836. schůzka: Utlučeme je čepicemi

Tato schůzka se vypraví v úvodu za hranice naší země, i za hranice monarchie, jejíž jsme byli součástí, ale pouze proto, že na cizí půdě, té německé, se připravoval scénář pro další drama, které se dotýkalo životně i nás. Nejenom nás, a nejenom Rakouska, ale vlastně celé Evropy. Na naší půdě mělo dojít opět k bitvě. 

Největší v našich dějinách, i když srovnávat v tomto případě se dá jen stěží. Zprvu to ale na nějakou melu ani nevypadalo, noviny dokonce v titulcích svých článků psaly, že nepřítele "utlučeme čepicemi!" To se jaksi nepodařilo. Poněkud utlučeni jsme u Hradce Králové v 66. roce 19. století byli my.

Sjednocení rozdrobeného Německa nebylo možno trvale oddalovat. Pokus o jeho integraci v jeden národní stát roku 1848 nevyšel. Sen a cíl ovšem žily dál. Uplynulo čtvrtstoletí, načež se v roce 1862 na scéně objevil nový projekt zcelení rozkouskované říše a jeho nový, nepochybně schopný architekt, pruský premiér, „železný“ Otto von Bismarck. Za prvořadou považoval po svém nástupu nejprve otázku, kdo se stane ve spolku více než čtyřiceti zemí hegemonem. Německý vůz nesměli napříště řídit – tak jako dosud – dva kočí.

Válka je pokračováním politiky jinými prostředky

Až do Bismarcka měli ve spolku hlavní slovo Habsburci. Už kvůli tradici – vždyť do roku 1804 jim náležel titul římskoněmeckých císařů. Po napoleonských válkách a po vídeňském mírovém kongresu Německému spolku předsedali. Sama o sobě byla jejich vlastní říše větší než všechny německé státy dohromady, ekonomicky i vojensky však rakouská monarchie zaostávala za prudce se rozvíjejícím Pruskem. Hospodářství starého pruského soka (vzájemná rivalita trvala už od tereziánských válek o Slezsko) dynamicky rostlo, produkovalo už zhruba dvě třetiny průmyslové výroby celého Německa. Energický Bismarck vmanipuloval Rakousko do vzájemného měření sil – zprvu jenom diplomatického, vzápětí však rafinovaně ukázal, jak mínil své tvrzení: „Válka je pokračováním politiky jinými prostředky.“ (Což vskutku tvrdil, ovšem autorské právo na tuto myšlenku má pruský generál Claus von Clausewitz.) Záminkou pro válku se stal spor Rakouska a Pruska o malá zálabská vévodství – německý Holštýn a německo–dánský Šlesvik.

Jaká byla podstata té pře? Vídeňský kongres v roce 1815 přičlenil obě území (provizorně) k Dánsku. Když však po smrti dánského krále Fridricha došlo v zemi k dědickým sporům a neklidnému dvojvládí, Prusko s Rakouskem zasáhly, aby krátkou válkou zjednaly klid. Při této příležitosti si Prusové vyzkoušeli, co pak předvedli Rakousku – totiž tažení třemi sbory, z nichž prostřední vázal síly nepřítele, zatímco dva boční ho obchvacovaly. Správu vévodství si Prusko s Rakouskem rozdělily. Což zní docela přátelsky (však to taky byli spojenci), a co se toho porcování týká, tak si Šlesvik nechali Prusové, zatímco Holštýn (vklíněný mezi Šlesvik a Prusko) se stal dočasnou kořistí Rakouska. S podmínkou, že obě tranzitní silnice a přístav Kiel zůstanou k volné komunikaci Prusům. Na čas vzniklo společné kondominium. Neboli spoluvlastnictví; území pod společnou svrchovanosti více států (aby to snad někdo nepřekládal jinak). Jenomže – čím dál zřetelnější pruská touha po tom, aby mohlo i Holštýn anektovat, vedla k roztržce. Zatím to byla studená válka na papíře, brzy však přerostla v horkou pruskou okupaci Holštýna (v červnu roku 1866). Doposud byla habsburská monarchie zdrženlivá; teď však obligátně přerušila s Pruskem diplomatické vztahy, a pak přišlo to, nač Bismarck čekal: vynucené vyhlášení „války cti“. Ve Vídni se všeobecně očekával „vítězný pochod našich vojsk na Berlín.“

Ještě začátkem roku 1866 považovala veřejnost stupňující se prusko–rakouskou řevnivost v Německém spolku i diplomatické spory o Šlesvik a Holštýn za malichernost hodnou anekdot. Nepřikládala situaci větší váhu. Prusko bylo považováno za outsidera, Bismarckovy tahy za blufování. Nicméně s jarem se dostavily první signály, že přihořívá. Už v dubnu 1866 se Prusko tajně dohodlo s Italským královstvím na útočně–obranné alianci. Itálie přijala závazek, že v příštím konfliktu vstoupí (a to na tři měsíce) do války proti Rakousku. Bylo to za něco. Za Benátsko. To se mělo stát územní provizí za to, že bude otevřena druhá fronta. Ovšem i na druhé straně se licitovalo. Tedy zrcadlově. Přesně tak. Rakousko si v tajné smlouvě s císařem Napoleonem Třetím zabezpečilo francouzskou neutralitu.

Opět: za co? Odměnou Francii mělo být, že Rakousko zaplatí – zase tím Benátskem. A to i v případě vítězství na italském bojišti. Francie měla zachovat zdrženlivost i tehdy, bude–li Rakousko na hlavu poraženo. V habsburské monarchii panoval vcelku jednotný názor. Už to tu padlo: „Utlučeme je čepicemi!“ Pruské provokace byly považovány za hazardní, tím spíš, že většina států Německého spolku se postavila na stranu Rakouska, hlavně ty, jejichž vojenskou sílu nebylo možno podceňovat: Bavorsko a Sasko. Nervozita ovšem z týdne na týden rostla. Květnová výzva (stále v roce šestašedesátém), aby se obyvatelstvo přichystalo na ubytování vojska, signalizovala vážnost situace. „To se do kasáren a do škol povolanci nevejdou?“ Od poloviny května se začali najímat dobrovolníci pro rakouskou armádu.

Ve stejné době přijal pražský sbor obecních starších adresu Jeho Veličenstvu. (Adresa znamená nejenom informaci o jménu a bydlišti adresáta, ale může to být také písemný projev, určený významné osobnosti nebo instituci.) Ta adresa byla velmi pokorná: „Pražané jsou jako jeden muž oddáni císaři a za jeho dům budou odhodlaně cedit krev!“ Což se zanedlouho potvrdilo. Tedy ani ne tak o té oddanosti, jako spíš že se cedila krev. Zdaleka ne jen ta pražská. 18. května byly v pražském hotelu U modré hvězdy zadány pokoje pro 15 vysokých důstojníků generálního štábu severní armády, takzvaná jižní armáda působila v Itálii, severní pak v českomoravském prostoru. 22. května s celým svým dvorem opustil město penzionovaný císař Ferdinand Dobrotivý. Zamířil z Pražského hradu na Innsbruck. V týchž dnech byly do beden uloženy české korunovační klenoty – hlavní skvost svatovítského pokladu. Doktor Brauner je bez humbuku, dokonce bez ochranného doprovodu, odvezl k uschování do Vídně. 9. června začaly úvodní vojenské akce: pruská armáda vpadla do Rakouskem obsazeného Holštýna. 14. června ve frankfurtském spolkovém sněmu vyhověly Bavorsko, Sasko, Hannoversko a Würtenbersko žádosti napadeného Rakouska a vyhlásily mobilizaci. Rakousko tedy nebojovalo samo, bylo vůdčím členem široké koalice spolkových zemí, které vojensky vystoupily proti jednomu svému neposlušnému členu. 17. června bylo císařským manifestem „Mým národům“ oznámeno vypuknutí války, a to hned na dvou frontách – na severu proti Prusku, na jihu proti Itálii.

Vlastní konflikt začal už o dva dny dřív – tehdy vpadla pruská vojska takzvané labské armády do spojeneckých zemí Hannoverska , Hessenska a Saska. Saská armáda (v čele s králem Janem) útoku prakticky nečelila a ustoupila do Čech, část až do Prahy, takže hlavní saské město Drážďany bylo obsazeno ve čtyřech dnech. Rakušané se soustřeďovali. Nebojovali. Nebylo s kým. Prusové sice útočili, ale rakouský generál Ludwig von Benedek měl spoustu práce se soustřeďováním své armády tam, kde čekal útok, to jest u Olomouce. Byl totiž přesvědčen, že nepřátelský útok přijde určitě Moravskou branou. Jenže strategický plán pruského šéfa generálního štábu Helmutha von Moltkeho počítal s hlavním bojištěm v severních Čechách. Tam skutečně vtrhla ve směru Děčín–Liberec nejprve labská armáda, po ní pak vzápětí (také od severu) takzvaná lužická armáda.

Český prostor chránily jenom nevelké, rozptýlené jednotky generála jezdectva hraběte Clam–Gallase. Účinně čelit dvěma frontálním útokům samozřejmě nemohly. To už Benedek pochopil, že rozvědkou hlášené pohyby nepřítele ve Slezsku jsou jen klamné. Začal tedy přesouvat svoje hlavní síly z Moravy do Čech. Měl ovšem zpoždění. Trvalo mu tři dny, než je vůbec uvedl do pohybu, a pak sedm až jedenáct dní, než se pěším přesunem objevily ve správném, rozhodujícím operačním prostoru. Mezitím udeřila hlavní pruská pěst, takzvaná slezská armáda Korunního prince Fridricha Viléma: 115 000 Prusů vtrhlo dvěma proudy od severovýchodu přes Žacléř a Trutnov a přes Kladsko a Náchod k Jičínu. Tam někde plánoval Moltke generální řež. Hlavní korpus rakouské Benedekovy armády (přesněji řečeno šesti armádních sborů) se tou dobou tempem tří pochodových mil (tedy asi dvaadvaceti kilometrů denně) přesunoval z prostoru Olomouce nepříteli vstříc, do severovýchodních Čech.

Mezi 26. až 29. červnem svedly rozmanité jednotky Prusů s Rakušany víc než deset dílčích bitev: U Turnova, Mnichova Hradiště, Jičína, Náchoda, Trutnova, České Skalice, Dvora Králové nad Labem a ještě jinde. Znamenaly spíš průzkum bojem, vzájemné osahávání… z rakouské strany pak hlavně zadržování pronikajícího nepřítele. Rozhodující bitva se nedostavila, i když v několika případech šlo o regulérní boj – například v případě střetnutí u Jičína. Podvečer 29. června se před Jičínem rozpoutal urputný boj, ve kterém spojená rakousko–saská vojska nejprve odrazila předsunuté manévrující Prusy a dokonce je na čas přinutila k ústupu. Prusové původně plánovali útok na Mnichovo Hradiště, z toho ale nyní sešlo. Postupovali poněkud improvizovaně bez dostatečného soustředění, ale přitom šli vstříc právě onomu vyhledávanému velkému boji.

K prvnímu střetu s pruskými oddíly došlo u hradu Kost. Spojenecké sbory pak započaly u Jičína budovat obranné postavení, aniž ovšem věděly o rozkazu vrchního velení soustředit všechny rakouské armádní sbory v prostoru Hořice, Miletín a Josefov. Prusové zahájili útok na Jičín v odpoledních hodinách, v síle tří armádních sborů. Obešli rakouská postavení zprava a zaútočili na rakouské oddíly. Kolem 18. hodiny nastal frontální útok pruského armádního sboru. Do těžkých bojů se dostaly všechny zbývající rakouské brigády. V 19 hodin došel do Jičína opožděný rozkaz k okamžitému ústupu – nastal chaotický ústup rakousko–saské armády přes Jičín k Miletínu a Hořicím. V bitvě u Jičína ztratily armádní sbory (rakouský a saský) celkem 210 důstojníků, téměř 5300 mužů a 222 koně. Prusové měli ztráty zhruba třetinové.

Bitva u Jičína byla v pořadí druhou nejkrvavější v tom roce šedesátém šestém. Záhy ale měla přijít ještě větší řež. Ta u Hradce Králové. Té se zúčastnil (na pruské straně) i dopisovatel anglického deníku The Times, který sepsal 3. července 1866 (tedy ještě v den bitvy) podrobnou zprávu pro svůj list: „Dlouho před půlnocí se pruské vojsko dalo na pochod, štáb opustil Kamenici v půl druhé ráno. Časem vyhlédl z mraků měsíc, většinou však bylo zataženo a tehdy bylo zřetelně vidět dohasínající ohně, při nichž vojáci byli večeřeli. Když vítr zavál do uhlíků, zaplápolalo to z popele, jako by vyskočila podle silnice nekonečná řada bludiček. Den se pomalu rozbřeskoval, ale s prvními slunečními paprsky se přihnala hustá mlha a mžilo až do odpoledne. Vítr zesílil a vojákům bylo citelně zima, neboť byli nevyspalí a hladoví. Než se úplně vyjasnilo, obsadilo pruské vojsko předem určené pozice k útoku.“ Tolik povětrnostní podmínky v den bitvy. A teď bychom si měli představit podkovu. Do tvaru podkovy totiž byla vyřízena rakouská armáda. Obsadila všechna návrší, jaká byla tehdy v Polabí k mání, kdejaký lesík se ježil bateriemi rakouského dělostřelectva. V tomto rozestavení očekávali Rakušané nepřítele.

Asi od 4. hodiny ranní začalo pruské vojsko postupovat terénem, který mírně stoupal. Obilí leželo mokré a polehlé deštěm na zemi; sevřené kolony vojska s námahou pochodovaly pošlapanou úrodou a dělostřelci měli co dělat, aby osvobodili kola baterií z měkké a mazlavé půdy. V šest hodin se armáda přiblížila k vesnici Dubu. Počasí bylo stále horší a horší. Zataženo, nepřestávalo pršet, vítr profukoval na kost. V sedm hodin byl dán pruské jízdě, aby se vydala vpřed. V lehkém klusu jela v pěkně vyřízených řadách, ačkoli koně častou klouzali na vlhké půdě. Sotva dojela k úpatí svahu, začala rakouská děla střílet. Bitva u Hradce Králové byla zahájena.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.