867. schůzka: Nejvyšší (a nejlepší) český purkrabí

Naštěstí její jméno nese v našem hlavním městě několik objektů, kterým právě ona vdechla život, bez ní by rozhodně neexistovaly. Proto jsme se rozhodli v Toulkách českou minulostí zařadit tuto schůzku, neboť nejvyšší purkrabí Českého království si to zaslouží. Kromě toho, že byl purkrabím nejvyšším, byl totiž také nejlepším.

„Karel hrabě Chotek pocházel ze starého českého rodu. Nejstarší zmínky o jeho rodině nalézáme roku 1377 v kraji plzeňském. V 16. století byli povýšeni členové rodu do stavu rytířského a rozdělili se pak na dvě větve – z Vojnína a z Chotkova. Vynikl z nich za vlády Ferdinanda I. Petr z Vojnína, který se stal komorním prokurátorem a poté působil na místě českého místokancléře. Jeho potomku Václavu Chotkovi z Chotkova byl udělen v roce 1702 císařem Karlem VI. hraběcí titul. Od té doby mnozí členové rodu Chotků zastávali přední úřady v zemi a osvědčili se jako schopní a horliví úředníci. V době zápasu o moc mezi stavy a císařem stáli Chotkové věrně na straně stavů a činně se účastnili povstání. Dva z nich, bratři Karel a Jiří, byli též odsouzeni; Jiří ke ztrátě celého jmění a k exilu, Karel ke ztrátě jedné třetiny majetku. Karel však zůstal ve vlasti a usadil se v kraji litoměřickém, kde se stal po letech krajským hejtmanem.

Výše zmíněný hrabě Václav Chotek z Chotkova a Vojnína měl dva syny, Jana a Rudolfa, kteří oba byli věrnými služebníky císařovny Marie Terezie. Rudolf během své úřední dráhy zastával rovněž úřad místodržícího v Čechách, později pak ještě několik vysokých úředních funkcí, svou úřednickou kariéru ukončil jako kancléř spojené dvorské kanceláře. I druhý Václavův syn, Jan, zastával důležitý úřad kancléře generálního direktoria. Synem tohoto Jana Chotka byl Jan Rudolf, sám také po určitou dobu nejvyšší purkrabí v Čechách. Právě on byl otcem Karla, posledního nejvyššího purkrabího českého.“

Do hlubin chotkovského rodu jsme nahlédli spolu s archivářkou a historičkou Evou Lisou. Karlův otec Jan Rudolf byl už jako desetiletý poslán na vychování do Francie. Což začínalo být v té době jakýmsi zvykem, totiž že děti ze šlechtických rodin odcházely do západních evropských států, aby tam získaly patřičné vzdělání. Jan Rudolf se v té Francii neseznámil pouze s vyspělým kulturním prostředím a duchem francouzské literatury, se spisy velkých encyklopedistů, ale (a bylo to neméně důležité), všímal si úplně jiných oborů. Právě od tohoto pobytu se datuje jeho hluboké porozumění pro otázky hospodářské, jmenovitě smysl pro průmyslové podnikání – ten se pak stal v Chotkově rodině charakteristickým rodinným rysem. Po právnickém studiu na universitách v Göttingen, Halle a Štrasburku nastoupil do státní služby. Dotáhl to až do funkce guberniálního presidenta v Království českém, načež povýšil na rakouského ministra financí.

Rodina Jana Rudolfa Chotka byla neobyčejně početná. Narodily se mu dvě dcery a osm synů, z těch ale dva zemřeli v dětském věku. Karel přišel na svět v pořadí jako pátý syn. Léta svého dětství a mládí prožil nejvíc v Čechách, a to ve Veltrusích a v Praze. V den svých dvacátých narozenin si do svého deníku zapsal: „Děkuji Bohu,že jsem tak šťasten, že jsem se mohl dožíti tohoto dne. Mám vše, co bych si přál, jen jedno mě znepokojuje, že nemám ještě pevného povolání.“ Ne že by o své budoucí kariéře neuvažoval. Pomýšlel původně na povolání vojenské, pak zase, že bude knězem, ale tatínek mu (a správně) vysvětlil, že by se měl věnovat dráze politické. A synek poslechl, neboť se to tak slušelo… a kromě toho měl svého otce upřímně rád a vážil si ho.

„Otec mi napsal dopis. Jak mu vděčím a líbám jeho ruce.“ Tento řádek v soukromém deníku byl myšlen vskutku doslovně. Kromě tatínka měl asi nejblíž k sestře Terezii. Zřejmě je velice sblížila společná láska k hudbě (tu zdědili po svém otci). Karel byl vášnivým hudebníkem; každý den si našel alespoň chvilku, aby si zahrál na klavír. Jeho hudební repertoár (jak je vidět z jeho zápisků) byl opravdu bohatý. Působilo mu skutečnou radost, když mohl dlouhé večery trávit čtyřruční hrou se svou milovanou sestrou Terezií.

Stejné potěšení nalézal v četbě knih z otcovy knihovny. Bývalo zvykem, že sourozenci (a zase převážně on a Terezie) četli nějakou knihu dohromady hlasitě. A pokud četl on sám, pak to byl zcela jistě svazek, který obohacoval znalosti ve stále oblíbenějším oboru, v politice. „Vážné zaměření a cílevědomé studium mu však nijak nepřekážely v tom, aby žil obvyklým způsobem mladého šlechtice své doby. Navštěvoval plesy a různé slavnosti, se zálibou se účastnil vyjížděk na koni a všelijakých závodů, které pořádali mladí šlechtici a v nichž se projevovala zdatnost a obratnost. Jeho pěkný fyzický zjev (dosvědčený zachovanými portréty a svědectvím současníků), stejně jako jeho uhlazené a přívětivé vystupování dovršovaly jen ustálenou představu o dobovém aristokratovi rodu i ducha.“

Právnická studia

Tak tedy studia. Právnická. Na universitě v Praze a ve Vídni. Vstoupil do státní služby při guberniu v Praze a už jako dvaadvacetiletému mu bylo přiděleno místo krajského hejtmana v Hranicích na Moravě. Poté sloužil jako guberniální rada v Brně a jako krajský hejtmana v Přerově, načež přešel do Vídně na ministerstvu financí – jako dvorský sekretář. Slibně nastartovaná kariéra… Však na ní také Karel Chotek tvrdě pracoval. Nikoli styky… či známostmi, ale především prací. (Podivuhodné. Tedy: u nás.) Byl to muž velice ctižádostivý, ale také dychtící rozmnožit všestranně své vědomosti. Zajímal se o veškeré státní hospodářství. A aby se mohl prakticky seznámit s těmito problémy, podnikl poloúřední, polosoukromou cestu po průmyslových oblastech Rakouska.

Z této cesty psal deníky a dopisy, převážně svému bratru Heřmanovi. Během jedenácti týdnů napsal přes sto několikastránkových listů, kde s největšími podrobnostmi vypisoval, co vše viděl, s kým se stýkal a co prožil. S velikou pečlivostí a do nejmenších podrobností popisoval všechna zařízení průmyslová, obchodní a zemědělská, hodnotil jejich užitečnost a zároveň konstatoval i jejich nedostatky. Chotkovy zápisky jsou překvapivé. Především zájmem a porozuměním pro průmyslové problémy – tím spíš, že jde o mladíka, který měl ani ne 25 let. Navštívil všechny průmyslové podniky a popsal do podrobnosti jejich zařízení. Především ho zajímaly textilní továrny, a to hlavně kartounky, jejich způsob výroby a nové stroje, které byly převážně původu anglického.

Nic ze zařízení a ze způsobu výroby neušlo jeho pozornosti. Poukazoval na nový způsob bělení, prováděný již nově vynalezenými parními stroji, které byly dopraveny z Anglie. A nebyl to jen textilní průmysl, který zaujal hraběte Chotka. Jeden den navštívil továrnu na výrobu zrcadel, jindy zase měďárnu, či největší rakouskou papírnu. Zajímaly ho mzdové poměry, a také práce žen a dětí v továrnách, jakož i různé vymoženosti, například zřízení vlastní tovární nemocnice nebo lékárny. Jeho pozornosti neušla ani administrativní stránka podnikání, zajímal se o účetnictví a o způsoby vedení knih. Měl zvláštní porozumění pro účelnost nových technických vymožeností, velmi podrobně si je zaznamenával. Tak například způsob vytápění přebytečnou parou, která při procesu bělení plátna odcházela z kotlů a která byla rozváděna potrubím po celé továrně, nebo zavedení tekoucí vody do všech místností závodu, a konstatoval, jak toto zatížení je vysoce důležité především v továrně, kde se pracuje s materiálem snadno hořlavým, jakým je bavlna.

Bylo to všechno zřejmě pro něj hodně poučné. Na konci toho svého putování si zapsal do svého deníku dvě věty, které víc než co jiného vypovídají o jeho názorech, a dokážou oslovit i nás po dvou stech letech: „Je snad užitečnější pro celek žije–li šlechta v přepychu, když při tom tisíce poddaných žije v nedostatku? Vždyť všeobecný blahobyt povznáší více národní jmění než blahobyt jednotlivců.“

Pak ale přišla válka, jedna z řady napoleonských. Karel Chotek musel narukovat, arci nikoli jako prostý vojín, nýbrž jako generál–intendant. Zúčastnil se v roce 1815 italského tažení. Po válce v Itálii zůstal – jako guvernér terstské provincie. V roli pána se moc necítil, to spíš jako budovatel. Vystavěl v Terstu dům chudých, maják na istrijském pobřeží a nový vodovod a zařídil pravidelnou plavbu parní lodi mezi Terstem a Benátkami. Odtud byl poslán jako guvernér do Tyrolska, kde se mu podařilo narovnat zemský dluh, založil tyrolské národní museum, zřídil ústav pro chudé a spořitelnu, zavedl pojištění proti ohni, a dal regulovat řeku Adiži. Na jeho přímluvu bylo lyceum v Innsbrucku povýšeno na universitu. Aby jeho životopisná data byla úplná, je třeba připomenout, že se taky oženil s hraběnkou Berchtoldovou, palácovou dámou císařovny. Z tohoto manželství se narodili čtyři synové.

V roce 1826 byl Karel Chotek jmenován vídeňskou vládu nejvyšším purkrabím Českého království, kterážto funkce byla vrcholem jeho úřednické kariéry i životního díla. Úřad nejvyššího purkrabího spojoval v sobě dvě důležité funkce – předsednictví gubernia a současně zemské stavovské korporace. Předseda gubernia byl zástupcem krále v zemi a gubernium jako úřad, to bylo nejvyšším úřadem zemským. Což znamenalo, že se zase stěhoval. Tentokrát do Prahy. A hlavnímu městu království věnoval věru obzvláštní péči. Ze všeho nejdřív bylo v dané době zapotřebí vybudovat dokonalé komunikace. Tvářnost Prahy se rychle měnila. Na obou koncích, východním i západním, vyrůstala nová velká předměstí – Karlín a Smíchov. Obě tyto čtvrti byly převážně průmyslové, vycházely odtud cesty, spojující ostatní města Čech s Prahou. Vozy, které měly namířeno z jednoho předměstí do druhého, musely projíždět úzkými uličkami staré Prahy, až se dostaly ke Karlovu mostu. Jediný pražský most však při stále vzrůstající frekvenci už nedostačoval. Proto se Chotek rozhodl vybudovat nový most přes Vltavu. Navázal tím na myšlenku svého otce, ten ji ale neuskutečnil – povedlo se to až jeho synovi.

František Josef Gerstner prosadil most litinový. Agendy se ujal purkrabí Chotek, projekt vypracoval inženýr Bedřich Schnirch a celou stavbu provedl podnik Vojtěcha Lanny. Ten most byl přímo monumentální stavbou. Přispěl značně k rozvoji Prahy a hlavně Smíchova.

V budoucnosti se však ukázala jako problém jeho nedostatečná nosnost. Při přepravě obzvlášť těžkých vozů z Ringhofferovy továrny se velmi prohýbal a rozhoupal se. Těžké transporty pak byly vedeny opět po staré trase přes Karlův most. Konstrukce mostu také nedovolila instalovat na něj koleje tramvajové dráhy, a tak vozy (tehdy ještě koňské dráhy) končily na obou stranách mostu, cestující museli přes něj hezky pěšky. Na přelomu 19. a 20. století byl pak na jeho místě postaven nový kamenný most Legií. Mostů se díky purkrabímu Chotkovi postavilo v Českém království víc. Řetězovou konstrukci měl most v Žatci, stejně jako další mostní stavba před údolí Ohře v Lokti. Také ve Strakonicích, Poděbradech a v Jaroměři vyrostly nové mosty. Karel Chotek k nám tak uváděl dosud neznámé mostní konstrukce, které se stávaly vzorem a podle nich se pak stavělo i jinde v Rakousku. Mosty byly pýchou nejvyššího purkrabího.

Zvlášť na stavbě a dokončení pražského řetězového mostu mu velmi záleželo a upřímně se těšil z jejího provádění. V době stavby chodíval purkrabí každý den na staveniště na procházku, vodíval tam své syny, se zájmem jim vysvětloval a ukazoval, jak stavba pokračuje. Když už stavba byla dokončena, sledoval stále s neutuchajícím zájmem, jak se most osvědčuje, jestli si Pražané už zvykli přes něj chodit a jezdit. Mohli bychom říct, že skoro dětinsky zklamán zapsal první zimu po dokončení stavby do svých zápisků: „Vltava zamrzla a lidé chodí přes řeku. Dnes jsem viděl na svém mostě jenom čtrnáct Pražanů.“

Přes mosty vedly silnice. Logické. Co jiného? Začaly se tehdy budovat po celé Evropě. Jednotlivé státy (pokud to dovolovala jejich finanční situace) podnikaly ve vlastní režii stavby silnic, a to silnic umělých, takzvaných „chaussée“, kterým Němci říkali „Kunststrassen“. Byly vybaveny všemi dobovými technickými vymoženostmi a sloužily především účelům vojenským za napoleonských válek, za míru pak k přepravě všech průmyslových výrobků a k usnadnění a urychlení veškerého obchodu. Proti křivolakým dřívějším silnicím, které byly vedeny neplánovitě různými směry, budovaly se "umělé státní cesty" přesně podle projektů, pokud možno ve směru přímém a s tendencí vyhýbat se různým překážkám. Vozové dráhy byly vydlážděny kameny, po obou stranách měly dost hluboké příkopy, případně zdi, sloužící k ochraně před sněhovými závějemi. V době Chotkova působení vydávalo gubernium nařízení, aby po obou stranách těchto cest byly nejen postaveny milníky, ale i vysázeny řady ovocných stromů. Což platilo i pro stavbu, která nesla původně jméno „silnice Jelením příkopem“, ale od samého začátku jí neřekl nikdo jinak než Chotkova. Do té doby bylo spojení mezi pražským Klárovem a ulicemi na Baště umožněno pouze úzkým příkopem, prokopaným někdy v době třicetileté války. Stavba silniční spojky znamenala nejenom snadné spojení s hořejší plání a Pražským hradem, ale i s výpadovkou, vedoucí přes Břevnov. Ovšem vyvést smělou zatáčku nebylo úkolem snadným a především to bylo značně nákladné

Kromě výstavby silnic zaznamenala značný pokrok rozsáhlá úprava dláždění, kanalizace a osvětlení pražských ulic. Guberniem bylo přísně nařízeno, aby se s materiálem šetřilo, a proto při předlažďování ulic bývalo často použito starého kamene původního. Ve snaze zlepšit osvětlení pražských ulic zajímal se Chotek velmi živě o nový způsob osvětlení, na který si dal udělat posudek. Dokonce vyjednával smlouvu mezi městem Prahou a Londýnem o zavedení plynového osvětlení v hlavním městě.

Sady jsou zelené plíce města. Pan nejvyšší purkrabí možná v takovémto ekologickém duchu neuvažoval, zato však jednal. Na svoje konto si připsal především svoje – tedy Chotkovy sady – a pak i celý Petřín. Podle jeho plánu měly být pusté výšiny nad nově vystavěnou silnicí proměněny v sad, osázený stromy a keři. I tady se objevuje sociální motiv. Za prvé pro obyvatele Prahy bude vytvořeno krásné, příjemné místo, které se stane cílem jejich procházek; za druhé všem pracujícím a postrádajícím možnosti práce poskytnut bude dostatečný výdělek. Úprava plošin a výběr stromů pro sad dál se s největší pečlivostí. Zasazeny byly především stromy, které byly darovány různými šlechtickými stromkařskými školkami. I o jejich další pěstování bylo náležitě postaráno: aby bylo umožněno jejich dostatečné zalévání, byl zařízen v sadu bazén jako stálý vodní rezervoár. Totéž probíhalo i na Petříně. Úprava petřínské stráně spočívala především v plánovitém osazení celé plochy stromy, vybudování nové cesty pro pěší a posléze ve vystavení kapliček křížové cesty. Podruhé v českých dějinách se naskytl prostředek k získání nejnutnějšího výdělku sociálně nejslabších obyvatel Prahy. Poprvé to využil Karel IV., když přikázal zbudovat Hladovou zeď. Na úpravě a regulaci cesty a veškerých úpravách pracovali pražští dělníci, dvacet z nich bylo z pražského zaopatřovacího ústavu, a dělalo se dokonce i přes zimu, což do té doby nebývalo zvykem. A potom se zrak pana purkrabího upřel na Staroměstskou radnici. Ta už měla zas sebou pět set existence, byla sice několikrát přestavovaná, ale ani tak nepostačovala stále se zvětšující úřední agendě. Což bylo nejvyššímu purkrabímu dobře známo a proto přistoupil k její přestavbě, k čemuž bylo nutno zakoupit několik přilehlých domů. Nejvyšší purkrabí při přestavbě Staroměstské radnice dbal hlavně o to, aby její staré části, kaple s malou věžičkou, velká věž se starobylým orlojem a celá fasáda, byly ponechány v původní podobě.

Ještě toho bylo a je víc, co bylo a je spojeno se jménem pana nejvyššího purkrabího Království českého. Vylepšení silničního spojení mezi Prahou a Vídní, podíl na vybudování koňské dráhy z Českých Budějovic do Lince, kanalizace v Praze, první kamenné nábřeží v Praze, přeměna úzkých ulic na široké bulváry, třeba v Praze na Příkopech, vznik ovocnářských škol, zavedení trhů na vlnu v Praze a Plzni, zřizování sociálních ústavů, oprava Karlštejna. Sluší se ho připomenout i takovou maličkostí: Zřejmě to byl Karel Chotek, kdo jako první na světě odeslal novoročenku, tedy péefku. Přišel totiž s nápadem, jak si odlehčit od společenských povinností. Tehdy bylo zvykem na Nový rok přijímat i vykonávat zdvořilostní návštěvy. Počet návštěv ale rostl a stávaly se už obtížnými.

Chotek místo návštěv začal rozesílat takzvané omluvenky. První omluvenky si nechal vyrobit u ředitele pražské kreslířské akademie Josefa Berglera. Speciální gratulační lístky ozdobené Berglerovými obrázky pak svým příbuzným a známým rozesílal hrabě Chotek poštou. Byly to zřejmě vůbec první novoročenky. Na jeden lidský život a na sedmnáct let ve funkci – nadprůměrná bilance. Zasloužil si za to vděk svých současníků i potomků. Zasloužil, leč příliš se mu jej nedostalo. Starý Říman Cicero sice konstatoval, že „vděčnost není jen nejvyšší ze všech ctností. Vděčnost je pramenem všech ctností,“ leč realita bývá trochu jiná. Realita bývá hodně jiná. Byla sice vyražena medaile na jeho počest, a na krk mu císař pověsil Řád Zlatého rouna, leč musel na odpočinek.

V Praze zůstat nechtěl, tak si to namířil do krajiny, kde řeka v nádherném kaňonu protéká úrodnou zemí, plnou nekonečných sadů a vinic. Koupil si panství Velké Březno na severu Čech, jehož součástí byl i přízemní zámek, který dal z gruntu přestavět. Zemřel 28. prosince 1868 ve Vídni, ale pohřben byl ve Valtířově na Ústecku. Dcera jeho syna (a tedy vnučka Karla Chotka) se jmenovala Žofie. Právě ona se provdala za následníka rakousko–uherského trůnu Františka Ferdinanda d´Este. Spolu s ním podlehla v roce 1914 atentátu v Sarajevu.