630. schůzka: Sólo pro čtyřicet šest strun, sedm pedálů, a dvakrát čtyři prsty

26. červenec 2021

Poněkud podivně jsme tuto schůzku pojmenovali. Proč? Odpověď není zase tak náročná. Tak jsme tyto Toulky pojmenovali. Zasvěcenci dozajista poznali v tomto instrumentu harfu. My se však budeme věnovat ani ne tak jí, jako spíš muži, který jí obětoval nejenom svůj talent hudební, ale i technický. Jmenoval se Jan Křtitel Krumpholtz.

„Taková jsou díla slavného Krumpholtze, skladatele, kterého po celé Evropě proslavil jeho talent a nešťastný osud. V jeho skladbách zaznívají něžné a melancholické tóny, navozující sladké snění, hned zas temné akordy sdělující nedobrovolný smutek, či prosté pastorální tóny jako připomínka radostného venkova a polních radostí. Náhle je tento šťastný neklid přerušen bouří vášnivých tónů a vy sdílíte zmatek i nepokoj skladatelovy duše,“ napsal Jean-Marie Plane ve svém díle Základy harfy, a je to vyznání nejenom hudebnímu nástroji, ale zejména učiteli, který ho na něm vyučil.

Život Jana Křtitele Krumpholtze je opředen do dneška mnohým tajemstvím a nejasnostmi. Kupříkladu se tápe v datu narození (uvádějí se letopočty 1742 až 1747), a také v rodišti není žádná jistota: Zlonice, Budenice, Chržín. Jsou-li tři jména nejistá, bývá zhusta pravdivé to čtvrté. Podle matričního zápisu (který prokazatelně nelže) přišel Jan Křtitel na svět v Praze, a to v rodině, která byla poddána hraběti Kinskému. Otec byl hudebníkem (přesněji hobojistou) u hraběte Kinského, který byl majitelem rozsáhlého panství ve Zlonicích a okolí. V téže matrice je zaneseno i datum narození: 5. srpna roku 1747. Když bylo Janovi šestnáct let, zprostil jeho rodinu pan hrabě poddanství, aby se otec Krumpholtz mohl stát pražským měšťanem.

Matka Eleonora svého syna milovala a neméně měla ráda hudbu. „Má matka mi odkázala jediné dědictví, a tím je vášeň pro harfu.“ Otec hrál nejenom na hoboj, ale ovládal i hru na housle a na violu. „Mladší bratr Václav byl virtuosem ve hře na mandolinu a na housle. Stal se přítelem Ludwiga van Beethovena, který mu věnoval několik skladeb. Jan Křtitele zasvětila do hry na harfu nikoli maminka, ale místní harfeník,“ píše ve své knize doktor Miloš Müller, někdejší houslista Symfonického orchestru Čs. rozhlasu, rozhlasový autor a hudební pedagog. „Podle pozdějších poznámek se však lze dovtípit, že tento učitel harfy toho moc neuměl. V českých zemích byli v té době lidové harfeníci velmi oblíbeni. Často to byli samouci, kteří hráli jen podle sluchu. Traduje se, že ještě v době slavné premiéry Mozartovy opery Figarova svatba hrál v Praze lidový harfeník Häusler zvaný Copánek úryvky z této opery a Mozarta to natolik zaujalo, že mu poskytl téma na houslové variace.“

Na harfu se však Krumpholtz navzdory svému učiteli přece jenom naučil. Podle vlastních vzpomínek na ni hrál dobové tance. „Můj otec mě naučil tóny a noty a hrát na hoboj a pokoušel jsem se zvládnout i housle a violu, ale ani slovo o komponování. Harfa zůstala mým vyvoleným nástrojem, jí patřily všechny chvilky, o které jsem ochuzoval ostatní nástroje.“

Když bylo Janovi čtrnáct let, nastala v jeho rodině zásadní změna. Otec byl přidělen jako hobojista k jednomu francouzskému regimentu. Koncerty těchto kapel byly populární hlavně na promenádách, na pařížských bulvárech a podle dobových zpráv předčili hudebníci z Čech, Rakouska a Bavorska kapely domácí, francouzské. Hrabě Kinský poslal Jana Křtitele na krátké stipendium do Vídně, aby se zde seznámil s hrou na lesní roh. V tomto nástroji se později zdokonalil ve Francii – to byl asi jeden z důvodů, proč doprovázel svého otce na cestě s vojenskou kapelou. Už tenkrát byl platným orchestrálním hudebníkem. „Opustil jsem Paříž a odejel do Flander, stále trýzněn vidinou komponování. Jeden lékař, který věřil mým vlohám, uvolil se stát mým učitelem. Obtěžoval se a namáhal celých šest měsíců, ale zbytečně. Celou dobu jsem pracoval dnem i nocí marně. Zkazil jsem stohy papíru, naučil se zpaměti Rameaua, aniž bych mu však porozuměl. Harfu jsem zanedbával celých pět let.“

r_2100x1400_dvojka.png

Když se vrátil do Prahy, bylo mu dvacet let. Otec, kterého hrabě Kinský propustil z poddanství, se po smrti své první ženy znovu oženil s bohatou vdovou a stal se váženým pražským měšťanem. Zařídil si v živé Železné ulici na Starém Městě v domě U Zlatého pštrosa výrobu a obchod s hudebními nástroji. Živnost to byla dobrá a prosperující. „Otec mě chtěl připoutat k obchodu, který sám provozoval a který byl zdrojem živobytí. Tak jsem se stal příručím. Jednou v noci, v zahradě, jsem zaslechl serenádu, která mi připadala zvláštní a výjimečná. Lehce jsem rozeznal klarinet, ale nemohl jsem určit nástroj, který ho doprovázel: jeho tóny, i ve výškách, byly plné a lahodné a v některých okamžicích jakoby se mísily s klarinetem. Šel jsem blíž. Jaké bylo mé překvapení, když jsem spatřil harfu. Hrál na ni dvanáctiletý chlapec, byla z ořechového dřeva, bez pedálů a vyrobil ji obyčejný truhlář.“

Jan Křtitel dobře rozuměl dechovým i strunným nástrojům a ve volném čase pilně cvičil na pedálovou harfu. Tu nechal na jeho žádost přivézt otec z Paříže. Jeho syn se chtěl stát harfovým virtuosem, a tak potřeboval opravdu moderní nástroj. Nejlepší pedálové koncertní harfy pocházely z dílen francouzských mistrů. „Studoval jsem s obrovským nasazením. Opatřil jsem si skladby nejlepších cemballistů. Jejich úpravu pro harfu jsem shledával nesmírně obtížnou, nikterak mě to však neodrazovalo. Tvrdou a systematickou prací jsem získával zkušenosti, seznamoval jsem se se všemi možnými způsoby úpravy skladeb. Byl jsem šťasten, když jsem získal přátelství slavného Georga Christopha Wagenseila - každé ráno jsem pod jeho dohledem pokračoval ve studiu hudby. Nechával mě hrát dvě hodiny bez přestávky a přitom jsem musel improvizovat. Když viděl, že mi dochází inspirace, říkal mi: Pokračujte, namáhejte svou představivost! To je jediný způsob, jak ji učinit tvůrčí a plodnou. Občas mě sám zastavil, aby mě upozornil na některé snad trochu šťastnější nápady, a chtěl, abych je hned přenesl na papír a tím mě učil komponovat. Sám pak přehrával tyto pasáže na cemballo, to proto, aby mi dodal odvahu a naučil mě posuzovat vlastní tvorbu. Často přerušoval hodinu těmito slovy: Jaká škoda, jaká škoda! Jednou jsem ho zeptal, co to má znamenat. Lituji vás a blahopřeji vám. Vaše hlava je přeplněná nápady, není v ní místo pro nic, čemu bych vás chtěl ještě naučit. Nikdy nebudete teoretikem, nikdy nebudete skladatelem. Zaměřte se proto na perfektní zvládnutí harfy. Měl jsem možnost posoudit váš talent: nikoho nebudete kopírovat, máte svůj vlastní rukopis a dosáhnete úspěchu, to vám předpovídám.“

Na radu svého učitele uspořádal Krumpholtz ve vídeňském Burgtheatru a o pár později na císařském dvoře svůj první harfový koncert. Bylo mu třicet let. Na základě tohoto vystoupení byl angažován v kapele knížete Mikuláše Esterházyho. Uměleckým ředitelem tohoto tělesa byl samotný Josef Haydn. Tady prožil svoje plodná léta – mnoho se naučil – uplatnil se jako harfový virtuos - složil tři harfové koncerty a šest sonát. Všechna nová díla dával k posouzení Haydnovi, který byl jeho skvělým rádcem a učitelem.

„Žádal jsem Haydna, aby se podíval na koncepty mých skladeb – většinou však nenašel nic, co by stálo za změnu. Svůj nový koncert pro harfu jsem provedl sám, aniž bych to předem u něj konzultoval. Zdálo se být překvapen mou smělostí. Řekl jsem mu, že mám v úmyslu odcestovat a že jsem tudíž předem počítal s tím, že se ocitnu bez možnosti jeho konzultace, a proto jsem se chtěl pokusit letěl na vlastních křídlech. Přesto si přeji, odpověděl mi Haydn, abyste mi postoupil toto nové dílo. V poslední části jste dal prostor řadě modulací, které se mi zdají velmi odvážné a smělé, zejména pokud jde o harfu. Uposlechl jsem a dal mu přehlédnout celý part; přičítám jen jeho velké shovívavosti uznání, které mi vyslovil.“

Jan Křtitel požádal o dovolenou a podnikl koncertní turné po Evropě jako harfový virtuos. Hrál v různých městech v Německu a ve Francii. V Metách začal koncertovat na nové druh pedálové harfy. Turné zakončil v Paříži. Měl tu své příznivce, byl představen v několika společnostech a brzy měl víc žáků, než kolik mu dovoloval čas. „Umění, které jsem miloval vášnivě a pro ně samotné, jsem byl nucen provozovat jako řemeslo, abych měl z čeho žít; musel jsem vyučovat, zatímco jsem cítil touhu a potřebu dál se sám vzdělávat. Vytýkali mi, že hraji pouze svou hudbu, a této hudbě pak vytýkali, že je příliš obtížná či příliš melancholická. To stačilo, abych byl jako profesor připraven o důvěru. Cítil jsem, že musím rozbít tento obraz, který byl o mně vytvořen, a rozhodl jsem se, že tentokrát se pokusím o koncert duchovní hudby. Veden tímto úmyslem, zkomponoval jsem svůj pátý koncert. Střídal jsem v něm melodie s variacemi na něžný zvuk dud a končil jsem veselým rondem. Na tři měsíce jsem musel uzavřít před světem, opustil jsem žáky, zanedbával jsem hraní, které se udržuje jen stálým opakováním. Vytýká se mi, že vyhledávám obtíže. Není to pravda. Jde mi jen o to, poznat celý rozsah, celý potenciál harfy. Tento nástroj má své nedostatky, ale není o nic horší než jiný, musíme jej však dobře znát. To, co mu zcela jistě chybí, je asi tak tucet zručných skladatelů. Snažil jsem se změnit názor, že jde o nástroj omezených možností. Snažil jsem se rozvinout jeho možnosti, jeho prestiž.“

Jeho koncert pro harfu a orchestr měl velice příznivou kritiku. Jan Křtitel účinkoval v salónech vznešených příznivců a vydal řadu vlastních skladeb. I když mu učitel Wagenseil prorokoval, že z něj žádný skladatel nikdy nebude... V Paříži si získal skvělou pověst nejenom jako virtuos, ale i jako skladatel a uznávaný pedagog. Vydával celé série svých skladeb v různých vydavatelstvích. Šířily se po celé Evropě a byly oblíbené pro svoji zpěvnost a melodickou nápaditost. I v soukromém životě byl Krumpholtz šťastný. Oženil se, vzal si za ženu Margueritu Gilbertovou – ze svého oboru, byla to dcera pařížského výrobce harf. Zatímco žil v cizině, doma mu zemřel otec. Odkázal mu v poslední vůli 20 zlatek s tím, že ho syn stál celkem 400 zlatých. Zřejmě mínil výdaje za studia v Paříži a za pedálovou harfu. Narodil se mu syn, který kráčel ve šlépějích svého otce a později se stal v Paříži profesorem hry na harfu. Manželka však při jeho porodu zemřela.

Nové období v jeho životě nastalo, když se oženil podruhé, a to se svou šestnáctiletou žačkou Annou Marií. Ženichovi bylo více než dvakrát tolik. Svou manželku vyučoval od jejích deseti let. Paní Krumpholtzová se stala nejenom vynikající virtuoskou ve hře na harfu, ale byla i ženou nekonvenčních názorů, jak dokazuje zajímavá zpráva ve francouzském článku Těhotné ženy, lékaři a 18. století: „Jakmile se u nás ve druhé polovině 18. století dostala do módy harfa, prozíraví pánové Diaforiové a Purgonové (to jsou postavy doktorů z Molierova Zdravého nemocného) brzy odhalili, že ovládaní tohoto nástroje je škodlivé pro těhotné ženy! Tehdy se ozvala paní Krumpholtzová a vzala obranu do svých rukou. Chtěla veřejně dokázat, že tato myšlenka vychází spíše z fantazie než z praxe. Oznámila tehdy, že ji publikum uslyší na příštím koncertě, přestože sama byla v situaci, kdy se měla vystříhat všech komplikací. To se událo v den, kdy byla na programu nová Haydnova symfonie. Jelikož se však přece jen obávala, že by ji mohl velký koncert příliš unavit, spokojila se s několika variacemi,“ napsal list Mercure de France v listopadu roku 1783.

„Vytýkalo se mi, že zanedbávám hraní. Je pravda, že jsem je téměř zcela opustil. Možná je to chyba, ale přiznávám, že mi to přináší nový požitek. Stal jsem se příliš náročným a možná i nepřístupným vůči sobě samému. Snad to pramenilo z toho, že jsem si uvědomil, jak mě má žena převyšuje, příroda ji obdařila bezpříkladnou lehkostí hry na harfu. Snoubí se v ní síla a výmluvnost a co je cennější, vkládá do hry cit a zaujetí, což jsou nezbytné předpoklady toho, aby hudba opravdu promlouvala a oslovovala. Svěřoval jsem své ženě ztvárnění svých myšlenek, neboť když sám hraji, nemohu posoudit efekt hry, zato když poslouchám, nic mi neunikne. Získávám tedy na poli skládání to, co ztrácím při hraní. Stávám se tím užitečnější pro milovníky hudby i pro své žáky tím, že nechávám svou ženu opakovat stejné pasáže dvaceti různými způsoby, poznávám lépe než kdo jiný, co dokáží prsty a co umožňuje nástroj.“

Jan Křtitel Krumpholtz – tehdy se podepisoval Jean-Baptiste – se zabýval nejenom kompozicí, ale i pokusy a návrhy co se týká stavby harfy. Experimentoval s její mechanikou, s možnostmi zvukově barevných efektů. Jemu patřila inovace, při které se mohly tóny snížit o půltón pomocí takzvaných táhel, berliček a vidliček. Nápad si nechal nakonec patentovat někdo jiný, ale myšlenka pocházela od Krumpholtze. „Vymyslel jsem i echo-pedál, kterým šlo struny ztlumit nebo naopak nechat znít.“ Dalším pedálem šlo prodloužit nebo zvlnit jednotlivé tóny i souzvuky. „Vynalezl jsem rovněž kladívkový klavichord, který se ovládal pomocí pedálů.“ Dnes se u harf setkáváme jenom se dvěma typy Krumpholtzových pedálů, protože různé tyto efekty je možné vytvořit moderním nástrojovým a interpretačním vybavením, ale ještě donedávna se používal na harfách jeho osmý pedál k tlumení strun. Ve sbírce Muzea české hudby v Praze je shromážděno devět takových harf.

Roku 1788 Anna Marie Krumpholtzová svého manžela opustila a odcestovala do Anglie. Jejich dětem byl jeden, tři, pět a sedm let. Jan Křtitel prožíval velké osobní trauma. Potom, co ho žena opustila, stal se apatický, trpěl depresemi a útěchu nacházel v náboženství a v kostelích. Nemohl už dál nést tíhu života a proto jej posléze dobrovolně ukončil. Byl nalezen 18. února 1790. roku o desáté hodině večerní ve vlnách Seiny v centru Paříže u mostu Pont Neuf. Jeho žák Jean-Marie Plane vysvětlil příčinu jeho smrti takto: „Zbývá, abych se v krátkosti zmínil o posledním neštěstí, které ho potkalo a které mi navždy utkvělo v paměti. Po několik let, kdy byl vydán na pospas šílené žárlivosti, která mu nedopřávala žádného klidu, přešel nakonec Krumpholtz od lásky ke zbožnosti. Bylo to za památné epochy počátku francouzské revoluce. První změny se odehrávaly před jeho očima a byly poslední kapkou v jeho rozhárané mysli. Život se pro něj stával nesnesitelný a tak jeho běh zkrátil. Několik měsíců před smrtí, přestože trpěl depresemi, byl Krumpholtz tak hodný, že mi ještě dával hodiny u jedné německé dámy.“

A Jean-Marie Plane skončil svou vzpomínku na milovaného učitele Jana Křtitele Krumpholtze slovy: "Podal jsem o něm věrnou zprávu, neboť se domnívám, že bude zajímat všechny, kteří se zabývají hrou na harfu. Z každé řádky zaznívá onen skromný tón, který je pravou známkou génia a který může sloužit za příklad ostatním umělcům."

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související