639. schůzka: Ne-li veliký, tedy malý blázen

„Nechť se učí dítě jen to, kolik potřebuje pro svůj budoucí stav. Všechno, co jde na to, od zlého jest slouží pouze tomu, aby dítěti zamotalo hlavu a aby se z něj udělal ne-li velký, tedy malý blázen, jenž pak už nikdy nevěnuje svoji pozornost záležitostem, kterém mu před očima, ale zabývá se naproti tomu spekulacemi, čímž je vymýcena pohoda a láska k povolání a práci.“

To se praví se v Příspěvcích k podpoře lidového vzdělání z roku 1778. Změna, kterou prošla škola ještě za Marie Terezie, byla závažná. Přitom nešlo jen o děti, ale taky o dospělé. Dětem škola zasahovala přímo do rytmu života a režimu dne, ale pro většinu rodičů znamenala škola nový, cizorodý prvek v jejich obci. Prostřednictvím školní docházky svých dětí se do styku se školou dostávali také venkované, kteří školou neprošli a často také o ní nikdy ani neslyšeli. (Z doslechu ji sice znát mohli, ale z hodně dalekého doslechu.) Zopakujme si (neboť opakování, jak se tvrdí ve školách všech dob, jest matkou moudrosti), zopakujme si, v čem tereziánská školská reforma spočívala. Především v tom, že zavedla pevnou školskou soustavu, a dále v tom, že do této soustavy (aspoň teoreticky) vnesla ducha osvícenského racionalismu a účelovosti. Tomuto duchu odpovídala zásada, že úkolem státních úřadů je nutit poddaného, aby dělal to, co je v jeho životním zájmu (odtud pramení princip povinné školní docházky pro chlapce i dívky i snaha o likvidaci jazykové bariéry, která působila v neprospěch všech, kdo díky svému nadání mohli usilovat o společenský vzestup), což znamenalo zejména stát se užitečnými služebníky státu.

První krok k opravám školství (a to středního) učinila panovnice tím, že poslala v roce 1752 rektorovi a konsistoriu pražské university studijní řád, podle kterého učili v Litoměřicích piaristé. Za dvanáct let nato byla z nařízení Marie Terezie vydána nová učební osnova pro gymnasia, která měla opravit obsah vzdělání na latinských školách. Novotou této osnovy bylo zařazení přírodopisu a fyziky – kromě němčiny, řečtiny, dějepisu, zeměpisu a matematiky. Vládnímu nařízení hleděli vyhovět jen piaristé. Jezuité, kteří si vydržovali školy sami a nebyli na vládě finančně závislí, se podřídit odmítali. Státní finance byly velmi bídné (odčerpávaly je války), takže nebylo možno pomýšlet na zřizování státních gymnasií, a proto stav školství v tomto období nedoznal prakticky žádných změn.

Významným předělem ve vývoji školství se pak stal rok 1773 (to byl rok, kdy došlo ke zrušení jezuitského řádu). Reformy, které následovaly po tomto datu, byly počátkem vzniku moderní školské soustavy a moderního obsahu vzdělání. Znamenaly také počátek energických zásahů státu do školských otázek. Stát začíná rozšiřovat svou kompetenci, podřizuje školy veřejné správě a začíná naplňovat císařovnino heslo: Školství je a zůstane politikum. „Základním stupněm veškerého školního vzdělání byly jedno- a dvojtřídní triviální školy, které se zřizovaly ve všech městečkách, farnostech a případně i střediscích panství,“ píše se v knize historika profesora Miroslava Hrocha Na prahu národní existence. Byl vytvořen školský fond, jehož základ tvořilo rozsáhlé jmění zrušeného jezuitského řádu. Roku 1774 byl vydán Všeobecný řád pro normální, hlavní a triviální školy v císařsko-královských dědičných zemích. V něm se mluví o doporučené (nikoli povinné) školní docházce v trvání šesti až sedmi let, která se týkala všech dětí, jimž bylo v den vydání řádu šest až dvanáct let.

Těmto školám se říkalo německé, což se dodnes špatně vykládá. Ve skutečnosti se běžně užívaly slabikáře a čítanky v mateřském, to znamená i v českém jazyce. V mateřštině se vyučovalo i triviu (tedy čtení, psaní a počtům), ale i náboženství, základům občanské nauky, přírodopisu, řemeslné zručnosti a zemědělských prací. Péče o triviální školy byla poměrně brzy svěřena obcím, proto se pro ně vžilo označení obecné. Roku 1789 vyšlo nařízení, že tyto školy mají být zřízeny všude, kde se nachází 90 až 100 dětí ve školním věku, a docházka se stala povinnou. Na hlavních školách ve městech to ovšem vypadalo jinak. Městské hlavní školy měly být trojtřídní a jejich vyučovacím jazykem měla být němčina. V hlavním městě každé země měla být čtyřtřídní „normální“ škola, která měla sloužit jednak jako vzor pro hlavní školy, jednak jako ústav pro výchovu učitelů hlavních i triviálních škol. Učitelé hlavních škol měli navštěvovat přípravné kursy v délce tří až deseti měsíců, učitelé triviálních škol v délce pouhých šesti týdnů. Teprve úspěšné absolvování německé hlavní školy opravňovalo mladé chlapce k nástupu do šestiletého gymnasia, které připravovalo především budoucí vysokoškolské studenty, bohoslovce a případně také drobné podřízené úředníky.

Obsah výuky gymnasií, která byla do té doby většinou pod kontrolou církevních řádů (především jezuitů a piaristů) přešel pod státní kontrolu. Změně koncepce gymnasií odpovídala i následující drastická redukce jejich počtu za vlády Josefa II. zhruba na třetinu. Stát totiž prohlašoval celkový počet gymnasií za zbytečný a jejich vydržování za příliš nákladné, a proto velkou část gymnasií zrušil. Byla zrušena především taková gymnasia, kde bylo málo tříd. Kolik jich po této reformě – po jedné z nesčíslných školských reforem – zůstalo? Po těchto úpravách jsme měli v Čechách celkem 13 škol (v Praze 3, jinak v Broumově, Budějovicích, v Hradci Králové, v Kosmonosích, Litoměřicích, v Litomyšli, v Plzni, ve Strakonicích, v Trutnově a v Žatci po jedné), zatímco Morava se musela spokojit se sedmi ústavy (v Olomouci, v Brně, ve Znojmě, v Jihlavě, Mikulově, Kroměříži a ve Žďáře nad Sázavou). Kromě toho ještě byly na gymnasiích omezeny ročníky – jejich počet byl snížen ze šesti na pět. Toto opatření bylo považováno za přechodné a zdůvodňovalo se nedostatkem kvalifikovaných učitelů. Náhradou bylo filosofické studium prodlouženo na tři roky.

Negativní důsledky na rozvoj středních škol mělo také zavedení školného. Na gymnasiích se vybíralo 12 zlatých a na filosofických fakultách osmnáct zlatek. Pouze bohoslovci a stipendisté byli od poplatků osvobozeni. Triviální školy už v devadesátých letech 18. století pokrývaly většinu území českých zemí, ale školní docházka pro třetinu až polovinu venkovských dětí se tehdy ještě nestala samozřejmostí. Nicméně můžeme předpokládat, že i tento omezený dopad přinesl dosud nebývalý vzestup úrovně základního vzdělání lidových vrstev. Naproti tomu je třeba se vyvarovat přeceňování šíře působnosti škol hlavních. V 90. letech jim prošla necelá 2 procenta chlapců daného ročníku. Počet gymnasistů pak ležel pod jedním procentem chlapecké populace. Šance sociálního vzestupu cestou vyššího vzdělání byla tedy pro převážnou většinu obyvatelstva země nepatrná. Kdo té šance využíval? Dá se to přibližně odvodit z počtů studentů filosofické fakulty, protože ti všichni (nebo téměř všichni) museli projít gymnasiem. Z těchto studentů pocházela skoro polovina z rodin řemeslníků a drobných městských kupců. 30 procent bylo z rodin všech kategorií inteligence (od úředníků po učitele). Pouhá 4 procenta pocházela z rodin rolnických a mlynářských. Pořád tu fungovala sociální bariéra chudoby a také jazyková bariéra. Kdo chtěl studoval, musel povinně ovládat němčinu. Což znamenalo pro synky z rolnických rodin handicap; zatímco ve městech šli řemeslníci nahoru – třeba i tím, že si jejich děti mohly dovolit studia.

A co se vlastně na středních školách vyučovalo? Už tehdy sledovala škola dvojí cíl: na jedné straně naučit žáky novým vědomostem,a na druhé straně je vychovávat, formovat jejich mravní profil. Obecně platilo, že má zprostředkovat lidem odstupňované znalosti podle jejich sociálního zařazení, popřípadě podle perspektivy, která před nimi ležela. Tomuto principu odpovídala náplň výuky triviálních škol. Vědomosti, kterém dětem poskytovala, nepřesahovaly rámec předpokládaných potřeb venkovského obyvatele: přečíst si vyhlášku, kalendář, popřípadě i vzdělávací brožuru, podepsat se, ovládat základní početní úkony. A jinak? Co ještě žáčci potřebovali? Jestli potřebovali, to nelze soudit, ale dá se říct, že byli vedeni ku pravosti. Tím se myslilo, aby se z nich stali lidé, poslouchající vrchnost a aby byli prospěšní společnosti. Jak se učilo, o tom se dochovaly jenom nepřímé a dílčí údaje. Kromě povinné výuky náboženství vstupovaly všechny ostatní poznatky (dnes bychom řekli vlastivědné) do vyučování spíše nahodile. Záleželo na intelektuální úrovni a na znalostech učitele, jaké informace o dějinách, zeměpisu nebo přírodopisu bude dětem sdělovat. Pokud se vykládal zeměpis, měl vyjít z popisu vlastní vesnice (žáci se měli pokusit namalovat plánek vesnice a jejího okolí), dále pokračovat popisem mocnářství a případně i celého světa.

To vše se probírá i v dnešních školách, ale jak vypadaly kupříkladu takové učební osnovy na konci 18. století? Leccos napovídá tento spisek: Kniha ke čtení pro žáky českých škol. Vyšla v roce 1773 a už názvy kapitol naznačují obsah: První díl byl věnován náboženství. Ve druhém dílu první kapitola zdůvodňovala žákovi obsah učiva a dávala mu poučky o slušném chování ve škole, druhá pojednávala o mravopočestnosti, třetí seznamovala žactvo s různými druhy řemesel. O tom, jak dobře hospodařit a jak zacházet s čeledí, informovala kapitola čtvrtá, a poslední kapitola byla věnována výkladu o selském stavu a jeho místě ve společnosti. Tato kniha měla variantu pro městské děti, kde se kromě o řemeslech hovořilo také o povinnostech tovaryšských. Pátá kapitola se pojednávala o lásce k vlasti. V pozdějších vydáních pro vesnickou mládež se už také hovořilo o lásce k vlasti. Vlast... měla definici: Bylo to místo, kde jsme se zrodili, ta zem, tj. ta vlast, ve které bydlíme a bezpečnosti a ochrany požíváme. V našem případě to však nebyly pouze české země, územní rozsah této vlasti je upřesněn jako souhrn zemí, nad kterými jeden císař, král nebo jiná vyšší zemská vrchnost panuje. Což znamená, že naší vlastí byly všechny země habsburské monarchie. Ještě jednou: „Co rozumíme skrze vlast? Skrze vlast rozumíme to místo, kde jsme se narodili, tu zem, tj. tu vlast, ve které bydlíme a bezpečnosti a ochrany požíváme. Všechny země, nad kterými jeden císař, král nebo jiná vyšší vrchnost panuje, za jednu vlast se držeti mají. Tak tedy nejen Čechy, ale i Morava, Rakousy, Uhry a jiné země, které našemu mocnáři náležejí, jsou naše vlast.“

Nedostatek plnoprávných, nezávislých a všestranně se rozvíjejících se osobností v habsburské monarchii nikterak palčivým problémem nebyl. Rozhodně důležitější bylo, aby společnost netrpěla nedostatkem mravných, poslušných a pracovitých občanů. Erziehung (tedy výchova) měla větší význam než Bildung (vzdělání). Což platilo myslím nejenom za Rakouska. V Rakousku to říkal Gottfried van Swieten, syn proslulého rádce a osobního lékaře panovnické rodiny zcela jasně: Občané dobře uspořádaného společenství nesmějí být vychováváni jako děti soukromých osob, ale jako děti státu – ne ve shodě se soukromým míněním, nýbrž v souhlase s pravidly obecné moudrosti.

Teď jenom aby do té školy chodilo dost dětí... Za vlády Josefa II. se rozmanitými prostředky, od propagačních kampaní až po sankce vůči nedbalým rodičům podařilo ovlivnit veřejné mínění – zejména zlomit odpor venkova – takže povinnou školní docházku na konci josefinské éry respektovalo už asi 80 procent dětské populace. Zřetelně vzrostly platy učitelů, u městských o 89 až 100 zlatých, u vesnických o 50 zlatých ročně, takže se začaly blížit dvojnásobku platů dřívějších. (Dnešní učitelstvo musí mít víc trpělivosti.) A právě v josefinské době se zásluhou průkopníka pedagogiky profesora Ferdinanda Kindermanna zrodila v evropském měřítku první koncepce takzvaných škol industriálních. V nich byly do výuky zařazeny předměty související se zemědělstvím a průmyslem ( například předměty o zpracování lnu, vlny a bavlny), nauka o obilních plodinách, sadařství, včelařství, chov bource morušového a podobně. V týchž letech byl vypracován učební plán pro výchovu děvčat. „Do roku 1780 nechodily dívky na společné vyučování,“ konstatuje Josef Hronek ve svém spisku o České škole národní. „Důsledkem povinné školní docházky byl však vznik klassí pro dívky, z nichž vyrůstaly později samostatné dívčí školy.“

Školní rok začínal za josefinských dob až v hlubokém podzimu, 3. listopadu. Končil 20. září. Hlavní prázdniny tedy trvaly ani ne čtrnáct dní. To platilo až do roku 1784, kdy bylo volno přesunuto do letních měsíců, na červenec a srpen (ale začínalo přece jenom později, 16. července). Vyučovalo se zpravidla dvě hodiny dopoledne a dvě odpoledne. Čtvrtek byl feriální den, tedy volný, doslova prázdninový. Neučilo se. O Vánocích bývaly jenom tři dny volna, zato o masopustu hned čtyři, o Velikonocích dokonce čtrnáct dnů (ovšem nejméně tři z velikonočních svátků byly využity k náboženským rozpravám, cvičením a ke zpovědi). Do kostela žáci chodili nejprve dvakrát denně, dopoledne a odpoledne – Josef II. však odpolední pobožnosti zrušil. Školní rok byl rozdělen na dvě pololetí – na konci každého z nich se konaly veřejné zkoušky před zraky místní honorace a rodičů a byly předčítány známky. Premianti (tento výraz vznikl z praemio donati, tedy odměnou obdaření), dostávali na konci roku knihu, zatímco žáci, kteří propadli, nebyli veřejně čteni. S výjimkou triviálek (totiž čtenářů v první třídě, písařů ve druhé třídě a počtářů ve třetí – tohle dělení prvních tří tříd zavedli piaristé), neexistovalo mezi žáky tykání. A velice osvícensky, ba moderně znějí zásady páně Kindermannovy, totiž že žádného ze žáků nemá smysl k něčemu nutit, protože každý z nich je, jaký je; naopak se vyplatí klást si zprvu skromnější cíle a pozitivním příkladem lze dosáhnout nejvíc.

Kdybychom si z dnešní schůzky nezapamatovali nic víc než toho, je toho docela dost.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související