416. schůzka: Děkujeme Bohu, že jsme toto místo získali

Stejným směrem si namířil císařský maršál Buquoy, a zanedlouho se oba vojevůdci setkali ve Waldviertelu, kde si dali na renesančním zámku Greillsteinu dobrý oběd. Takto posíleni se císařští vydali spolu s vojskem Ligy směrem severním. Hodlali totiž u nás vykonat přátelskou návštěvu. Překročili českou hranici u Nový Hradů a co nejrychleji postupovali ku Praze. Mezitím (psal se začátek září 1620) zahájil saský kurfiřt Jan Jiří své tažení proti Dolní Lužici a uzavřel tak kruh, který se začal svírat kolem českého krále Fridricha. S údernou silou čítající 30 000 mužů zamířil k Budyšínu. Po téměř měsíčním obležení, kdy obhájcům došly potraviny i munice a museli nakonec střílet ze svých děl hliněnými koulemi, dobyli Sasové hlavní město Horní Lužice Budyšín a vynutili si kapitulaci tamějších stavů. Poté se vzdaly i stavy Dolní Lužice. Sasové obě dvě země ovládli. Už nikdy se neměly k Českému království vrátit.

Vladycká tvrz Cuknštejn, kterou od císaře Ferdinanda II. získal Karel Bonaventura Buquoy|foto:Eva Škrlová

Chudší o dvě historická území

Válka ještě neskončila, a hnedle jsme chudší o dvě historická území. Ta přitom příslušela k českému státu s přestávkami od 11. století a bez přestávek od vlády Karla IV. Věci se ale děly i na jih a na západ od Prahy. Když velitel vojska českých stavů kníže Anhalt zaregistroval, že se nepřítel začíná nějak podezřele hýbat z jižních Čech přes Plzeň a za ní se otáčí směrem na východ, tedy ku Praze, tak si to zamířil k Rakovníku, aby mu odřízl cestu k hlavnímu městu království. Když Anhalt dorazil do Rakovníka, zhluboka si oddychl - podařilo se mu protivníka předejít. Okamžitě nařídil svým vojákům, aby u města vykopali zákopy. Párkrát se pokusil vyslat proti postupujícímu vojsku Ligy a Maxmiliánovi nějaký ten jezdecký oddíl, ale moc platné to nebylo, nepřátelé se nezastavili. Hned nato se u Rakovníka dostaly obě nepřátelské armády do sebe. Sám král Fridrich se přijel z Prahy podívat, jak to těm papežencům jeho kluci nandají, namísto toho ale uviděl vlastní hladové a unavené vojáky s velmi pokleslou bojovou morálkou. Jejich panovník jim měl dodat odvahy a bojovného ducha, ale nedodal jim nic, sám by potřeboval pomoc psychiatra, protože podlehl silné depresi. Z ležení u Rakovníka vypravil dokonce do Prahy kurýra se zprávou, aby jeho žena, královna Alžběta, opustila hlavní město a uchýlila se do bezpečí. Manželka neposlechla. Projevila víc odvahy než její muž a všechny výzvy rozhodně odmítla.

Maxmilián podnikl první pokus o útok na postavení Anhaltova vojska mezi Rakovníkem a Senomaty. (To bylo v úterý 27. října 1620. V neděli příští týden se měla odehrát Bílá hora.) Byl ji tak jist úspěchem, že nevyčkal příchodu hlavních sil Ligy, které vedl Tilly. Ve středu (tzn. 28. října) došlo k první velké srážce, ve které se utkaly obě strany v lesích u Olešnice nedaleko Rakovníka. Zaútočili ligisté, pomalý Buquoy se ještě někde loudal. Česko vojsko v počtu třiceti tisíc kladlo tuhý odpor a nemínili ustoupit. Boj trval do noci a skončil nerozhodně. V noci se pak Češi dostali ke svému hlavnímu voji u Rakovníkem a tam se dobře zakopali. Když konečně připochodoval Buquoy s hlavním vojem císařským, mohlo se začít s bombardováním. Polní děla střílela na české ležení, čímž měl být Anhalt vylákán k otevřené bitvě. Ale česká strana se vyprovokovat nedala a odpovídala rovněž střelbou z děl i mušket.

Jedna koule minula jenom o vlásek Maxmiliána Bavorského i maršála Buquoye, neminula však plukovníka Fuggera, potomka slavné augsburské kupecké rodiny. Koule mu urazila obě nohy, Fugger příštího dne na zranění zemřel. Ztráty byly i na české straně. Když ani silné bombardování nedokázalo vypudit české vojsko z jeho postavení, rozhodli velitelé spojeného katolického vojska táhnout dál ku Praze a tak donutit Anhalta, aby je následoval. Pavel Skála ze Zhoře s odvoláním na zprávu císařského historika Mikuláše Bella k tomu uvádí: „Poněvadž armáda česká ležela u Rakovníka v tak veliké forteli (fortel je výhoda, výhodné postavení), že nebylo možné, aby strana druhá, jakkoli silnější, ji ku potkání hlavnímu donutiti neb vyvábiti měla, uznali to bavorští i císařští za věc pro sebe nejplatnější, aby se v tom revíru okolo Rakovníka s lidem svým déle bezprostředně nezdržovali, času, lidu i nákladu darmo tu nemařili, zvláště když jim zima valila se mocně na hrdlo a pro zlost cest nebylo by potom možné střelbu velikou jako i vozy spížní pryč odvézti, nýbrž aby sobě pohledali někde místa příhodnějšího, do něhož by nepřítele svého nepatrně vyvábiti mohli.“

Střetnutí u Rakovníka

Katolická armáda i císařští (tedy Maxmilián Bavorský i Karel Bonaventura Buquoy) vyčkávali, až je doženou vozy s proviantem a municí. Mezitím neustále sváděli šarvátky i útoky proti českému opevnění. Bylo to v pondělí (tedy 2 listopadu, v neděli na konci téhož týdne byla na pořadu bitva na Bílé hoře), když zaútočil Buquoy na postavení Uhrů. O dva dny nato se pokusil o něco podobného proti Čechům, ale čeští vojáci prorazili hráz nedalekého rybníka a císařští byli nuceni brodit se až po prsa přívalem vod. Nato Buquoy poznal, že s těmi Čechy dál nic nesvede, a dal povel k dalšímu pochodu na Prahu. Aby svůj odchod zamaskoval, vydal příkaz k dalšímu útoku, který se stal osudným jemu osobně. Byl totiž zraněn. Byl oblečen do červeného kabátce (což je v bitvě poněkud nepraktická barva – musel být výborným terčem pro ostřelovače) a při obhlídce předních linií českých mušketýrů se stal snadným cílem. Trefili ho a to zranění bylo poněkud kuriózního charakteru. Obrátíme-li se na Auberta Mireuse, válečného zpravodaje z Bruselu, tak se to dozvíme přesně: „U toho města Rakovníka při jednom potkání s jednotkami nepřítele Buquoy, objížděje soldáty své, dostal rány nebezpečné z muškety skrze stehna oboje, až mu kulka o žalud oudu přirozeného zavadila.“ V táboře vznikla náramná panika, ale jak se ukázalo, zranění příliš vážné nebylo. Maršál Buquoy o svém zranění dokonce se svým okolím srdečně žertoval. Vyjádřil se, že je potrestán tam, kde nejvíc hřešil. Když ovšem uviděl Mansfeldova parlamentáře, který se zrovna zdržoval v jeho ležení, neopomenul dodat, že Mansfeld by takové zranění zasloužil mnohem víc. Na vliv válečných operací neměl ten podařený zásah nějaký podstatný vliv. Způsobil jenom to, že maršál nemohl velet svým jednotkám v sedle, musel se nadále nechat vozit v pohodlném kočáře vyslaném polštáři. Což mu však ve vítězství nezabránilo.

„Pozice na návrší před Prahou dávala českému vojsku z taktického hlediska výhodu, zatímco spojená armáda císařsko-ligistická by musela útočit z údolí. Pravé křídlo českého postavení se mohlo dobře opřít o zeď obory, levé sahalo až k terénnímu zlomu nad Motolem. Postavení tak bylo chráněno i z této strany. Určitým problémem mohlo jedině být, jak tuto asi dva kilometry dlouhou frontu dostatečně pokrýt nepříliš početnými jednotkami, které měl vrchní velitel kníže Anhalt k dispozici. České vojsko mělo asi dvacet jeden tisíc mužů a ty rozhodl Anhalt sešikovat do tří sledů podle nizozemského šikování. Vznikla tak dlouhá a nepříliš hluboká sestava, která by v případě bitvy musela držet a udržet nápor nepřítele, útočícího na libovolné místo fronty. V případě nezdaru zaručovaly však Anhaltovi nedaleké hradby Prahy stále ještě možnost stáhnout se do města a tady klást protivníkovi další odpor. Výhody terénu, zdálo se, byly na straně českého vojska. Šlo jen o to, jak se věci vyvinou.“

Věci se vyvíjely docela nenápadně a na první pohled rozhodně nikterak dramaticky. Byla neděle. Neděle 8. listopadu 1620. Ta neděle, která vstoupila do dějin jako datum bitvy na Bílé hoře. Brzy po ránu se k Bílé hoře přiblížil předvoj ligistického vojska. Zastavil se u Hostivic. Tam generál Tilly obdržel zprávu, že jeden z jeho plukovníků se dostal do styku s nepřítelem. Tilly zareagoval tím, že poslal dopředu předvoj – asi dvě stovky jezdců. Sám se taky rozjel, to proto, aby se blíže seznámil s terénem. Mezitím ty dvě stovky jezdců dorazily k Litovickému potoku. Ten se v těch místech rozléval doširoka a vytvářel mokřiny. Přejít bylo možné jenom po jediném mostě, přes který běžela silnice. Z Prahy ke Karlovým Varům. Vypadá jinak, ale je tam dodnes. Přístup k tomu mostu však byl hlídaný. Na stráži tam bylo asi pět set mušketýrů. Došlo k první střelbě. Poté Tilly poslal svému jezdeckému předvoji pěšáckou posilu, a čeští mušketýři se pro jistotu stáhli. Žádný další odpor už nebyl, jezdecko-pěší jednotka přešla nikým nerušena most a zaujala pozice na nedalekém návrší.

„Srážka u mostu přesvědčily Tillyho o tom, že teď má před sebou celou nepřátelskou armádu. Rozhodl se proto přejít potok i s ostatním vojskem a rozložit se v bitevním pořádku na druhém břehu. Protože však nebylo jiné cesty než přes most, musel tudy převést celou armádu. Přecházela tu přes úzký most jako hrdlem láhve v dlouhém řetězu. Bylo to rozhodnutí riskantní a Tilly mohl mluvit o štěstí, že krajinu zrovna kryla listopadová mlha, která znemožňovala protivníkovi na návrší pozorovat jejich pohyby. I tím si lze vysvětlit, že české vojsko nevyužilo možnosti napadnout bavorského vojevůdce v této ošemetné situaci.“

Promarněná šance na útok

Ale ani když všichni jako to stádo oveček přešli přes potok, nebylo ještě vyhráno. Kritický stav trval i poté, co se vojsko Ligy seřadilo pod kopcem. V dohledu totiž pořád ještě nebyli císařští. To ovšem byla pro české vojsko ohromná šance...Byla, a mezi českými veliteli nechyběli tací, kteří vytušili příležitost, jak porazit Tillyho dřív, než dorazí Buquoyovy pluky, a radili k okamžitému útoku. Kdo na tuhletu závažnou skutečnost upozornil? Dva moravští velitelé – plukovník Šlik a podplukovník Studenvoll. Naléhali na Anhalta, že se nepřítel nalézá v choulostivé situaci a že jeho jednotky ztratily za přechodu potoka vzájemný kontakt. Přímo na místě žádal moravský podplukovník Stubenvoll o povolení zaútočit se svými rejtary. Bojové nadšení však zchladil generál Hohenlohe, který se nacházel po Anhaltově boku: „Postavení českého vojska na kopci je bohudík natolik výhodné, že je zde možno vyčkat nepřátelského útoku!“ Sám Anhalt byl zpočátku pro útok, ale nakonec Hohenlohemu ustoupil. Byla tak promarněna jedinečná šance, která se už neměla opakovat.

Mezitím Buquoy trčel ve svém kočáře u Hostivic, protože ho trápilo zranění, které utržil u Rakovníka. O jeho vojsku se dá spíše říci, že tam bylo „spolu s ním“ než tam stálo „v čele s Buquoyem,“ protože pan baron nestál, pan baron ležel a měl zrovna úplně jiné myšlenky než na boj. Když má vojevůdce prostřelená stehna a ještě ke všemu mu kulka zavadí o žalud přirozeného oudu, jeho velitelské schopnosti jdou rapidně dolů. S velkým znepokojením pozoroval handicapovaný Buquoy, jak se zvětšuje mezera mezi rychle postupujícími příslušníky Katolické ligy a jeho vlastními oddíly. To zpoždění vysvětlovat Buquoy později nikoli problémy se svými stehny a údem, nýbrž že mu Bavoři zatarasili cestu zásobovacími vozy a děly. Buquoy prostě váhal jít do bitvy s vojáky vyčerpanými předchozími boji a dlouhým nočním pochodem, Tillyho neopatrnost při přechodu Litovického potoka jenom zvyšovala jeho nedůvěru k ukvapeným rozhodnutím bavorského velení, no a ještě již zmíněné zdravotní trable, které ho nutily zdržovat v měkce vystlaném kočáře – ty měly určitě taky veliký vliv: oslabovaly jeho rozhodnost. Přímé velení nad císařskými pluky teď převzal jako Buquoyův zástupce nejvyšší polní zbrojmistr Maxmilián z Lichtenštejna – nepohyblivý Buquoy udržoval kontakt s vlastními jednotkami víceméně jen jeho prostřednictvím. Zkrátka: na jedné straně ani na druhé straně neexistovala vyložená výhoda. Císařští a Katolická liga měli sice početní převahu, jenže to nemuselo vůbec nic znamenat, protože každou chvilku mohla přijít posila z hlavního města, které bylo na dohled. Nevýhody terénu nemohly útočícím uniknout – na návrší se už začali zakopávat a byla obava, že by se mohla opakovat situace, k níž došlo u Rakovníka.

Nahlédněme opět do knihy historika doktora Dušana Uhlíře: „Otázka tedy zněla: zaútočit hned, nebo odložit válčení až na jaro? S ohledem na pokročilou roční dobu nebylo ani pomyšlení na obléhání Prahy, a to tím spíš, že katolická armáda měla už teď potíže se zásobováním. Za jiných okolností by byla vojska v zimních kvartýrech a čekala na dobu, kdy roztají sněhy a slunce vysuší cesty.“

To byly argumenty proti dalšímu válčení. A důvody pro? Tažení, které až dosud probíhalo tak úspěšně že by mělo být přerušeno? Tyto myšlenky se honily hlavou Maxmiliána Bavorského, šéfa katolického vojska. Se zásobováním jsou potíže, což znamená nejdříve se stáhnout zpět do Bavor. Armáda by se pak z větší části rozešla a dávejte ji pak dohromady! Na poradě převážila slova Maxmiliánova. Což znamená: bude se pokračovat dál. A tak se pokračovalo. Když vojska přešla most, opustila pevnou silnici, prošla mokřinami na břehu potoka a postavila své formace pod bělohorským návrším nedaleko vesnice Řepy. Buquoy to měl ale naplánováno tak, že potáhne napravo směrem k Motolu a přinutí české vojsko na návrší ke změně postavení – muselo by opustit své okopy a stálo by nekryté proti přesile katolické armády. Což neprosadil, neboť zvítězila představa generála Tillyho. Kolem deváté hodiny dopolední (je stále neděle 8. listopadu 1620) rozptýlilo studené listopadové slunce mlhu a velitelé českého vojska mohli spatřit, že pod Bílou horou nastupuje celá spojená katolická armáda. „Pro srážku s protivníkem nemohlo velení české armády za vzniklé situace zvolit lepší místo, než byl svah Bílé hory.“ Konstatuje historik doktor Dušan Uhlíř, a jeho slova potvrzují výroky dvou členů stavovské generality. Autorem prvního byl generál Thurn: „Kdybychom měli pole nejpříhodnější šikovat, nikde by se to nehodilo lépe než zde!“ A ještě jeden citát, ten pochází od generála Hohenlohe: „Děkujme Bohu, že jsme toto místo získali!“