633. schůzka: Podepsaní národní umělci prosí co nejposlušněji...

„Podepsaní národní umělci prosí co nejposlušněji, aby jim bylo vysokou milostí uděleno privilegium cestovati do měst jako jsou Plzeň, Cheb, Budějovice, Hradec Králové, Litoměřice, jakož i do Nového Města pražského, a pořádati všude tam v německé a české řeči představení divadelních her, operet a pantomim. Svou nejponíženější prosbu podporují žadatelé těmito důvody: Za prvé: tříměsíční výpovědí budou členové divadla se svými ženami a dětmi propuštěni z angažmá u pražského Národního divadla a budou nuceni hledati si novou obživu. Za druhé: Nejvyšší vůle Jeho císařsko-královského Veličenstva směřuje k tomu, aby každý syn této země, hledající obživu ve vlasti, byl ve svém poctivém snažení podporován a bylo mu pomáháno. I my se právem domníváme, že se toto Nejvyšší rozhodnutí vztahuje také na nás. Za třetí: Chceme totiž aspoň poněkud přispívati k zdokonalování a rozšiřování české řeči a zároveň zušlechťovati srdce a mravy svých krajanů střídavým prováděním českých a německých her. Za čtvrté: Každému národu jistě lichotí, může-li míti divadlo hrané v mateřštině. Proč by se tedy mělo zazlívati Čechům, jestliže se přičiňují, aby i oni byli účastni na tak zušlechťující zábavě, jakou je divadlo. Důkazem toho jsou ukázky českých představení, která žadatelé v Praze již pořádali. V Praze 21. prosince 1785.“

Dotyční „národní herci“ se v tom listě ještě zavazují, že na každé své štaci uspořádají představení k lidumilnému účelu ústavu chudých a že všude bude čelit nepřístojnostem a neplechám „některých takzvaných herců-komediantů, kteří se ve značném počtu potulují po českém venkově, přičemž tamním obyvatelům nepřinášejí ani uspokojení ani zábavu.“ Ty nechme stranou, spíš se teď zaměřme na údaj, hovořící o národních hercích z Národního divadla. 1785? Snad 1885, to už Národní stálo, ba dokonce stačilo vyhořet a dočkat se opravy...

Národní divadla byla v druhé polovině 18. století zakládána jedno za druhým. Po Hamburku, Lipsku, Vídni a Mannheimu se dočkala i Varšava svého Teatru narodowego. V habsburské monarchii byla centrem divadelnictví Vídeň. Právě tam přeměnil Josef II. dvorský Burgtheater na Dvorní a národní divadlo. U nás mělo svoje městské divadlo Praha už od roku 1738 v Kotcích, ale teprve roku 1769, když se jeho ředitelem stal pražský rodák Johan Josef Brunian, začalo se mu říkat Národní. V dalším desetiletí se objevilo na pražské Malé Straně Thunovské divadlo. Nacházelo se v levém křídle Thunovského paláce, tedy v budově dnešní Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kde se dnes odehrávají představení zcela jiného druhu (těžko říct, zda jsou to více veselohry nebo truchlohry). Existence thunovské scény ovšem naše divadelnictví nepozdvihla a Národní divadlo ocitlo v tísnivé finanční situaci. Situaci zachránil až radikální zásah hraběte Františka Antonína Nostice-Rienecka, který znamená skutečný začátek nové epochy. Hrabě Nostic patřil k české osvícenské šlechtě a jako horlivý přívrženec josefinských reforem se stal po nástupu Josefa II. na císařský trůn nejvyšším hofmistrem Království českého. Krátkou dobu nato byl jmenován presidentem zemského gubernia, tedy nejvyšším státním úředníkem v království. V těchto funkcích se stal vůdčím představitelem české šlechtické opozice, která proti vídeňskému centralismu, omezujícímu pravomoci zemské šlechty, přijala do svého štítu heslo zemského vlastenectví. Součástí tohoto opozičního politického programu byl také Nosticův plán z roku 1781 vybudovat v Praze divadlo, které by podle osvícenského názoru důstojně reprezentovalo hlavní město království.

A jsme u začátku první stálé pražské budovy, určeného od začátku jenom divadelnímu provozu. Nostic ji původně zamýšlel u svého malostranského paláce. Zachovala i původní suma, uvažovaná jako náklady: 25 000 zlatých. Výraz investorovy šetrnosti. Však se taky politická reprezentace rychle rozhoupala a dala tomu plánu poněkud velkorysejší podobu. Nejvyšší zemský hofmistr se rozhodl, že vybuduje hlavní divadelní scénu Prahy. Využil příznivé situace, která nastala smrtí dosavadního nájemce divadla v Kotcích a sám tuto městskou scénu pronajal, sanoval zadluženou německou divadelní společnost, která tu hrála, a ovládl pražské divadelnictví dřív, než se mohlo stát konkurencí jeho zamýšlenému podniku. Jenom Thunovské divadlo na levém břehu Vltavy zůstávalo zatím nezávislé. Z nového záměru vyplynula i nová volba staveniště. Nové divadlo chtělo nové, reprezentativní místo. Nostic si je našel naproti staré pražské universitě, u Karolina. O toto místo, které bylo nedaleko Kotců a výtečně vyhovovalo pražskému divadelnímu provozu, svedl dokonce boj s pražskou obcí a s universitou, které se právem bránily urbanisticky nepříliš vhodnému staveništi na Ovocném trhu. S přispěním samotného císaře však prosadil svou – už 7. června roku 1781 nechal na vyhlédnutém místě položit základní kámen nového divadla.

„Stavba byla svěřena dvornímu architektovi Antonín Haffeneckerovi, což byl pražský rodák a stavitel nové části Pražského hradu,“ dozvěděli jsme se z kapitoly o Počátcích českého měšťanského divadle, kterou pro Dějiny českého divadla napsal Miroslav Kačer. Navrhl budovu obdélníkového půdorysu pod sedlovou střechou s výrazným klasicistickým průčelím směrem k havelskému klášteru. Reprezentativní záměr se projevil při stavbě divadla zvýšením nákladů na čtyřnásobek původně stanovené sumy a prodloužením plánované stavební doby z jednoho na dva roky. Výsledek stál opravdu za to. „O Velikonocích roku 1783 dostala Praha Nosticovou zásluhou první divadelní budovu, která byla technicky i umělecky na výši svého společenského a která snesla srovnání s kterýmkoli ze současných divadel střední Evropy,“ napsal Antonín Matějček ve svých Dějinách Národního divadla. O kvalitách Haffeneckerovy stavby svědčí nejlépe to, že tato budova, která dnes nese jméno Stavovské divadlo, stále slouží Thálii.

Nejenom zevnějšek, ani i vnitřek tohoto divadelního domu odpovídal záměru, který měl Nostic na mysli. Obdélníkový divadelní sál italského vzoru měl vestavěné dřevěné lóžové hlediště se dvěma pořadími lóží a s přízemím, rozděleným na dvě oddělení. Spolu s galerií, která byla po stranách bez sedadel a jen uprostřed měla amfiteatrálně zvedající se lavice, pojalo toto divadlo přes tisíc diváků a přiřadilo se k největším středoevropským divadelním budovám 18. století. Také výtvarné i technické vybavení scény odpovídalo velkorysosti Nosticova podniku. Divadlo mělo bohatý fundus, z něhož nejcennější byly dekorace od pražského rodáka Josefa Platzera, pozdějšího dvorního divadelního malíře vídeňského, a strojní techniku, která byla na úrovni náročných požadavků tehdejšího divadelního provozu. Nové divadlo mělo jediný zřejmý nedostatek – špatnou akustiku. (Což je detail, který se přihodil i modernějším architektům. Některé mnohem mladší české divadelní budovy by mohly vyprávět...) Po programní stránce bylo Nosticovo divadlo budováno od samého počátku na kompromisech a paradoxech, příznačných pro osvícenou josefinskou dobu. Už sám název nové instituce Gräflich Nostitzsches Nationaltheter neboli Hraběcí Nostické Národní divadlo spojoval dvě protikladné tendence. A také latinský název na průčelí budovy Patriae et Musis měl v pozadí tehdy dvojznačné slovo vlast.

Protože první pražské „Národní divadlo“ nemohlo být ještě zbudováno opravdovými silami národa, ale vzniklo přičiněním šlechtického mecenáše, došlo k tomu paradoxnímu jevu, že reprezentativní scéna Království českého byla vybudována jako národní divadlo německé. Německý soubor se však o jeho jeviště dělil s italskými operními společnostmi. Z průměru, který ovládal činoherní i operní provoz Nostického divadla, vynikají svým významem představení Mozartových oper a singspielů. Mozart ovlivnil pražskou kulturu nejen jako hudební skladatel, ale i jako divadelní inscenátor vlastních děl – několik jejich nastudování osobně řídil, přičemž usiloval i u operních sólistů o potlačení tradiční šablony v zájmu psychologické pravdivosti.

Jak to bylo se skutečným českým divadlem?

Česky se u nás hrálo, ale byly to ojedinělé pokusy. Česká nebo dvojjazyčná divadelní představení dokazují snahu německých hereckých společností přivést do divadla početné české publikum. Sem patří Brunianův pokus o české představení Herzog Michel od jistého pana Krügera, které bylo uvedeno ještě v Kotcích pod českým názvem Kníže Honzik aneb veselá činohra od jednoho zátahu z německého vzatá. Jde o první český překlad recitačního dramatu. Ono bohulibé dílko bylo vlastně jenom takový rozvedený anekdotický příběh. Selský pacholek Honzik chytil slavíka, kterého chce prodat a za peníze si chce koupit dvě krávy – ty se mu prý rozmnoží a pak získá pole, vydělá na obilí, zakoupí hospodu, tu také prodá, stane se obchodníkem a lichvářem, zbohatne a za peníze se stane knížetem. (Velmi naivní děj, připomínající leckterým z nás sen o tom, jak vyděláme na kupónové privatizaci.) Honzik si vezme kněžnu a tu začne posílat pro pivo. Dorka, Honzikova milá, nechce tyto povídačky brát vážně, pohádají a slavík přitom ulítne Honzikovi z ruky. Chvilku trvá, než hrdina zase vystřízliví, s Dorkou se udobří a pokorně se vrátí ke své práci. (I my všichni jsme vystřízlivěli, udobřili se a pokorně jsme se vrátili. Co nám taky zbývalo?)

Prostý člověk mohl přijímat hru jako varování před ukvapenou domýšlivostí, jako výzvu, aby jeho jednání řídil zdravý rozum a ne bujná fantazie. Verše hry Kníže Honzik ještě nejsou úplně metricky ustálené, ale překlad byl pořízen docela obratně a se zřetelem na lidový jazyk vystupujících osob. Zasloužil se o něm Jan Josef Zeberer, kancléř Nového Města pražského, v té době jeden z nejlepších znalců českého jazyka. Ten taky v předmluvě k tištěnému vydání hry Kníže Honzik výslovně poznamenal: „Pokudž by naše předsevzetí v našem mateřskym jazyku tež zalibení u veřejnosti našlo, připovidáme více takové veselohry na jevo vydati.“

Zhruba uprostřed vlády Josefa II. začala v naší půdě jako nesmělá skromná květinka klíčit národní myšlenka. Způsobilo to svobodomyslnější ovzduší a také rychlejší příliv českého venkovského obyvatelstva do měst. Národní myšlenky se ujala mladá generace měšťanské inteligence, odchovaná většinou už reformovaným tereziánským školstvím. Zároveň se objevují se první čeští osvícenští badatelé. Nástup této inteligence spadá do doby kolem roku 1785 a znamená počátek soustavného úsilí o vytvoření českého novinářství, literatury a především – divadla. Divadlu přikládali mladí představitelé národního hnutí, kteří si začali říkat „vlastenci“, velkou roli, protože forma divadelní zábavy jim umožňovala nejlépe dávat dohromady a na podkladě společného jazyka stmelovat městské lidové vrstvy, o které se toto hnutí opíralo. Velkou výhodou divadla bylo i to, že nepředpokládalo u svého obecenstva gramotnost a předchozí vzdělání a že bylo jako nejoblíbenější forma lidové zábavy už od předchozí doby barokní samo tímto publikem vyhledáváno.

Počátky českého národního obrození jsou od divadelního usilování neodmyslitelné. První doklady o snahách mladých českých vlastenců vytvořit novodobé české divadelnictví můžeme najít v roce 1784. Tehdy Václav Thám, teprve devatenáctiletý mistr mudrctví neboli magister philosophiae podepisuje 10. srpna předmluvu k prvnímu almanachu české poezie Básně v řeči vázané, v níž na závěr praví: „Ostatně nechť čtenáři moji vděčně tyto básně přijmou. Což stane-li se, také mnohé čino- a zpěvohry, jež překládám, po svazcích Čechům k obveselení jich mysli vydávati budu, ne kterýchž my nejen nedostatek máme, ale aniž jakou, zvlášť k našim časům vztahující se hrou honositi se můžeme; a těch když několik svazků na světlo vyjde, o jich veřejné představování hrubé péče nebude.“

Ideje českého vlastenectví začaly pronikat i do řad německých herců českého původu. A v této chvíli, kdy české divadlo (zatím neexistující české divadlo) mělo nicméně svého dramatika i své herce, objevil se také mecenáš, který chtěl české divadlo založit. Byl to František Jiřík, měšťan Starého Města pražského, který předložil – čirou náhodou to bylo stejného dne, kdy Thám dokončil už citovanou předmluvu, tedy 10. srpna 1784 – předložil městské radě žádost (samozřejmě německy psanou, jak jinak), v níž prosí co nejuctivěji, aby směl žadatel zříditi na Novém Městě česko-německé divadlo.

Svou petici zdůvodnil Jiřík ve čtyřech bodech. V prvním se odvolával na to, že je pražským měšťanem, ve druhém pak upozorňoval na to, že „žadatel volí za členy své společnosti ponejvíce vlastence, kteří se mohou vykázati vysvědčením netoliko o svých vědeckých, ale i mravních kvalitách, na čemž podle jeho mínění neméně záleží, neboť se domnívá, že musí působiti daleko větším dojmem, je-li ten, kdo morálku hlásá, sám mravný.“

(Takovému jedinci se pak snadněji věří.) Pozoruhodné přitom je, že v německém originále nepoužil Jiřík pro označení vlastenců slova Patrioten, které tenkrát mělo převážně územní smysl a značilo prostě rodáka, ale slova Nazionalisten, které nedvojsmyslně označovalo uvědomělé příslušníky národního hnutí. Dnes jsme samozřejmě s používáním slova nacionalista opatrnější. Ve třetím odstavci své žádosti poukazoval Jiřík zcela otevřeně na jazykové cíle tohoto vlasteneckého podniku; zároveň se odvolával na Josefa II., který ustanovil ve Vídni profesory češtiny. Nezapomněl však přitom na historickou argumentaci: „Žadatel se domnívá, že uvádění pravidelných českých her je nejlepším prostředkem k podporování a vštěpování lásky k naší mateřštině, která již od dob Karla IV. dostala domovské právo v obci učenců.“ Teprve poslední bod obsahoval běžnou osvícenskou formulaci společensky výchovného působení divadla: „Každý rozumný a znalec dějin ví, že umění herecké mělo a má vliv také na mravnost státu, že v mnoha případech tříbí pojmy a vzdělává lidi.“

Hezky to sepsal Jiřík, ještě líp, než autor žádosti o soukromou českou televizi. Pražský magistrát ho neodmítl, ale odkázal ho na zemské gubernium. Jiřík však další kroky nepodnikl, protože se mezitím objevila jiná možnost, jak uskutečnit vlastenecké divadelní záměry, a to dokonce na hlavní pražské scéně. Nostic, který se potřeboval zbavit konkurence thunovské scény na Malé Straně, provedl chytrý taktický manévr: pronajal své divadlo na Ovocném trhu svému konkurentovi, italskému impresáriovi Bondinimu, z něhož se rázem stal divadelní velkopodnikatel - kromě obou pražských scén zajišťoval provoz dvorního divadla drážďanského a v době veletrhů zajížděl pravidelně i do Lipska. Aby dostál všem závazkům, rozhodl se založit v Praze nový soubor. Najal divadelní společnost z Německa, doplnil ji herci z Prahy a zahájil s ní novou sezónu v Nosticově pražském Národním divadle. Principál souborů a někteří herci byli Čechové, což vlastencové čeští přivítali s velkými nadějemi, že Praha se konečně dočká profesionálního divadla v češtině.

Tento památný okamžik nadešel ve čtvrtek 20. ledna roku 1785. Tehdy byla v Nosticově divadle poprvé provedena hra v českém jazyce. Její titul: Odběhlec z lásky synovské. Autor: Němec Stephanie. Do češtiny přeložil: Bratr divadelního principála, pan Karel Bulla. Ten v předmluvě k tištěného vydání hry hrdě, byť trochu krkolomně, prohlašuje: „Příklady všech sousedských o zvelebení mateřského svého jazyka tak bedlivě pečujících národů pohnut jsa, dnešního dne jazyk náš mateřský na vlastenské divadliště uvádím, neodříkaje se vší marné chlouby, že tudy jméno, které již dvě léta nese, vším právem zasluhovati počíná." Jako že se to „divadliště“ po právu jmenuje Národní. Bratři Thámové spolu s dalšími vlastenci připravili pro první české divadelní představení leták. Na něm byla óda na Svátek českého jazyka. Z galerie byla rozhazována mezi diváky.

Plesej, Praho, při slavnosti,
kterou láska posvětila!
Plesej! Dnes tvýho
syna vlastního
do chrámu umělosti
ponejprv přijít vzbudila.
Otevřiž citedlnostem srdce!
A tu nadšenou ódu autoři uzavřeli proroctvím:
Aj, z tebe se roznítí světlo,
které v tmavým bludu zhaslo.
Měli pravdu. Světýlko začalo svítit.