635. schůzka: Smrt Josefa II.

Ve Versailles u Paříže šlo všechno ještě ve starých, vyježděných kolejích. Josefova sestra, královna Marie Antoinetta pořádala v Trianonu jako vždycky skvělé slavnosti. V jejím bratrovi ale sílilo přesvědčení, že události ve Francii se nezadržitelně blíží svému vyvrcholení. V dopise, datovaném 13. srpna 1789 ve vojenském ležení, napsal Josef II. diplomatovi Johannu Thugutovi o svém švagrovi, francouzském králi Ludvíkovi XVI.: „Jestliže je někdo takový netvor a neslušný tak, jak mi krále popisujete, pak už nemůže požívat úcty slušných lidí. Král, švagr – kdokoli, to je mi jedno – jediné, v co mohu pro svoji sestru doufat, je, že král bude pokračovat v popichování a že jeho zvrhlosti co nejdřív podkopou jeho život.“

Na květen 1789 byly do Versailles svolány generální stavy, v červnu se třetí stav prohlásil za národní shromáždění, a v červenci zaútočili Pařížané na Bastillu. Za tři týdny nato bylo fakticky zrušeno feudální zřízení, robota a stavovská privilegia. Král se stal zajatcem revoluce a spolu s ním i Josefova milovaná sestra Marie Antoinetta. A Josef? Ten reagoval nejprve uvolněně, skoro až radostně: „Švagrovi se stalo po právu. Tak musejí skončit všichni, kdo za sebe nechají vládnout ministry. Říkal jsem mu, že to musí přijít. Může být rád, že mu lid vzal příležitost provést ještě větší hlouposti. A na otázku, co radí králi a své sestře, odpověděl: Co bych jim měl radit, když jsou obklopeni lidmi, kteří jim namlouvají, že k potlačení revoluce stačí jeden pluk, narychlo sestavený po pitce, jednotka tělesné stráže, několik kokard a pár zvolání Vivat? Existuje-li prostředek k jejímu potlačení, pak je to jedině rozvážnost a pevnost.“

Tu mohl ukázat, když se rebelie rozhořela v části jeho vlastní říše. V rakouském Nizozemí, v Antverpách, které jsou dnes součástí Belgie, musela armáda rázně zasáhnout a povstalcům vysvětlit, že má situaci pod kontrolou a že Josef není Ludvík, který připustil ostudu a ponížení monarchistické moci. Z Vídně nařizoval zasahujícímu generálu d'Altonovi: „Střílejte na ten ksindl!“ A Trautmannsdorfovi vyčítal nepřípustné ohledy k buřičům (mezi kterými se zbraní v ruce bojovalo dost kněží) jako nemístnou slabost. „Trochu povzbuzení a radosti mu nakonec přinesly společné úspěchy ruských a rakouských zbraní ve války s Turky,“ píše ve své knize o Josefovi II. historik Luboš Taraba. „Saský princ Fridrich nejprve sám a poté společně s ruským generálem Suvorovem uštědřili v červenci a září 1789 sultánovým vojskům dvě porážky Martinešti a Fokšan. Osmanský velitel nařídil dokonce ostřelování svých ustupujících oddílů kartáči, aby je potrestal. Na císařovo naléhání, že Rakousko potřebuje pro svůj vnitřní klid vítězství, zahájil Laudon v první polovině září obléhání Bělehradu. Cti odpálit první kanón proti této pevnosti, patřící do roku 1739 Rakousku, se dostalo Josefovu synovci Františkovi. Laudon by sice raději viděl na jeho místě samotného Josefa, ale to nebylo možné. O to více mu panovník na dálku radil, jak má postupovat. Na bojišti se stále více prosazovaly josefinské reformy. Fungovalo (alespoň v mezích politických a hospodářských možností impéria) zásobování, stoupal význam dělostřelectva i účinnost lékařské a týlové služby.“

Josef však válčil i doma. Hlavně se státním aparátem, který se nedostatečně podílel na jeho reformách. Bratru Leopoldovi si Josef postěžoval: „Jakmile jsem vypracoval nějaký plán, zničili ho ti, kteří se měli podílet na jeho přípravě.“ V té době se začal cítit fyzicky přece jenom o něco lépe, a tak vyměnil zámek Laxenburk u Vídně za Hatzendorf ve Štýrsku. Tam ale dlouho nevydržel. Jeho zdravotní stav se mu rychle zhoršil a tak se začátkem října okamžitě vrátil do vídeňského Hofburku, kde se dočkal alespoň jedné dobré zprávy. Zprávy o dlouho očekávaném úspěchu. Nikoli z Nizozemí, odtud žádné dobré zprávy nechodily. Z Balkánu. Osman paša dospěl k názoru, že další obrana nemá cenu a odevzdal do rakouských rukou Bělehrad. Předtím na něj dopadlo na 200 000 dělostřeleckých projektilů. „Chybí mi slova,“ psal Josef Laudonovi, „abych vyjádřil pocity radosti a vděčnosti. Vámi prokázané služby státu a ke slávě našich zbraní přesahují všechna přání a korunují vaše válečné činy.“ Vlastnoručně odepjal ze své uniformy Řád Marie Terezie, zdobený brilianty, a poslal ho staré vojně spolu s jmenováním generalissimem. Slavnostní osvětlení Vídně, volný vstup do divadel, kde se během představení čepovalo zadarmo pivo a víno, a slavnostní Te Deum v kostele svatého Štěpána za Josefovy účasti, prezentované jako důkaz jeho uzdravení, měly obyvatelům města ztlumit kručení v žaludcích, způsobené růstem cen potravin.

Jako by se Josefovi mnohé věci obracely k dobrému... Aspoň to tak vypadalo, leč nebylo? Pořád tu zůstávalo habsburské Nizozemí. Tamní obyvatelé se znovu ozbrojovali a rakouské oddíly je nestačily rozhánět. O van der Meerschovi, vůdci povstání, napsal Josef: „Pověste ho in effigie! (Jako obrazně... Symbolicky.) Dokud nemám chuť ho pověsit doopravdy!“ Už to byl trochu jiný Josef než v době, když usedl na trůn. Jeho nemoc pokročila natolik, že nebyl pánem svých emocí. Koncem července 1789 se povstání rozšířilo do Antverp, Monsu a Bruselu. Byli napadáni rakouští důstojníci, pleněny berní úřady a vyháněni úředníci, střílelo se na postupující armádní jednotky. Holandsko otevřelo hranice a dovolilo, aby se na jeho území ustavil sbor dobrovolníků, který neustále mohutněl. Povstalci se označili za vlasteneckou armádu a zřizovali v budoucí Belgii tajné skladby zbraní. Nakonec se v říjnu jednotlivé proudy povstalců spojily, padl Gent, hon na císařské se zrychloval, bez boje byl vyklizen Brusel. Josef II. byl sesazen z trůnu rakouského Nizozemí. „Zklamali mě. Obelhali! Ale okolnosti dříve či později mi dovolí dobýt Nizozemí zpět." Známého opata požádal, aby mu napsal náhrobní nápis na téma: "Tady leží kníže, který ani při nejlepší vůli nemohl prosadit žádný svůj plán."

Do boje proti Vídni vytáhli i Uhři. Přesněji: uherská šlechta. Odmítala platit daně a nedovolila ani vyměření svých pozemků. Boj o svá privilegia uherští magnáti vydávali za národní odpor. Vídni se vymstilo, že připravilo Maďary o jejich národní symbol – svatoštěpánskou korunu. Výsledkem pokusu zavést němčinu jako úřední a vyučovací jazyk byla nenávist vůči „Švábům“. U konce svých fyzických sil Josef slíbil v polovině prosince obnovení uherského sněmu a korunovaci. Všechny reformy, zavedené za vlády jeho matky, měly být zrušeny. Josefovo celoživotní dílo se zhroutilo. Byl u konce. Deset let práce zničil jediným tahem vlastního pera – co dal teď Maďarům, bude muset brzy dát i ostatním zemím. Vítězný maršál Laudon, který se u císaře zastavil na Boží hod, byl zděšen. Josef nebyl schopen se sám postavit, muselo ho podpírat několik sluhů. Také francouzský vyslanec referoval do Paříže: „Josef je velmi slabý, a pokud se mu ráno daří poměrně dobře, o to hůř je mu večer.“ „Jsem ubožák... kašel, mučkoivé problémy při dýchání přetrvávají, takže se nemohu vůbec pohnout a musím ležet v posteli... Vůbec mi nejde se nadechnout čerstvého vzduchu... Nemůžu mluvit, a tak jsem celých čtyřiadvacet hodin přenechám svému utrpení, bolestem a starostem...“

Císař ať dá světu vale,
Leopold ať vládne dále,
Lacy ať si klidně zhebne,
Laudon velení převezme.

To stálo na letáku, který byl rozšiřován ve Vídni. Obyvatelstvo chtělo ukončit válku a zbavit se Josefa. V lednu roku 1790 horečka s kašlem, bolesti na hrudi a problémy s dýcháním ještě zesílily. Vykašlával sice stále krvavé hleny, ale přesto seděl celý den za spacím stolem. I největší optimisté (patřil mezi ně i osobní lékař Störck) čekali už jenom na moment, kdy organismus podlehne. Josef sám si toho byl také vědom – přesto jeho kancelář chrlila každý den dopisy do všech částí Evropy. Sekretáři se stali jeho spojením se světem, protože pro mnoho dvořanů bylo příliš těžké sledovat císařův marný boj. Kancléř Kounic odmítal osobně císaře navštěvovat. Byl to velký hypochondr, který se bál i průvanu, natož nemocného dechu umírajícího panovníka.

„Teď vidím, že Bůh chce celé mé dílo zničit.“ Když to říkal, vzpomínal na smrtelný zápas své matky, na zážitek, na který nikdy nezapomněl. Neměla její nemoc podobné znaky jako jeho - dušnost, srdeční slabost, bolest na prsou? Na 13. ledna si císař pozval k sobě policejního ředitele hraběte Pergena, aby mu referoval o stavu říše, ve které (řečeno Pergenovými slovy) „poddaní se cítí nešťastni pod vládou panovníka, jenž se stále snažil o jejich štěstí.“ Paradox. Tak to ale bývá. 6000 císařských výnosů za necelých deset let Josefovy samovlády (což průměrně představuje téměř dva dekrety denně) změnilo mnoho, ale lidé císaře většinou neměli rádi. Důvod vystihl jeden vídeňský novinář touto větou: Protože je reformátor. Čím to, že to mají reformátoři tak těžké? Nejvíce lidem na Josefovi vadila jeho překotná snaha všechno změnit. O nenávist k císaři se v největší míře snažil hlavní tvůrce a v případě potřeby manipulátor veřejného mínění – katolická církev. Zatímco baron Trenck zastával názor, že všichni mniši ze zrušených klášterů měli být posláni do Říma, Josef jim umožnil prezentovat se coby vyhnaní mučedníci. A to byla podle mnoha obrovská chyba, která se mu musela vymstít.

Svůj díl viny nesl reformátor sám – svou paličatostí a netaktností, vše kombinováno s přesvědčením o vlastní výjimečnosti. A to vše dávalo dohromady krutý obraz bezútěšné snahy učinit říši šťastnou. „Kdo chce činit dobro, tomu se dostává nenávisti a nevděku,“ stěžoval si Josef. Policejní ředitel Pergen nic nezakrýval. Podle něj byla bilance tvrdá: „Šlechta se cítí mimořádně ponížena a uražena, jak zavedením nového občanského a trestního zákoníku, tak i provedením daňové reformy, dotýkající se jejího majetku. Měšťanstvo je zkráceno o svůj zisk a oslabením šlechtického a církevního stavu navíc zároveň zchudlo. Sedlák pak je nespokojený, protože chce být osvobozen od všech povinností vůči svému pánovi, a naivně si myslí, že opravdu svobodný je.“ V předtuše svého konce ustanovil Josef začátkem roku 1790 konferenční radu. Skládala se z lidí, kterých si nejvíce vážil. Tohoto vyznamenání, které připomínalo spíše povolávací rozkaz k hasičům, protože všude v říši něco hořelo, se dostalo Kounicovi, Lacymu, Hatzfeldovi, Rosenbergovi, Zinzendorfovi, Starhembergovi a Kolovratovi. Dokud ale mohl, snažil se vše zvládnout sám.

To, že smrt obchází kolem Hofburku, si Josef s ještě větší naléhavostí uvědomil 17. února 1790, kdy zemřela po porodu mrtvého dítěte manželka nástupníka trůnu Františka Alžběta. Když ho chtěla několik dnů předtím navštívit, nechal zatáhnout závěsy, aby si nevšimla, jak špatně vypadá a nevyděsila se. Přál si, aby její porod proběhl co nejlépe. Skutečně porodila dceru a Josef jí okamžitě gratuloval. Hned následujícího jitra mu však oznámili, že Alžběta porod svého dítěte nepřežila. Musel se zabývat jejím pohřbem. Nařídil vystavit Alžbětino tělo v palácové kapli jen tři dny, protože – tam bude potřebovat místo sám pro sebe. „Já ještě žiji, a přesto jsem všechno prohrál.“ Nenechal se však ničím a nikým ovlivnit. Když se ho papežský nuncius prostřednictvím zpovědníka pokusil přesvědčit, aby na poslední chvíli změnil svou církevní politiku, neuspěl. „Žádný mnich nemůže rozumět státnickým důvodům, které mě nutily, abych jednal právě tak, jak jsem učinil.“ Proto řekl svému augustiniánskému zpovědníkovi: „Věřte mi, otče, jsem se svým Bohem usmířen.“ Požádal ho, aby ho nechali v klidu zemřít. „Tebe, který jediný znáš mé srdce, volám za svědka toho, že vše, co jsem podnikl a nařídil, jsem nedělal z žádných jiných úmyslů než pro blaho a to nejlepší mých poddaných. Děj se tvoje vůle.“

Strašný je krok z trůnu do hrobu

Zatímco Vídni vládl karneval a všichni se bavili, Josef stále pracoval. Přes pocit blížící se smrti (anebo právě proto) se stylizoval do oběti okolností. „Strašný je krok z trůnu do hrobu.“ Loučil se s nejbližšími úředníky. Nezapomněl na jejich obdarování. On, známý spořivec, jim rozdal během jediného týdne půl milionu zlatých. Na své si přišli i jeho lékaři. V předvečer své smrti diktoval, oblečen do bílé maršálské uniformy a obutý do vysokých bot, opíraje se přitom o hromadu polštářů, až do deseti večer sekretářům své instrukce, rozkazy a dopisy na rozloučenou. Stihl ještě přijmout Laudona a Hadika. „Poslední polní tažení překonalo má nejvroucnější přání a sláva mých oddílů se rozšířila po celé Evropě. Nechci jít do hrobu, aniž bych poskytl své armádě toto otevřené potvrzení své lásky.“ Zatímco hlava ještě fungovala, ruce už méně. Některé dopisy místo „Joseph“ podepsal jen „Isoph.“ Věděl to a omlouval se: „Mé nečitelné písmo dokládá můj stav.“

V poledne 19. února ztratil na chvíli vědomí, ale odpoledne opět úřadoval. Večer ho postihly znovu záchvaty kašle. Nemohl se nadechnout, dusil se stále víc. V noci z 19. na 20. února 1790 přišla krize. Josef se stačil ještě vyzpovídat a pak dvě hodiny mezi čtyřma očima mluvil se svým synovcem a příštím nástupcem trůnu Františkem. Hned nato usnul, pravděpodobně zbaven trápení díky lékařům a jejich drogám. K ránu se vrátila horečka, které už tělo vzdorovat nedokázalo. Do poslední chvíle u něho zůstali kníže Ditrichštejn, osobní lékař Brambilla a dva sluhové. Josef dokázal ještě sníst trochu vývaru, kterým ho krmili, a říci si o šál. Poté požádal o zpovědníka. Když ho zahlédl, jak vchází s biblí, ještě pronesl: „Tahle kniha mi už nikdy neposlouží. Do tvých rukou, Bože, poroučím svou duši.“ To byla jeho poslední slova. Pět minut nato zemřel.

Ministr financí hrabě Zinzendorf si poznamenal do svého deníku: „Šli jsme se podívat na císaře, ležícího uboze ve své ložnici na katafalku obklopeném několika svíčkami, v maršálské uniformě, hlavu podvázanou bílým šátkem, obličej zčernalý a žlutý jako vosk, ruce špatně zkřížené příliš vysoko na prsou, uniformu neupravenou, a dva augustiniáni, modlící se u jeho nohou.“ Oblíbenec Lacy svůj dojem z mrtvého monarchy shrnul do věty: „Byl vždycky výstřední.“ Když Josef zemřel, bylo mu necelých 49 let. Vládl přesně devět roků, dva měsíce a dvaadvacet dnů. Na to, aby je zhodnotil, mu nakonec stačila jediná věta: „Nic jsem neudělal, jen jsem chtěl.“ Trochu jiného názoru byl hrabě Kounic: „On zemřel? To udělal dobře, velmi dobře...„