629. schůzka: Rakušanka

23. červenec 2021

Narodila se na Dušičky roku 1755 jako patnácté (předposlední) dítě Marie Terezie a jejího manžela Františka Štěpána. Při křtu dostala jméno Marie Antonie Josefa Johanna. Za kmotry jí byli formálně portugalský král a královna, které u křtu zastupoval arcivévoda Josef a arcivévodkyně Marie Anna, tedy její starší sourozenci. Den před narozením tohoto pozdního dítěte císařských rodičů postihla zemi jejích kmotrů jedna z nejhorších katastrof, kterou lidé v Evropě pamatovali.

Strašlivé zemětřesení smetlo během několika minut Lisabon z povrchu zemského a v troskách domů pohřbilo na 50 000 lidí. Za půl roku nato uzavřela Francie s Rakouskem spojeneckou smlouvu, která měla za úkol ukončit staleté nepřátelství vládnoucích Bourbonů a Habsburků. Zpečetila ji řada sňatků mezi oběma dynastiemi – jednou z obětí sňatkové politiky byla dívenka, která se právě narodila ve Vídni. Marie Antoinette... Dcera rakouské císařovny a uherské, jakož i české královny. Byla to rakouská arcivévodkyně a byť neoficiálně – česká princezna. Zatím jí říkali Antonie. Francouzská Antoinette se vžila až později. Byla odmalička půvabná a velice hezká. Hlavní roli ve vzdělání hrálo náboženství a hudba. To druhé neměl na starosti nikdo jiný než sám Christoph Wilibald Gluck. Učila se francouzsky a italsky a svou roztomilostí si omotala každého učitele kolem prstu. Přednost dávala všemu jinému než výuce. Kupříkladu mnohem raději pobíhala se sourozenci po pokojích a zahradách císařského zámku a nevynechala žádnou příležitost k zábavě. Inu, dětský věk...

Mezery ve vzdělání a nedostatky v povaze své dcery si začala matka uvědomovat v okamžiku, když francouzský král Ludvík XV. o ní začal uvažovat jako o možné manželce pro svého vnuka Ludvíka, dauphina, následníka trůnu. „Má více rozumu, než se u ní dlouho předpokládalo,“ hlásil do Paříže její nový učitel, abbé Matthieu-Jacques. „Bohužel si však tento rozum do dvanáctého roku nemusel zvykat na soustředění. Její výuku ztěžuje trocha lenosti a mnoho lehkomyslnosti. Během krátké doby jsem začal se základy krásné literatury – chápe dobře, usuzuje správně, ale stěží ji lze přimět k tomu, aby pronikla do hloubky věcí, ačkoli cítím, že pro to má dost schopností. Nakonec jsem dospěl k názoru, že ji lze vychovávat jen tak, že se současně také baví.“

Hravá, povrchní, parádivá, zábavychtivá – tak ji charakterizovali současníci. Zároveň však byla neobyčejně přitažlivá, s půvabným držením těla a okouzlující tváří. Její příprava nebyla jen duševní – do Vídně přicestoval francouzský taneční mistr, zubní lékař, krejčí a kadeřník. Ti všichni a ještě další na ni společnými silami pracovali, aby se z ní stala madame. „Když Marie Terezie uspořádala pro svou nejmladší dceru slavnost na zámku Laxenburk, ani jeden z hostů nevycházel z úžasu. Arcivévodkyně udělala během pár měsíců na sobě obrovský pokrok. Působila zraleji, než odpovídalo jejímu věku. Měla bezvadné držení těla a chůzi, podstatně se zlepšila ve francouzštině, nekonverzovala už tak nezávazně a povrchně jako dřív. Čtrnáctiletá arcivévodkyně byla k nepoznání.“ Však už bylo také na čase. Svatba totiž byla za dveřmi.

Patnáctiletý ženich nevěsty, o půl roku starší Ludvík, k němuž se bude jednou přidávat číslovka Šestnáctý, byl malý, obtloustlý, zakřiknutý chlapec s křivými zuby a pomrkávajícím krátkozrakým pohledem. Podle miniatury, který Antonii poslali, si ho nevěsta představovala trochu jinak. Po příjezdu do Versailles uložili snoubence k odpočinku (do různých pokojů, samozřejmě), přičemž zakřiknutý Ludvík se do večera nezmohl ani na jediné slovo. Nikdy předtím nebyl pohromadě delší dobu s děvčetem svého stáří, a neměl nejmenší potuchy, o čem by s ní měl mluvit. „Svatba se konala uprostřed května roku 1770 v zámecké kapli ve Versailles,“ dozvídáme se z knihy Dcery Marie Terezie od rakouského autora Friedricha Weissensteinera. „Následník trůnu dovedl svou půvabnou nevěstu, oblečenou do bílých brokátových šatů, k oltáři a tam jí neobratně navlékl prsten. Dostali požehnání a po mši a podpisu svatební smlouvy šli do bohatě vyzdobených komnat barokního paláce. Večer se konala svatební hostina, při níž francouzský královský dvůr rozehrál všechny rejstříky svého přepychu. V záři tisíce svíček sledovalo novomanžele šest tisíc párů očí.“ Toto divadlo trvalo několik hodin. Pak odvedl král dětský manželský pár do ložnice. Osobně podal svému vnukovu noční košili, rovněž Antonie, nyní už Antoinetta, ji dostala od vévodkyně z Chartres. Když dvůr konečně odešel, zůstali čtrnáctiletá a patnáctiletý sami. Tyto nezralé a v lásce nezkušené královské děti měly po církevním sňatku a byly tedy oficiálně muž a žena. Ve skutečnosti se jimi nestaly ani první noci, ani druhé, ani dlouhá léta po ní, protože manželství se naplnilo až mnohem později. Následník trůnu se o svatební noci o svou ženu nestaral. Obrátil se na bok a spal. „Nejenom o svou ženu; ani o jiné ženy se novomanžel nezajímal. Nemiloval je, nýbrž lov. A taky se mnohem líp než v manželské ložnici cítil v zámečnické dílně. Při honech byl jistý a smělý, v zacházení s nářadím velice zručný a vynalézavý. V manželské ložnici naprosto zklamal. Následníkovu impotenci nejprve přičítali jeho nesmělosti a nezkušenosti.“

Samozřejmě že Marie Terezie se o všem brzy dověděla a nešetřila dobrými radami: „Jenom neprojevovat špatnou náladu, nýbrž něžnost a mazlivost; přílišná horlivost by všechno jenom pokazila; mírnost a trpělivost jsou jediné prostředky, kterých můžete použít. Nic není ztraceno, jste oba tak mladí: naopak pro zdraví Vás obou je to tak lepší. Ještě musíte oba zesílit. je ovšem přirozené, že my, staří rodiče, bychom si přáli naplnění.“ Naplnění se ovšem nechtělo dostavit, přestože se následník trůnu začal chovat ke své ženě milostněji. Měl dobrou vůli být s ní jako muž, jenže ať se snažil, jak se snažil, sexuální akt se nedařil. Coby amatérský sexuolog zasáhl během své pařížské návštěvy jeho švagr, tedy Josef II., spoluvladař rakouské císařovny. V dopise svému bratru Leopoldovi podrobně popsal problém: „Tajemství spočívá v manželském loži. Má výbornou erekci, zavede svůj úd, zůstane tam nehnutě asi dvě minuty, a aniž by došlo k výronu, vytáhne svůj stále ještě ztopořený úd ven a popřeje své ženě dobrou noc. Je naprosto spokojený a otevřeně přiznává, že tento akt považuje za jakési povinné cvičení a nenachází na něm žádné potěšení. Ach, kdybych u toho mohl alespoň jednou být, přivedl bych ho k tomu. Měl by dostat bičem jako osel.“ A o sestře ještě poznamenal: „Pokud jde o Marii Antonii, není také právě smyslně založená, a tak oba dohromady tvoří pár opravdových břídilů.“

Podařilo se mu ale přimět Ludvíka k lékařské prohlídce. Při ní se zjistilo, že nedostatek dauphinových mužných sil není duševní povahy, nýbrž se jedná o malý tělesný defekt, zúženou předkožku, kteroužto závadu lze odstranit malým chirurgickým zákrokem. Uplynul sice ještě nějaký čas, než se následník odhodlal k operaci, ale nakonec zábrana k naplnění manželství byla odstraněna a brzy poté letělo do Vídně radostné poselství: „Moje manželství je už osm dní úplné; důkaz byl několikrát opakován, včera ještě dokonaleji než poprvé. Myslím, že ještě nejsem těhotná, ale mám aspoň naději že to může každým dnem nastat.“ Koncem příštího roku přivedla Marie Antoinetta na svět první dítě, dceru Marii Terezii. Marie Antoinetta zůstala do svých dvaadvaceti let pannou. Manželské lože jí nahradila společnost. Bavila se, nezřídka v nepříliš vhodné společnosti, do rána na plesech a redutách, dělala dluhy u hráčského stolu, navazovala přátelství se ženami a účastnila se koketních setkání s mladými kavalíry. To vše přijímala veřejnost s nevolí. Brzy zaplavily zemi nemravné pověsti a pamflety s pomlouvačnými zprávami a obscénními ilustracemi. Královna v nich vystupovala jako smyslná, po mužích posedlá nymfomanka.

L´Autrichienne, Rakušanka, tak jí říkali. A nepřestali jí tak říkat, ani když se stala francouzskou královnou. Když Ludvík XV. zemřel, nastoupil na trůn jeho vnuk Ludvík XVI. Zemi přebíral ve špatné hospodářské situaci, s francouzským státním rozpočtu ve vysokém deficitu. Armáda, udržování dvora, úroky z úvěrů a výdaje na předimenzovaný státní aparát vyžadovaly ohromné sumy peněz. Ludvík si toho byl vědom a byl ochoten uskutečnit reformy, jenomže na pronikavé změny neměl dost sil. Stál sám a ztracen proti trvalému odporu majetné části společnosti. A jeho žena? Královna se o lid své země nestarala. Mimo její svět žádný jiný pro ni neexistoval. Výstřední dcera Marie Terezie myslela jenom sama na sebe. V zámečku Trianon, který jí daroval její těžkopádný, ale galantní manžel, si vytvořila vlastní říši. Udávala tón pro francouzskou šlechtu, v módě i v účesech. Každý den ráno byla armáda komorných zaměstnána přinášením spodniček a krinolín, živůtků a krajkových šátečků, punčoch, plášťů a rukavic, které si královská parádnice přála ten den obléknout. Kadeřník vytvářel s pomocí ohromných jehlic do vlasů a velikého množství pomády na její hlavě rafinované stavby. „Víte, že jsem vždycky zastávala názor, že móda se sice má sledovat, však s mírou a bez přehánění,“ kárala dceru v dopisech matka Marie Terezie.

A tak nemohu přejít jeden bod, o němž dost často píší mnohé noviny. Jedná se o účes, který nosíte – prý měří od kořínků vlasů po konečky vlasů 36 coulů – to máme zhruba 90 centimetrů. Ale nešlo jenom o vlasové kreace. Královna doslova žíznila po ještě krásnějších a dražších čelenkách, náramcích a náhrdelnících, prstenech, sponách, perlách a diamantech. Dělala dluhy a manžel je čas od času platil, ber kde ber. Hazardní hry byly sice u dvora na výslovný králův příkaz zakázány, ale s tím si rokoková panenka z Trianonu hlavu nedělala. Noc co noc hrávala ve svých salonech farao. Bratr Josef ji napomínal: „Už jsi někdy přemýšlela o tom, jak špatný vliv na veřejné mínění mohou a musejí mít Tvoje společenské styky, Tvá přátelství? Uvažovala jsi někdy, jaké strašné důsledky mohou plynout z hazardních her kvůli špatné společnosti při nich a ohlasu na ně? Všechno to mnohé další pohoršuje všechny lidi, kteří Tě mají rádi a rozumně uvažují – král tráví celé noci sám ve Versailles a Ty jsi ve společnosti sebranky v Paříži...“ Nakonec připojil větu, která svou věšteckou předvídavostí působí přímo uhrančivě: „Skutečně se chvěji o Tvé životní štěstí, neboť takhle to natrvalo nemůže jít. Revoluce bude krvavá.“ Josef II. měl mít pravdu.

„V letech 1788 a 1789 se nepřeslechnutelně a hrozivě ohlašovalo dunění revoluce. Kdo chtěl slyšet, slyšel, kdo chtěl vidět, viděl blížit se bouři. Král udělal v zemi několik dobře míněných opatření proti hospodářské nouzi, ale žádná z jeho reforem nedosáhla cíle a neodstranila všeobecnou nespokojenost. Když konečně 14. července 1789 vzbouřený lid dobyl Bastillu, nenáviděné státní vězení, bylo to neklamné znamení začátku brutálního a bezohledného násilí.“

Když byl král informován, co se v Paříži děje, zakoktal polekaně: „Proboha... to je vzpoura!“ „Ne, sire. To je revoluce.“ V celé zemi povstali rolníci, pustošili zámky svých pánů a ničili dokumenty, na kterých byly zapsány jejich povinnosti. Poddanství bylo zrušeno. Poslanci Národního shromáždění přijali Deklaraci lidských a občanských práv. Revoluční násilí zabušilo na brány Versailles. Mnohatisícový dav žen ozbrojených kosami, vidlemi, kopími a mušketami se po několikahodinovém pochodu objevil před královským palácem a požadoval chleba. „Nemají chleba? Tak proč nejedí koláče?“ Rakušančina věta se neutajila. Královna se stala terčem posměchu a nenávisti. Zatím však na ni ani na krále nikdo nesáhl. Žili ve staré velké budově v Tuileriích klidným, jednotvárným životem pod dozorem Národní gardy.

„V této situaci plánovala královská rodina útěk. Časně ráno v první letní den roku 1791 opustila Paříž. Cílem byla východní hranice Francie, kde měl Ludvík pod ochranou králi věrných vojenských oddílů vytvořit exil na francouzské půdě. Po 20hodinové jízdě dojel kočár do Varennes. Tam byla konečná stanice. Tamní poštmistr Drouet, přesvědčený jakobín a odpůrce království, vznešené cestující v nápadném kočáru poznal. Narychlo shromážděný dav jim zabránil v cestě.“ (Svoji všímavost si poštmistr po letech odskákal. Čekalo ho vězení na brněnském Špilberku.) A revoluce pokračovala. Král s královnou sice zůstali na trůně, ale Francie se stala konstituční monarchií. Postavení královského páru se rychle zhoršovalo. V srpnu roku 1792 bylo odtroubeno k poslednímu útoku na monarchii. Národní gardisté eskortovali královskou rodinu do Templu, který se stal vězením. Cesta přes polovinu Paříže trvala dvě hodiny a celou tu dobu byla královská rodina zahrnována ze všech oken a domovních dveří nenávistí. Za měsíc nato se nové revoluční národní shromáždění – Konvent – usneslo na zrušení monarchie. Podmínky vězení v Templu byly zostřeny, množila se šikana, možnost pohybu uvězněných byla omezena, byl jim odebrán papír, inkoust a pera, také všechny ostré předměty jako nože, vidličky a nůžky. 17. ledna 1793 je vynesen rozsudek smrti nad občanem Ludvíkem Capetem, jak se teď král úředně jmenoval. Na náměstí Revoluce padla pod gilotinou jeho hlava. Někteří z přihlížející si namočili své píky a kapesníky do jeho krve. Trvalo devět měsíců, než došlo i na Rakušanku.

„16. říjen 1793 byl posledním dnem života dcery císařovny Marie Terezie, někdejší francouzské královny Marie Antoinetty. Po dvoudenním procesu byl ve čtyři hodiny ráno vynesen rozsudek smrti. Přijala jej s nepohnutou tváří a beze slova. Během měsíců, které prožila v tmavé, vlhkém prostoru, se osmatřicetiletá krásná žena změnila v unavenou stařenu. Její pleť zešedla, vlasy zbělely, oči byly matné a bez lesku.“ Soudci jí nařídili, že si na popravčí káru nesmí vzít černé šaty, aby nepopudila lid. Oblékla si tedy bílé šaty. Chtěla být při svém posledním vystoupení na veřejnosti čistě a slušně oblečená. Převlékla si i prádlo. Když přišel kněz, Marie Antoinetta ho odmítla. Kat se jmenoval Sanson a byl to syn neblaze proslulého pařížského popravčího. Ostříhal královně vlasy a svázal jí ruce za zády. „Jsem připravena, pánové. Můžeme vyrazit.“ Venku čeká popravčí kára, tažená černým koněm, aby ji odvezla na popraviště. Pocítila náhlé nutkání na stranu. Požádala svého kata, aby jí rozvázal ruce. U zdi vězení si ulevila. Pak jí byly ruce znovu svázány.

Malíř Jacques-Louis David zaznamená během hodinové cesty několika čarami na papír kresbu vyhublé, zestárlé ženu s kamennou tváří a s rukama svázanýma za zády. Krátce po poledni dojede popravčí káru k popravišti. Shromáždily se tu desetitisíce lidí. Hlučí a křičí, natahují krky, čekají tu už celé hodiny na to jedinečné divadlo, na popravu královny, chtějí vidět, jak národní břitva občanku Capetovou rozpůlí. Kára zastavuje. Na ohromném prostranství náměstí Revoluce (dnešním náměstí Svornosti) nastane ticho. Zmlkli prodavači novin, kteří nabízeli karikatury královny, i pouliční prodavači občerstvení. Marie Antoinetta namáhavě sestupuje z káry. Vychází na popraviště. Nevidí gilotinu, svůj pohled upírá na shromážděný dav. Teď už jde všechno rychle. Kat a jeho pomocníci se jí chopí a připoutají pod gilotinu. Jeden z nich zatáhne na provaz, kterým se spouští mechanismus, sekera padá a odděluje hlavu od těla. Kat zvedá krvácející hlavu za zbytek vlasů a ukazuje ji jásajícímu davu. Královna je popravena, monarchie je mrtva.
Ať žije republika!

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související