641. schůzka: Paměti Františka Jana Vaváka, souseda a rychtáře milčického

„Milčice, ležící mezi Kouřimí a Nymburkem a mezi Českým Brodem a Poděbrady, byly v době, kdy se v nich narodil František Jan Vavák, nevelikou vsí, která měla 20 popisných čísel, z toho 18 selských gruntů. Byli zde sedláci velcí, převahu však měli sedláci střední; chalupníci měli nejmenší výměru půdy. Milčičtí sedláci byli většinou zámožní. Jejich statky byly prostorné a o dobré hospodářské situaci mluvila především jejich výstavnost. Všecky statky byly až na stodoly zděné, což byl důsledek nedávného požáru. Sklepy byly klenuté a komíny cihelné.“

Dnešní Milčice obývá na 330 lidí. Jestli je mezi nimi nějaký Vavák, nevíme, v místním telefonním seznamu se každopádně nevyskytuje ani jeden. Původně jeho rod pocházel z Peček. Teprve dědeček našeho rychtáře a kronikáře, Jiří zakoupil v Milčicích poddanský statek s výsadní krčmou a řeznickým krámem. Po něm hospodařil na statku nejmladší syn Jiří, Jan Antonín, otec toho našeho Vaváka. Zřejmě prosperoval, protože si mohl dovolit dát jednoho ze svých čtyř synů, Floriána, na latinské školy. Florián však brzy zemřel, a další syn, Jiří, se usadil na rychtě ve Lstiboři a zanedlouho mu bylo uděleno dědičné rychtářství. Další potomek sloužil u kanonýrů a zemřel v Itálii. A zbyl nám František. Celý jménem František Jan. „Zrození nejmladšího syna milčického sedláka Jana Vaváka na gruntě číslo 3 neudálo se za dějinně nejpříznivějších auspicií, praví se ve spise historika Františka Kutnara o Františku Janu Vavákovi, a těmi auspiciemi se myslí okolnosti. Podzimní den 26. října roku 1741, ve kterém spatřil světlo světa, dělil jen měsíc od okamžiku, kdy v boji o dědictví Marie Terezie stala se Praha kořistí spojených vojsk bavorských, francouzských a saských a kdy týden před Vánocemi čeští stavové holdovali novému českému králi, bavorskému Karlu Albertovi. A jaro toho roku bylo poznamenáno porážkou rakouského vojska u Molvic, která znamenala pro pruského Fridricha získání Slezska. Válečná vichřice však zazněla i v nejbližším okolí Milčic – za sedmileté války se obec stala obětí požáru, založeného nepřátelským vojskem.“

Tato událost se stala zřejmě jedním z nejpůsobivějších zážitků Vavákova mládí. Asi týden po pruském vítězství u Štěrbohol se v Milčicích objevili pruští husaři. Šestnáctiletý František byl první, kdo s nimi z vesnice mluvil. Byl svědkem šarvátky mezi pruskými husary a rakouským oddílem u Milčic, které se proměnily ve spáleniště. Den po bitvě u Kolína musel jít František chytat hříbata pro ustupující pruské vojsko. Už tehdy si prožité události zapisoval, schovával si o nich a o celé sedmileté válce novinářské zprávy a dokonce se pokoušel o veršování.

Když jsem já pro tebe,
můj nejmilejší, všecko opustila;
co ty máš pro mě
u své matičky,
bych se potěšila.

Já mám pro tebe
u své matičky
pokojíček bílý;
tam budem bývat,
jako hrdličky
vždycky sobě milí.

Možná, kdyby nebylo války, Vavák by se nedostal moc daleko za hranice rodné vsi. Takto ale musel často putovat s vojenskou přípřeží do českých zemích i do sousedních zemí. S vojenským obilním magacínem cestoval do Žitavy. Rakouské vojsko tehdy vytlačovalo pruskou armádu z Čech a smělým výpadem se dostalo až do Berlína. Svou nejdelší a nejsvízelnější formanskou pouť podnikl dvacetiletý František také za vojskem. Vyjel z Litomyšle, pokračoval v transportu přes Žamberk, Kladskou Bystřici, Kladsko a Vambeřice do Broumova a odtud zpět do Police nad Metují. Lán cesty, a plný nástrah. V jedné vsi byl zbit od jakéhosi obrknechta, který se chtěl zmocnit mouky, nakradené některými chasníky Vavákova transportu. A u Landshutu se napil za parného srpnového dne ze studánky, po příjezdu domů onemocněl zimnicí a ta ho tak trápila celý rok. Nemoc ho nakonec vysvobodila od dalších transportů. Aby nemusel jít na vojnu, postoupil mu jeho otec chalupu. „Neklidná léta končí, Vavák srůstá se svou chalupnickou usedlostí a jako samostatný hospodář, který i potom žije se svými rodiči výměnkáři pod jednou střechou a při jednom stole, obrací svou pozornost k selskému zaměstnání, protože na chalupě vázne značný dluh dvou set zlatých, a připravuje se vnitřně v jistotě svého pozemského živobytí a u svých milovaných knih k činnosti literární a vlastenecké.“

Nejenom hospodářstvím a spisováním se však František Vavák zabýval. Taky se oženil. Sňatek byl pro chalupníka hospodářskou nutností. Přivádí si do chalupy Barboru, dceru stokorcového sedláka (on sám měl pouhých osmnáct korců). Barbořin otec ovšem neměl pouze jednu dceru – musel provdat hned čtyři, takže i ty korce musel rozporcovat. Františkovi pak manželka dala sedm synů a dvě dcery. Žili spolu padesát let. Sňatkem si polepšil – v milčické společnosti byl už hodnocen výš než jeho otec. To se odrazilo i na jeho volbě do funkce obecního staršího, a později, když se jeho tchán stal rychtářem, vykonával za něho značnou část práce. Dohlížel totiž na obecné jmění a na vedení obecních prací, jako byly třeba opravy cest, stavby mostů a vodních příkopů, a přitom se musel vypořádat s nepřízní mnohých sousedů, kteří v něm viděli nezkušeného mladíka, popřípadě nepříjemného šplhouna, kterému jde mermomocí o to se vyrovnat společensky jiným rodům a dostat se do rozhodující vesnické skupiny, kam vlastně malou výměrou svého gruntu nepatří.

Ale mladý Vavák pracuje ještě jinak: čte, vypisuje si z knih, skládá z výpisků kompilační dílka. A tak se zrodily Smlouvy aneb chvalitebné řeči svatební pro družbu a držitele svatby. Hned nato složil další připíjení družičkám a písně, které byly později převzaty do sbírky svatební a milostné lyriky. Zabývá se také studiem přírody a lékařství. Výsledkem tohoto studia jsou dva soubory ze starších českých knih lékařských: Prostředek k nabytí a zachování dobrého zdraví, a ještě také Regiment aneb Zpráva o mocech všelijakých bylin a koření. Neméně ho však zajímá historie. Čte především kroniky Hájka a Beckovského, historické a politické knihy Veleslavínovy a další. Historická četba mu dává podnět k vlastní dějepisné tvorbě. Píše nejprve několik knížek, kterým dal název Posloupnosti, čímž se myslí posloupnost všech císařů, arcibiskupů a biskupů českých a moravských, a také pořizuje popis starých mincí, přičemž jeho selský hospodářský smysl ho vede i k odhadu jejich kupní hodnoty. Minulost ho však neodvrací od přítomnosti, která se vyznačuje především sílícím projevováním úcty k selskému stavu. Když roku 1769 císař Josef II. vyoral (jak nám již známo) vlastní rukou několik brázd u moravské vsi Slavíkovic, věnoval Vavák této události děkovnou a oslavnou píseň Památka a důstojná čest císaře Josefa polního vorání. Zajisté znamenité dílko. Autor se doslova překonával. Za takový čin ( tedy za to vorání) musejí být sedláci svému císaři vděčni a poslušně oddáni. Od roku 1770 začíná František Jan Vavák psát své memoáry. Nazval je však po česku: Paměti.

„Léta 1770: Zima byla víc mokrá než suchá, větším dílem deštivá. Léta P. 1771: Zima byla o něco sušší než předešlá.... Léta Páně 1776: Dne 2., 3. a 4. měsíce ledna sníh padal, napadlo ho na půl lokte...“ Vavák své paměti rozděluje do kapitol podle kalendářních let, jednotlivé záznamy jdou za sebou časové posloupnosti. Většinou udává přesný měsíc i den. Těžištěm jeho zájmu je hlavně život na vesnici a jeho hmotné stránky. Vždycky na začátku každé kapitoly zaznamenává autor stav počasí (od zimy do podzimu), jeho změny a jaký mělo vliv na hospodářství. Vedle počasí zachycuje postup hospodářských prací (opět s ohledem na počasí), dále popisuje stav úrody a nakonec vypisuje i ceny obilí. Zařazuje sem i některé další události, především místního rázu, často zabíhá do detailů. Široce popisuje jednotlivé práce, například hloubení radimského příkopu nebo numenýrování lidí. Také tu najdeme záznamy událostí z jeho rodiny. Sleduje rovněž život svých sousedů v Milčicích, zaznamenává, jak hospodaří, zachycuje i návštěvy urozených pánů. Velká část jeho zápisů se týká církevních svátků, pobožností a procesí. Ráz těchto kapitol připomíná kompozici deníku. Vavák totiž začíná své zápisy k jednotlivým létům téměř totožně – působí spíš jako pouhý zaznamenavatel událostí, k většině z nich nezaujímá osobnější postoje. „Zima byla víc mokrá než suchá, větším dílem deštivá. Bylo tak velké zle, že nikam žádný s naloženým vozem jeti nemohl. Takové mokré časy začaly se již na podzim, v listopadu 1769. 2., 3. a 4. měsíce ledna sníh padal, napadlo ho na půl lokte, nato dne 5. téhož první mráz velmi silný udeřil a hned vždy pořád ve dne i v noci mrzlo bez všeho oblevení až do Hromnic. Mrazy tak silné byly, až dobytky v chlívech mrzly.“

To tedy nevypadá, že by František Vavák uvažoval o nějakém rozsáhlejším literárním díle. Asi to původně měly být jenom stručné zápisky. Svoje poznámky o počasí, o úrodě, o cenách a o událostech místního rázu mohl zaznamenávat pouze pro svou osobní hospodářskou potřebu, například do kalendáře. V roce 1775 však začínají být jednotlivé záznamy obsáhlejší. To probíhala selská rebelie – však se jí František Vavák pilně věnuje. Popisuje příčinu, průběh a výsledek selských bouří. Záznamy o počasí jsou v tomto případě velice stručné, ceny a daně uvádí zřejmě proto, aby ukázal bídu poddaného lidu. Právě rok 1775 znamená obrat. Autora už nezajímají pouze události z jeho rodné vesnice, nezapisuje jen běžné zprávy o počasí, o úrodě a podobně, ale svůj zájem zaměřuje i mimo Poděbradsko, na celé území Čech a dokonce i na zahraničí. Když nastoupil na trůn Josef II., sleduje Vavák se zájmem a napětím jeho reformy. Komentuje je, chválí vydání patentu o zrušení nevolnictví, pohoršeně odsuzuje toleranční patent (protože sám zůstal katolíkem). Když hovoří o nekatolících a o tom, jak se skrývali v řadách katolíků, použil drobný verš s rysy aforismu:

Rovně vždycky v každém cechu
najdeš hnidu, veš i blechu.

(Což zdaleka neplatí jen v tomto případě, ale obecně, jak každý rád odsouhlasí.)

Vavákův talent – někdy až dramatický – se projevuje naplno hlavně v místech, kde se obšírně věnuje odstupování od katolické víry po tolerančním patentu. Často sahá po přepisu jednotlivých rozhovorů či spíše hádek mezi katolíky a odpadlíky: „Odpadlec, uslyšev sebe jmenovat helvetem, praví: My nejsme žádní helveti, my jsme katolíci. Katolík odpovídá: Tak jste zatracené šelmy a synové ďábla a zaslepenci. Odpadlec nato: Proč? Kterak to dokázati můžeš? A katolík odpovídá: Nejsnadněji se to dokáže, neb jsi ty a s tebou jiní nedávno tak katolíky jmenoval a tvrdil; protož nyní, když jste katolíci, tak jste takoví, jak jste všem katolíkům vinšovali.“ Tato doba plná změn ho velmi rozrušuje... s napětím sleduje všechny události... stále častěji se chápe pera, aby si všechno poznamenal. Události však nezaznamenává už pouze stručně a věcně, nepodává pouhá fakta, ale popisuje průběh událostí, jejich ohlas jak ve vlasti, tak doma v Milčicích. Jeho Paměti jsou stále subjektivnější. „Nynější svět tak divně jaksi na náš jazyk český se obořil, že ho netoliko čísti, ale ním ani mluviti nechce a snaží se jej dokonce potříti. Jako dobrý vlastenec nabádá své spoluobčany, aby stáli za svým jazykem a všemožně ho podporovali. Nepodléhá pesimismu a věří, že český jazyk znovu rozkvete, i když jeho dílo bude užitečné až pro další pokolení: Vím sice dobře a těším se, že jazyk náš český nezahyne, aniž ho kdo přemoci bude moci, nicméně přece mnohý pisák s mnohou pilnou a velikou prací svou jen tolik dovodí, jako by perle před svině metal.“

Nemůže psát příliš často a pravidelně, brání mu v tom především práce na poli a nové povinnosti. V roce 1779 se stal František Vavák v rodné vsi rychtářem. Bylo mu čtyřicet osm let. Tento úřad zastával po dlouhá léta prý tak vzorně, že byl považován za nejlepšího správce obce nejen na Poděbradsku, ale i v dalekém okolí. O to méně času má na psaní. Usedá k Pamětem jenom tehdy, kdy mu to jeho zaměstnání dovolí – hlavně v neděli a v zimě. Tím je vysvětleno, proč některý měsíc uvádí Vavák hodně zpráv, jindy však po mnoho týdnů nezaznamenává ani jednu událost. Dal si za úkol mluvit s dalšími generacemi i za mnoho let, proto to, co píše, musí být stále živé a nadčasové. „I já, pozoruje tento přítomný věk tak divnou vichřicí zachvácený, troufám, že po některém roce, když mladí (kteří tomu nyní nic nerozumějí) dorostou, budou se ptáti, jak tyto nynější, nám přítomné věci, se začaly, jaký kořen a základ měly...“ A říká svůj názor, že samo uvažování o příčinách současných událostí nás vede k pozorování minulosti: „Zkušenost nás učí, že ne tak v rozvažování přítomných věcí potopeni jsme, abychom taky minulých věcí vědomost míti nežádali. Ano mnohým z věcí přítomných rozvažování tím více minulé chutnají, čím více žádostivi, ano povinni jsou kořen a původ neb základ přítomných věcí šetřiti a věděti.“ A pokud už o něčem píše, zdůrazňuje nutnost všechno vidět a být přímo dění účasten.

Zkušenost pokládá za nejhodnotnější zdroj poznání. Největší část jeho zpráv a údajů je založena na vlastním prožitku, zdůrazňuje hlavně vlastní účast na věci. Pokud se sám něčeho přímo neúčastnil, je nedůvěřivý a opatrný a rád vše sám osobně přezkoumává. „Kteréhož vypsání pravdivou podstatu dílem z vlastního spatření, dílem z tištěného procesu a dílem ze slyšení od vznešených tam v Praze ostávajících lidí jsem vzal a k snadnějšímu pochopení a pamatování mně rovných sprostých Čechů...“ Zaznamenává zprávy, které dostává především od svých přátel nebo od lidí, s nimiž si dopisoval nebo se kterými se sám setkal na svých cestách, na poutích, trzích nebo v kancelářích. K ostatním zachyceným zprávám a k současným dohadům o vývoji událostí je kritický, jeho snaha po pravdě šla tak daleko, že vysvětloval a někdy dokonce i opravoval různé lidové pověsti, pověry a dohady. Přejaté zprávy rozlišuje z hlediska spolehlivosti, boje se, „aby nebyly lží, neb v takových případnostech rovně lži co sníh proletují.“ A ještě prohlašuje, že „co za dokonalou pravdu a jistotu nevyzvím a neuznám, to taky psáti nechci a toho se vystříhám.“

Stále víc je ve svém psaní osobnější, dává svým citům volný průběh, na rozdíl od doby, kdy s Pamětmi začínal. „Milý čtenáři, když na to pomyslím a dobře těch lidí odpad povážím, hrůza mne obchází. Kde jsi, Jene Stehlíku, otče vlastní toho ženicha! Ach, kdybys ty živ byl a někdo tobě z těch odřezanců řekl, že tobě peníze na voze, ano i všecko království Boží veze, což bys ty ho hnal! Pravdu píši a pravím: Kdyby ten Stehlík živ byl, že žádný tento kacíř, odpadlík, tím méně svůdce ani do domu k němu by nesměl. Milý ty synu, kterak se někdy před otcem svým nebeským i zemským okážeš?“ Nakonec i obyčejné záznamy, jaké bylo počasí, se proměňují v drobty poezie:

Den slavný Páně narození
byl pošmourný, kalný a k vláze nakloněný.
Po něm svátek svatého Štěpána
byl kalný, vlhký od rána. v V den svatého Jana Evangelisty
zas čas byl, ale jen místy.
(Mistr Jára Cimrman by to nesložil líp.)

Vavákův poslední zápis byl pořízen roku 1816, od té doby se už ke psaní nedostal. 15. listopadu 1816 zemřel a byl pohřben na skramnickém hřbitově. Jeho životopisec, historik František Kutnar, o něm napsal: „Vavák přirozeně není sám, ale bohatství jeho pozůstalosti pamětné, knižní a písňové přímo vyzývá zvolit si jej za průvodce do těchto dějinných krajin, proniknout za jeho pomoci k duši tehdejšího lidu a národa.“