868. schůzka: Chittussi začal ve třiceti

Jeho původ sice nebyl přímo domácí, jeho předkové k nám připutovali ze země italské, ale on sám se považoval za Čecha a my jej za malíře z gruntu českého. Dokonce za prvního českého moderního krajináře. Jeho jméno: Antonín Chittussi.

„Ve válkách napoleonských byla Itálie zemí plnou neklidu a nejistoty. Neměla záviděníhodnou hospodářskou situaci, a kromě toho vnitřní neurovnané poměry nutily jednotlivce různých řemesel a povolání, aby hledali uplatnění svých schopností za hranicemi vlasti. Část těchto lidí se dostala za existencí do zdánlivě klidnější střední Evropy. V českých zemích tak můžeme i dnes sledovat stopy jejich trvalého usídlení. Dokladem toho jsou dodnes se vyskytující italská příjmení v rodinách už dávno českých. Tak přišel do Čech i Ital Johann Chittussy.“

Na úvod jsme se začetli do knihy akademického malíře, profesora Zdeňka Sejčka, kterou napsal o Antonínu Chittussim. Dědeček Antonínův pocházel z Ferrary, kde se živil jako kupec. V Čechách našel nejenom uplatnění, ale i ženu. Vzal si Kristinu Jeřábkovou z Labské Týnice, a tím pádem se u nás usadil natrvalo. Jeho novým bydlištěm se stalo městečko Ronov nad Doubravou, ležící na samém okraji Vysočiny pod pásmem Železných hor. Johann Chittussy stačil postavit v Ronově dům, mít čtyři děti a pak zemřel. Obchodu se ujal dospívající Jan, který se s českým prostředním dokonale sžil, byl to vzdělaný člověk a horlivý vlastenec. Nikoli italský vlastenec, nýbrž český. V roce 1860 byl dokonce zvolen ronovským starostou. (Tehdy si změnil ypsilon na konci svého příjmení. Začal užívat měkké i (Chittussy s tvrdým y na konci znělo stejně divně.) A když se Jan oženil, tak si přivedl do Ronova dceru hostinského Fialy z Rohozné, Pavlínu Fialovou. Z tohoto manželství přišlo na svět pět dětí. Naživu z nich zůstaly čtyři. Mezi nimi i ten nejstarší, Antonín. Narodil se 1. prosince 1847.

„Moje maminka je skutečně ideál matky a manželky, a každý, kdo ji pozná, musí ji mít rád,“ rozepsal se po letech o svých rodičích Antonín. „Jest tak jednoduchá, neví nic o světě, zná, chudák, jen starosti a žije svému uzoučkému kruhu; po celá léta nevyjde z domu a o potřebách a marnostech světa nemá ani pojmu. Její nejblaženější vzpomínky jsou na její mládí, když do té krásné horské vesničky tatínek za ní jezdil. Mají se spolu pořád tak rádi navzdor starostem a protivenstvím, které prožili, jak maminka říká, pro přílišnou tatínkovou dobrotu. A je tomu tak, toť pravda svatá. Že můj tatínek drahý je dobrý, že jest s to kvůli jiným všeho se pro sebe odříci; často, často to dokázal, a lidé, kteří mu nerozumí, jen se mu vždy smáli… a ti, kteří v něm našli odpůrce pro nepravé věci, vždy jen zničiti jej chtěli. Ale zato ti, kterých se vždy zastal, velice jej mají rádi a znají jej pro jeho dobrotu daleko široko a jednou budou mnozí naň vzpomínat a říkat, kdyby zde byl, to by se bylo nestalo. Za všechno šlechetné a dobré pustil se v boj nehledě, kdo proti němu stojí.“

Tatínkovi, i když v Čechách už zdomácněl, zřejmě kolovala v žilách stále horká italská krev, protože se kvůli svému rebelantství dokonce i do vězení dostal. Psal v něm tklivé verše:

Čítám časy, čítám chvíle,
duch zalétá mezi milé.
Běží časy, chvíle minou,
tužby věžně s nimi hynou.

Antonín Chittussi byl jediným synem, a byl proto od svého mládí počítán za rodového nástupce v obchodě. Kromě kupecké živnosti zdědil i otcovu vznětlivou, výbušnou povahu. Od malička se u něj projevovalo výtvarné nadání. Začínal s lidskými postavičkami, a od nich se dostal ke krajinkám – to už studoval na reálce v Čáslavi a v Kutné Hoře. Tam ho učil profesor František Bohumír Zvěřina, absolvent krajinářské školy na pražské Akademii, romantický krajinář. Jako osmnáctiletý se rozjel Chittussi do Prahy. Původně si to nenamířil na Akademii, ale zkusil to na technice (těžko ale říct, na jakém oboru – podle dochovaných výkresů se možná zapsal na architekturu). Každopádně se po dvou letech se ocitl na malířské akademii. Spolu s ním se na půdě této umělecké školy sešli i další začínající adepti malířství a sochařství: Mikoláš Aleš, Jakub Schikaneder, Josef Tulka, Josef Václav Myslbek, František Ženíšek.

Úroveň neměla Akademie příliš dobrou, takže ji Chittussi záhy opustil. Jednou odešel za studiem do Mnichova, pak zas do Vídně, ale nacházel tam (stejně jako doma) jenom rutinované, stejně zaměřené profesory, takže se zase do Prahy vrátil, aby tu studoval historickou malbu. Jeho kresby a kartóny byly školské, a hlavně průměrné. Na škole se mu ale podařilo prožít aféru. Dostala jméno "Woltmannova." Woltmann byl německý vysokoškolský profesor. Přednášel v Praze dějiny umění. Ty jeho dějiny byly poněkud prosáklé duchem německého šovinismu. Což se projevovalo kupříkladu tím, že Woltmann označil vznikající Národní divadlo za plagiát německého umění, a to si čeští studenti nedali líbit, reagovali rebelií, přičemž hlavními jejími aktéry byli Mikoláš Aleš a Antonín Chittussi. Na základě Alšova vypravování se o ní zmínil ve svých pamětech Alois Jirásek:

„Když profesor Woltmann přišel do malířské akademie v Klementinu, kde přednášel dějiny umění, uvítali jej akademikové vášnivým pereat! (Pereat znamená doslovně latinsky ať zhyne! Přeneseně: pryč s ním!) Strhli přitom takovou bouřku, že musel opustiti katedru. Než mladí malířové neměli na tom dost. Vyprovodili profesora ze dveří a provázeli ho za vášnivých pokřiků nevole dolů po schodech. V ten okamžik vešel proti nim, přímo do té vřavy, nějaký buršák v zelené čepičce. Chittussi se ho hned chopil, otočil jím a nežli se buršák nadál, byl dole. Jen zelená čepička zůstala na schodech. Rozčilený profesor, sestupuje hlučící uličkou pobouřených, ohnal se po nich nadávkou: Räuberbande! (Neboli: bando raubířů!) To ovšem nikoho nezkonejšilo. Ti, kteří byli nejprudčeji zapáleni, doprovodili profesora až pod schody, k východu.“

Studentské bouře

Při policejním vyšetřování studentských bouří bylo odsouzeno celkem 16 studentů. Aleš nastoupil čtyři dny, Chittussi vyfasoval pět dní vězení. Hned do chládku však nemuseli – bylo jim povoleno, aby se tam odebrali až později. Z čehož vyplývá, že monarchie nebyla (na rozdíl od pozdějších režimů) policejním státem. Když si Chittussi trest odseděl, opustil (společně s Alšem) Akademii. Nebyli vyloučeni. Pouze jim bylo doporučeno, aby v ústavu déle nezůstávali. Demonstrace veřejnost pobouřily, oba se stali hrdiny. A Chittussi, ten mladý statečný student měl nyní otevřeny dveře do vlasteneckých společenských a uměleckých kruhů. Pronikl také jako ilustrátor na stránky časopisů, hlavně do České včely, kam přispívali Neruda, Vrchlický, Krásnohorská, Zeyer.

Se svým spolužákem Františkem Ženíškem si pronajal ateliér na vltavském nábřeží. Bylo mu třicet let, a on vlastně teprve tehdy začínal s profesionálním malováním. Ženíšek pracoval na pohádkovém obrazovém eposu o zvířátkách a Petrovských; Chittussi putoval za svými náměty do přírody v okolí Prahy a do pražských ulic. On totiž přestával kreslit a maloval figurální motivy, portréty a žánry. Stále víc se věnoval malbě krajiny. Kreslil v Troji i na Petříně, u Vltavy v Davli a na Zvíkově, namaloval několik olejů, ale to vše jsou ještě pořád práce neprobuzeného talentu, poněkud toporné, a zajímavé vlastně jen pro srovnání s tím,co vytvořil jenom o málo let později. Přesto byly jeho práce přijímány už tehdy se sympatiemi – Jaroslav Vrchlický napsal na jeho obrazy dva sonety.

Politické události byly tehdy plné horečného neklidu. Příčinou byl ohlas rusko–turecké války, která vypukla počátkem roku 1878. Její průběh zdvihl i u nás vlnu sympatií k balkánský Slovanům. Po uzavření rusko–tureckého míru se rozhodlo Rakousko vojensky obsadit Bosnu–Hercegovinu. K této anexi byli povoláváni i vojáci z českého království. Mezi povolanými záložníky byl i Antonín Chittussi.

Malíř – a voják... To nemuselo dopadnout dobře – však mu také přátelé radili, aby raději odešel za hranice, jenomže Chittussi už byl odvelen, a to přímo na frontu: s vojenským transportem odjel přes Vídeň k pevnosti Livno v západní Bosně, která odolávala vojenskému náporu. Trpěl fyzicky i psychicky. Viděl zničené dalmatské vesnice a její obyvatele bez přístřeší a o hladu. Tíživě na něj doléhalo i vědomí o přerušené výtvarné práci v krajinomalbě, ve které začínal mít veřejné úspěchy. Jeho vnímavost však zároveň objevila krásu v divokém Dinárském pohoří. Ze strastiplného vojenského pobytu přivezl řadu kreseb, akvarelů a drobných olejů. Okupace byla naštěstí brzy dokončena.

Po návratu mohl Chittussi uspořádat výstavu svých prací. Nad jeho uměleckým osudem začala zářit šťastná hvězda. Podařilo se mu – za přispění přátel – hmotně zajistit svoji studijní cestu do Paříže. Brzy po příjezdu do tohoto města, výtvarnému umění zaslíbeného, dvaatřicetiletý Chittussi doznává: „Dosavadní činnost má byla nadarmo.“ A začíná vlastně znova.

Některé krajiny z roku 1879 sám v signatuře odatoval – proto musíme uvěřit té neočekávaně rychlé proměně, která z malíře učinila umělce. Datum 1879 nese Krajina u Asnières a Krajina u Gentily–Arcueil. Šťavnatá, uvolněná malba modeluje režný kraj, akcenty křovin a topolů jsou umístěny s nebývalou jistotou, obloha má vzduch a oblaka vlhkost. Krajiny působí přitažlivě, přestože kompoziční výřez je docela neefektní, sám o sobě nijak zajímavý, ale všechno, co Chittussi teď maluje, dostává v jeho podání zvláštní důležitost. Nejbohatší malířskou žeň sklízí v lese u Fontainebleau, v krajině mohutných dubů a porostů olší, kde se střídají mokřisky s vřesovišti a kde se stezky tajemně ztrácejí mezi balvany.

Tento kraj Chittussi neobjevil. Už před ním tu pobývali a tvořili přední malíři – Théodore Rousseau, Charles Daubigny, Jules Dupré a také Camille Corot. Chittussi tady maloval své Podzimy ve Fontainebleau, Vřesoviště, Západy slunce. Scenérie těchto obrazů je stále stejná: několik starých osamělých dubů s chomáči jmelí ve větvích a mladé břízy spojují terén s oblohou, ploché popředí tvoří suché traviny a roztroušené kameny, výmluvná, živá obloha přechází z jemné šedi do žhavých paprsků slunečního západu. Půda a nebe, stromy a tůně žijí a reagují na počasí, příroda je viděna nearanžovaně, krajina je svázána s atmosférou v nedílný celek.

Ve velice krátké době dosáhl Chittussi vysoké úrovně krajinářského realismu. Tím, že zobrazuje krajinu nenásilně a v plné věrohodnosti, vytváří dostatečný prostor, aby příroda v člověku všechno rozezněla. O svém novém malování píše v té době Chittussi dopis domů:

„Jest to velmi smutné, když ti umělci pro samé stromy nevidí les. Anebo pro samé čáry a malicherné předměty v popředí nevidí tón krajiny. Já s radostí vyměním ty fotografické záležitosti za solidní tón, třebas bez formy. To mi připomíná následující událost, která to nejlépe charakterizuje. (Vystupuje v ní Gustave Courbet, tedy vůdčí postava francouzského malířského realismu.) Ten bývá často mučen ve své dílně návštěvami lidí všech stavů a povolání. Jednou byl u něho jakýsi lesník, který – přihlížeje k práci Courbeta – učinil poznámku, že duby tak nízko větve nepouští jako na jeho obraze. Courbet se tedy obrátil a pravil: Což vy vidíte v lese stromy? – Hrome – ano!, odpověděl ten lesník. A vy ne? – Courbet na to: Já ne, já – já jsem jen dojat!" A Antonín Chittussi k této historce dodává: "Ve mně se děje něco obdobného, když pro tón, který celou krajinou tak harmonicky hraje, zapomenu, že jest pod mýma nohama tráva a mohlo by se mi to tedy odpustit, ale co dělat, když i umělci mají náhledy toho lesníka. U nás jsou staré tradice, fotografická nebo akademická, až k smrti fádní konkrétnost formy bez charakteru a bez harmonie, vůbec vše pro oko a nic okem ze srdce neb pro srdce. Pták, který nezpívá; růže, která nevoní; děvče, které nemiluje.“

Mezi námi – Chittussi jedno děvče miloval. Jmenovala se Zdenka Braunerová, byla to dcera právníka a politika Františka Braunera a už v raném mládí projevovala značné výtvarné nadání. Rodiče jí proto umožnili studium u slavné Amálie Mánesové. Zdenka u ní rozvíjela své dovedností, a i sama Amálie v ní viděla nový talent, který je třeba pěstovat. Zdenku malování velice okouzlilo. Věnovala mu většinu volného času, což později zavinilo nepříliš skvělý prospěch ve škole. Pokračovala ve studiích malířství na vyšší dívčí škole. Tam byl jejím učitelem Soběslav Hippolyt Pinkas, další významná osobnost té doby. Zanedlouho však připravila svým rodičům nepříjemné překvapení: oznámila jim, že jí malířství jen jako koníček nestačí, že se mu chce věnovat jako svému životnímu povolání. Její rozhodnutí bylo tak skálopevné, že ani aktivní přemlouvání nepomohlo, i když… nějaký čas se rozhodovala mezi malířstvím a zpěvem.

Významný vliv na toto rozhodnutí měl nepochybně i fakt, že se stala žačkou Antonína Chitussiho. Právě do něj se později zamilovala. Byla to ale trochu zvláštní známost. Stýkali se spolu jenom krátce – a to si ještě většinu času jenom dopisovali. Oba dva měli podobné zájmy. Byl to Chittussi, kdo ji přivedl ke krajinářství. „Vyrostl jsem mezi cizími lidmi a stále jen v smutných a starostlivých myšlenkách, což mělo za následek, že se povaha má stala uzavřenou, nepřístupnou,“ psal Antonín v dopise Zdence. Co psala ona jemu, to nikdo nikdy nezjistí, protože Chittussi všechny její dopisy zničil. „Má drahá, nepřejte si poznat svět v jeho špatnosti, jak jsem jej poznal já. Vy jste vyrostla ve zcela jiných poměrech, stále doma v rodině, kde Vám ničeho nescházelo k Vašemu vzdělání, všude kol sebe ustálenou a v dobrých poměrech společnost, veselé tváře, žila jste na slunci, já v tmavém koutě opodál společnosti, a nyní, když na mne slunce snad začíná svítit, nedivte se, že mne bolí hlava a že tím nápadněji vidím rozdíl mezi mým žitím mým a jiných. Má zlatá, vy máte o životě nahém, tak jak jest, ponětí jen jak to dovolí podařená kniha. Máte vědomosti, ale žádné zkušenosti.“

Nakonec tato láska dospěla skoro až k sňatku; ten se však neuskutečnil. Do soukromí těch dvou těžko nahlédnout, ale – zřejmě v tom hrálo roli rozhodnutí Zdenky. Ta chtěla mít s Chittussim rovnocenný svazek dvou nezávislých umělců, kteří se vzájemně inspirují. Což si Chittussi nedovedl představit. (I ti nejlepší chlapi nejsou někdy schopni překročit svůj stín.)

Od roku 1886 pracoval malíř v jižních Čechách a stal se pro české umění objevitelem kraje mezi Třeboní a Jindřichovým Hradcem. Byl to pro něj kraj výjimečného kouzla. Lásenický rybník, rybník Utopenec, Kapří rybník u Třeboně, Rašeliniště u Člunku, Rybník Tisý – to jsou názvy obrazů, které tvoří v našem krajinářství spanilou, jímavou skupinu. Tichá vážnost jihočeských rybníků, plná tlumené poezie, vybízející k rozjímání, byla Chittussim převedena plnohodnotně do malířské řeči.

Ve stejné době se vrací i do rodného kraje. Předtím v Paříži rozprodal všechny své obrazy – výstava s následující aukcí měla úspěch – tím pádem se však desítky obrazů rozprchly po zahraničních soukromých sbírkách. Doma během podzimu a pak hlavně v zimě roku 1886 maluje velký obraz, své nejznámější dílo – Údolí Doubravky za soumraku. Je to velká malířská báseň na rodný kraj, přednesená s velkou láskou a poučeností. Jedinečná je nálada nastávajícího večera. Nikdy předtím se Chittussimu nepodařilo tak vystihnout vlhkost trávy na podzim... její sytě studenou a temnou zeleň... vlhkost míst holé půdy... rozlišit charakter stromů a spojit chvějící se vzduch jejich korun s ostatním prostorem.

Někdy v roce 1887 maloval poblíž Hradce Králové, když jej znenáhla překvapil déšť. Aniž se snažil někde ukrýt, složil klidně své barvy, zavřel nedomalovaný obrázek do skříňky a pomalu – prý v nejlepší náladě – se vracel prudkým lijákem do města. Tady lehkomyslně (tak jak prý vůbec nahlížel na své osobní věci i zdraví), přestože byl promočen na kůži, zůstal v mokrých šatech a přes veškeré napomínání se pustil v otevřeném kuželníku do hry se svými přáteli. Čekal, až na něm šatstvo uschne. Následky se dostavily brzo. Začal se mu od té chvíle kalit hlas, stále churavěl, trpěl zimnicí, nápadně hubl. Pravděpodobně u něj právě tehdy propukla dosud dřímající tuberkulóza. Nemoc odčerpávala jeho síly, i ty tvůrčí, a působila neblaze na nervovou soustavu. Změnil tehdy nešťastně svůj program, když se rozhodl vytvářet monumentální díla – například panoramata Prahy, Paříže, Říma. Nestačil na to fyzicky ani duševně. Uspořádal výstavu jednoho obrazu – takřka pětimetrový Pohled na Prahu ze Strahova – zobrazují Hradčany pod modrou oblohou a s rozkvetlými stromy v popředí. Výstava tohoto jediného obrazu v Rudolfinu byla fiaskem.

Léčebný pobyt v Tatrách už nemohl postup choroby zastavit. 1. května 1891 Antonín Chittussi v Praze na Vinohradech zemřel. Byla mu čtyřicet čtyři léta.