začal proto vystřihovat všechno, co jej zajímalo, a podle témat nalepovat do silných sešitů v plátěných deskách. Z Ameriky přivezl takové sešity dva, v Praze začaly rychle přibývat. Ženskou otázkou se zabývalo 11 svazků, Čechů mimo vlast 12 svazků, stejně jako Prahy, Životopisy byly nalepeny v šesti svazcích.

Pád Bachova absolutismu umožnil rozvoj společenského života v rakouských zemích a vznikl bezpočtu spolků a institucí s nejrůznějším posláním. Bylo jasné, že Náprstek nemohl chybět u zrodu většiny z nich nejenom kvůli svému zájmu, ale zejména proto, že v té době byl už známou pražskou osobností a mnohým spolkům dodával věrohodnosti a lesku. Takto pomáhal Sokolu, Klubu českých turistů, Klubu českých velocipedistů i Českému aeronautickému klubu.

Dlužno dodat, že z Ameriky si Vojta Náprstek přivezl také množství knih a moderních přístrojů ulehčujících život, ale především demokratické názory na společnost a její rozvoj. Řešení hospodářského zaostávání viděl v prohloubení vzdělanosti, především však v tom, že bude umožněno vzdělání nejširším vrstvám – samozřejmě i ženám. K tomu měly posloužit přednášky, výstavy, názorná agitace a populárně vědecké články v novinách. Roku 1862 navštívil Náprstek Světovou výstavu v Londýně. Po návratu domů uspořádal sérii veřejných přednášek s názorným předváděním. První se uskutečnila na Střeleckém ostrově ještě téhož roku a pro velký zájem následovaly další. Na Žofíně měl přednášky na téma pokrok ve vědě a v technice, které zároveň dokumentoval vlastnoručně přivezenými přístroji jako šicí a tiskařské stroje, pračky, ledničky, žehličky, Papinův hrnec, americká kamna, postel na kolečkách, plynový vařič, stříkačka vody na zahradu, kleště na cukr, stroj na lisování zeleniny, různá struhadla a další.

Veřejně prohlásil, že ženy mají v domácnosti používat co nejvíce strojů a pomůcek, které ušetří čas a ten by pak měly využít ke studiu a vzdělání. Líčil posluchačům a najmě pak posluchačkám, kterých se pokaždé sešlo na tisíc, jak skvěle se uplatňují ženy jinde na světě ve všech směrech práce (pošta, účetnictví, školství, dráha, hodinářství, výroba konfekce). Mluvil o jednotlivých vynikajících ženách, seznamoval s jejich činností a díly a s ženskými časopisy, vedenými i tištěnými ženami. Ukazoval jejich podobizny, které nechal kolovat, aby se pánové mohli přesvědčit, že nejsou právě ošklivé a že jejich tváře jsou odrazem ducha a šlechetnosti. Volal po duševním pokroku žen, po zlepšení postavení těch, které jsou odkázány na vlastní obživu. Doslova přitom prohlásil: „Žena má zajisté tolik nadání jako muž, proč by se nemohla účastnit na vyšších úkolech života, když ji důmysl lidský osvobodí od všelijakých nízkých zaměstnání?!“ Kuriózní námitku, že potom se už muži nebudou ani potřebovat ženit, odmítl jako urážlivou, neboť nelze si myslet, že by si muž bral ženu proto, aby mu dělala práce, které může vykonat každý jednoduchý strojek.

Zájem byl nebývalý, přijížděly i ženy z venkova. Dámy měly volný přístup. Pánové platili 50 korun vstupného. Načež byl v domě U Halánků ustaven Americký klub dam. Slovo „americký“ bylo synonymem pro „moderní“, měl to být klub vedený podle moderních metod a využívající pokrokových myšlenek, jak to bylo zvykem v anglosaském světě. U kolébky klubu stály ženské osobnosti jako Karolina Světlá, Zdeňka Havlíčková, Sofie Podlipská, Marie Riegrová, Eliška Krásnohorská. Bylo zvoleno "ředitelstvo," to jest „předsednice, jednatelka a pokladičná,“ „protektorem“ byl doživotně stanoven Vojta Náprstek. Za prvních třicet let činnosti klubu se konalo na pět set přednášek, kterých se zúčastnilo 28 000 posluchaček. Tématicky přednášky zahrnovaly obory od astronomie přes medicínu, psychologii, chemii, fyziku, geologii, ekonomii, práva, filosofii, náboženství, historii, umění, literaturu, jazykovědu, estetiku až po vyprávění cestovatelů.

Kdo chodil do Amerického klubu dam přednášet? Profesor Jaroslav Goll, profesor Tomáš Garrigue Masaryk, profesor Jan Evangelista Purkyně, Josef Václav Sládek, dr. Miroslav Tyrš, Jaroslav Vrchlický, Julius Zeyer. Prakticky každý, co v české vědě, kultuře a vůbec ve společenském životě něco znamenal. Přednášky pro ženy byly novinkou, a samotná existence ženského klubu byla pro mnohé nepochopitelnou, na zavrženíhodnou institucí. Všeobecné mínění o Náprstkových přednáškách vyřkl jistý universitní profesor, později rakouský ministr: „Náprstek je přepjatec a jeho přednášky jsou ničemná věc – každá pořádná ženská má v neděli po kostele stát u trouby, aby se nepřipekla pečeně. O Franklinovi vědět nemusí.“ Navíc Náprstek byl stále svobodný, a jako takový si dovolil vodit svobodné dívky a ženy na exkurze a výlety.

Výstižně to popsala Anna Lauermannová, pozdější překladatelka a spisovatelka: „Dětem vtisknou se některá slova do paměti. Pamatuji doslova, jak se tenkrát o tom vyjádřila panička z takzvané nejlepší společnosti. Je vidět, řekla, jaký to musí být poťouchlý člověk, kdo to jakživ slyšet dávati si říkat Vojta, a ten svůj spolek nazval Americký klub! Žádná pořádná matka tam dceru nedovolí. Budete vidět, co z toho vzejde – nějaký harém, jako v Turecku! To bylo prvotní mínění, ovšem těch hloupých, jenže – hloupých je vždycky víc… Jednou k nám přišla paní Marie Riegrová–Palacká a odvedla mou starší sestru na přednášku do klubu. Matka sice byla trochu poděšena, jako by své ctnostné dítě byla pustila na přesnídávku do zahrady Belzububovy, leč když se sestra vrátila, nadšena vším, co viděla i slyšela, ztratil americký klub ódium tureckého harému a to tím spíše, když bylo matce sděleno, že mají i starší, ba staré dámy do tohoto divokého klubu přístup.“

Vraťme se ještě vrátil k větě, jež tu před chvilkou padla. Že byl Vojta Náprstek stále svobodný mládenec. To vskutku platilo až do roku 1875. Přesně v den sedmnáctého výročí Vojtova návratu do Prahy byla svatba. Ženichovi bylo 49, nevěsta Josefa Křížková už taky nebyla nejmladší – měla 37 let. Vzali se po docela krátké známosti – chodili spolu pouhých 15 let… Nová paní v domě U Halánků se svými vlastnostmi velmi podobala tehdy již zesnulé tchyni Anně Fingerhutové.

Rázná a praktická stejně štědře rozdávala potřebným, puritánsky skromná ve svých požadavcích pohrdala pohodlím a pracoval až do úmoru. Manželovi se Pepička ve všem úplně přizpůsobila a pro jeho ušlechtilé cíle přispívala hlavně tím, že dbala o hmotné prostředky k podnikům Náprstkovým. V zimě v létě sedávala dole ve skladu, přijímajíc a kontrolujíc tržbu, zatímco nahoře v čítárně vítal pan Náprstek návštěvy. Potřeboval–li peníze na knihy nebo na muzejní předměty, došel si do pokladny k Pepičce, zanechávaje mezi hotovostí ceduličku se slovy: „300 zlatých. Vybral Vojtěch.“

Vojta Náprstek zemřel jako osmašedesátiletý. Patřil k prvním průkopníkům pohřbu žehem a sám šel v tomto směru příkladem. Jeho rakev byla dopravena po železnici do německé Gothy, kde už tehdy stálo krematorium.