402. schůzka: Zkáza rodu Smiřických

Začneme u samotného činu. Kde jsme přestali před týdnem? Jedna zámecká slečna se měla ráda s jedním ovčákem? On to nemusel být zrovna ovčák, tahle profese se stala v romantické literatuře módou teprve v 18. století, mohl to být klidně kovář. Nebo třeba švec. Prostě obyčejný poddaný. Hlavně když to byl pohledný kluk. A šikovný. Náš úkol zní: Najít takovou historickou příhodu, která by svým průběhem odpovídala ději v jedné z nejznámějších českých písniček. Zdali se taková našla? Inu, jedna by tu byla. Mikuláš Trčka. Hejtman Království českého. Zemřel v dubnu 1516. Byl majitelem zámku na Veliši, a tenhleten Mikuláš dal roku 1507 zazdít svou nevěrnou manželku, protože milovala jiného. Neříká se sice koho, ale proč by to nemohl být ten pastýř nebo někdo podobný? Ovšem je tu zádrhel – byla to manželka. Zazděná. Posléze. Přitom ale písnička tvrdí, že šlo o pannu. Mezi manželkou a pannou je jistý rozdíl. Aby se ta příhoda s nevěrnou manželkou pana Mikuláše stala námětem písničky Znám já jeden krásný zámek, tak by k tomu bylo třeba, aby se objevila v lidových pověstech. Ona se v nich však neobjevila.

Pátrání v pověstech

V tom případě by tedy bylo lépe postupovat v pátrání opačně. Což znamená nehledat v historii, kolik panen (nebo manželek) bylo uvězněno pro nevěru, ale vypátrat, kterých těchto událostí si všimly lidové pověsti. Teď jenom najít v těch zaprášených knižních regálech plných sbírek nejrůznějších pověstí tu pravou.

Tady je: Jaroslav Mencl, Pověsti Jičínského kraje. Poměrně prostá. s ještě prostšími obrázky. Docela útlá, a přece: „Na jičínském zámku žil před dávnými a dávnými lety rytíř Byl bohatý, pyšný a urozený. Měl dvě dcery – Meluzinu a Kateřinu. Starší Meluzina byla panna hodná, mírná, často poddané navštěvující, s nimi hovořící a jim pomáhající, rovněž se sama přírodou toulající a zpěvu ptáků naslouchající. Mladší Kateřina byla z jistého těsta. Záviděla. Záviděla a čekala. Čekala na chvíli, kdy by mohla sestře ublížit. A ta chvíle přišla. Meluzina si zase jako obvykle vyšlápla kamsi za město do lesa, a tam – hle, setkala se s mládencem, vedoucím bujného koně.“

Slovo dalo slovo, mladík jí porozprávěl takový menší horor, jak se splašil ve vsi kůň, všichni dostali ze zdivočelého zvířete strach, jenom on ne, jenom on si naň troufl a zkrotil ho, no prostě nevinná rozmluva, normálně si spolu povykládali a pak se rozešli a nikdy se už neviděli. Jenomže: Meluzinu sledovala mladší sestra, Kateřina. Mladíka samozřejmě neznala, ale patřičnou informaci jí poskytla kolemjdoucí stařena: „To je přece Vít, kovářův.“ A Kateřině to stačilo. Rychle se vrátila na zámek a ještě zatepla otci žalovala, že se Meluzina tajně schází – v lese! – s prostým mladíkem. Tatínek se rozzuřil a aniž si ověřil pravdivost onoho nařčení, dal milou Meluzinu ihned po jejím návratu internovat. Na hradě Kumburku. „Mnoho let trvalo trápení chudery Meluziny. Plakávala ve svém neútulném obydlí, bědovala a lidé za větrných nocí naslouchali jejímu nářku: Meluzina, slyšíte? Ale ani když krutý otec po čase zemřel, z vězení se Meluzina nedostala. Kdyby se dostala, ujala by se – jako nejstarší dědička – celého panství. Což se Kateřině pochopitelně nezamlouvalo, a tak Meluzina trpěla v kumburské věži dál.“

Meluzína – matka, nebo osamělé bloudící strašidlo?

Na tomto místě je nutno zdůraznit, že postava jménem Meluzina není jen tak vycucána z palečku našeho prostého lidu. Byla to skutečná historická osobnost, leč nikoli české provenience. Její původ byl francouzský, tradovalo se o ní, že to je mořská panna, ale pravdě mnohem blíž je kategorie „bílá paní“. Tato reálná francouzská šlechtična byla jakousi pramáti hraběcího rodu de Lusignan a zakladatelkou rodového sídla ve městě Lusignanu (podle tohoto města, rodu i hradu dostala Meluzina svoje jméno – ano, slovo Meluzina vzniklo z „mere de Lusignan“, popřípadě „mere de Lusigne“. Mere de Lusigne – Meluzina.) Tahleta historická Meluzína nebyla žádným osamělým bloudícím strašidlem, nýbrž matkou sedmi synů, z nichž dva dokonce zasedli na královský trůn, v Jeruzalémě a na Kypru.

Považovali jsme tento historickou odbočku za nutnou, leč nyní jest již načase vrátit se domů. Bohužel – bude to do míst nepříliš pohostinných, neboť věž na hradě Kumburku není zrovna prostředí, evokující představy o světlé budoucnosti. „Vysvoboď mně – a vezmu si tě za muže!“, tato slova adresovala Meluzina z okna svého nedobrovolného příbytku kolemjdoucím statným zbrojnošům a jejich ještě statnějšímu veliteli. Ten neváhal a souhlasil. Jenomže: souhlas je jedna věc, a dobýt dobře hlídaný Kumburk je věc druhá. Hrad vskutku vzdoroval celý den, ale nakonec vnikli dobyvatelé dovnitř. Jeden za zraněných obránců jim prozradil, kde je Meluzina uvězněna, takže teď už jenom rychle urazit zámek a dovnitř! Vpadli tam s pochodněmi, aby ji vysvobodili, jenomže vtom se vznítil kolem nich střelný prach, uložený v obrovských sudech, zahřměla obrovská rána a celý hrad vyletěl do povětří. Všichni našli na Kumburce smrt. Z hrdého, krásného místa zbyly pouhé zříceniny a v těch se už honí jenom vítr. Déšť postupně smyl mnohou krev a taky vinu. Za nocí prý sedává na zbořené zdi sýček a v hlubokém temnu se ozývá jeho hrůzyplný hlas.
Třeba to tak bylo, třeba ne.

Új, új, fííí... není ve světě spravedlnosti...

Kateřina se stala jedinou paní celého ohromného panství, a za větrných časů bývalo slyšet Meluzinino kvílení: „Új, új, fííí... není ve světě spravedlnosti...“ Kdoví, jak to všecko bylo. Tohle všecko je přece jenom pověst. Pověst, pověst... Pověst se přece odjakživa vyprávěla o události, která se stala... někdy... možná... snad... Třeba trošku jinak, než se vypráví, ale – udála se. Vždyť říkám: Kdoví, jak to všecko vlastně bylo... Jenomže celá tato pověsti je od skutečnosti vlastně docela nedaleko. Kateřina byla mladší dcerou zámeckého pána, to už víme. Ten se jmenoval se Smiřický, a Smiřičtí, to byla významná česká šlechta. Zikmund Smiřický byl jedním z nejbohatších šlechticů v Čechách, držitel úřadu nejvyššího číšníka na dvoře císařů Maxmilána i Rudolfa. Měl několik dětí: Jaroslava, Albrechta Jana, Jindřicha Jiřího, Alžbětu a Saloménu. Nejstarší z nich, Jaroslav Smiřický, zdědil po otcově smrti obrovský majetek, oženil se, ale velmi brzy na to zemřel. Jmění zdědil jeho mladší bratr, Albrecht Jan. Ten statky rodinné ještě rozhojnil: koupil Malou Skálu, Dymokury, polovici Turnova, Kostelec nad Černými lesy. Stal se jedním z nejčelnějších aristokratů u nás a pomýšlel dokonce i na korunu královskou. Byl nekatolík a patřil k těm, kteří vedli v roce 1619 povstání proti císaři. Prohráli, ale on se toho už nedožil, protože zemřel na otravu při vojenském tažení proti císaři. Kdyby nezemřel, čekal by ho osud sedmadvaceti českých pánů popravených v červnu roku 1621 na Staroměstském náměstí. Poslední mužský potomek rodu Smiřických odešel. Moment... jmenován byl ještě jeden syn. Jindřich Jiří. Nepřicházel v úvahu. Důvod? Choromyslnost. Už od dětství.

A tak jako dědicové měly to obrovské panství Smiřických spravovat dvě sestry. Alžběta a Saloména. Ale tak se přece v pověsti nejmenovaly, správně. Jmenovaly se jinak. Musíme se však vrátit ještě do doby, kdy jejich otec Zikmund byl naživu. Někdy kolem roku 1607 nebo 1608...Tomuto panu Smiřickému patřil i Libín, odkud měl pocházet jistý ovčáček. A jeho starší dcera Alžběta (tedy nikoli Meluzina neboli Alžběta, Alžběta Smiřická, taky se říkalo), ať už Alžběta nebo Eliška, ona to byla, kdo byla obviněna, že se stýkala s mladíkem z rodiny chudého poddaného. Její otec jí nechal proto uvrhnout do tmavého vězení na hradě Kumburku. „Ano, Meluzina je tato starší dcera Zikmundova Alžběta Smiřická,“ zjišťujeme v knize doktora Miroslava Ivanova o Historii skoro detektivní. „Dlouho byla zavřená v osamělém hradě bez naděje na vysvobození. Těžce splácela své provinění – dá-li se to proviněním vůbec nazvat. Celá příhoda totiž nebyla nikdy veřejně vysvětlena, takže dodnes nevíme, kdo byl oním mládencem, s nímž se sešla, zda kovářův syn Vít, nebo Jiřík či ovčák od Libína – nebo někdo úplně jiný.“

Ví se, jak dlouho v tom vězení pobyla? Od roku 1608 až do roku 1620. Pane... Dvanáct let života! „Její mladší sestra Saloména zatím vládla rozsáhlým majetkem Smiřických, který vlastně náležel po smrti obou bratří uvězněné Alžbětě. Ale ta se nemohla bránit bezpráví a Saloména – ta nikterak nespěchala, aby sestru propustila z vězení a očistila její pověst. Naopak: potřebovala, aby starší sestra zůstala ve vězením pokud možno navždycky. Jen tak by se stala ona, Saloména, dědičkou veškerého jmění.“

Co teď? Patová situace... Pro chudáka Alžbětu spíš matová. Jak z ní ven? Škoda, že se neobjevil žádný statný velitel zbrojnošů jako v té pověsti... Zbrojnoš to sice nebyl, zato vstoupil na scénu princ. Nikoli z pohádky, ale z Vartemberka. Ota Jindřich. Nabídl uvězněné, že ji osvobodí, a také to učinil. To se mu muselo vyplatit. Stonásobně. Vzal si Alžbětu za ženu a stal se spolumajitelem obrovského panství. Alžběta Smiřická (nyní vlastně Vartemberková) se ujala svého majetku, do té doby nespravedlivě odňatého, a zdálo se, že všecko bude v pořádku, jak má být, spravedlivě. A taky že bylo a žili všichni dlouho a šťastně, dokud nezemřeli. Nežili šťastně a zemřeli velice záhy a nikoli smrtí přirozenou.

„Mladší sestra Saloména se velmi rozhořčila, že se má vzdát něčeho, co už pokládala za své. Její manžel (tím byl Jindřich Slavata z Chlumu) pomocí peněz a přátel dokázal, že se Ota z Vartemberka musel odebrat do Prahy ke králi, kde ho obvinili, že osvobodil bez dovolení Alžbětu z vězení a zmocnil se sňatkem majetku Smiřických. Fridrich Falcký nařídil, aby Vartemberk zůstal až do skončení celé pře ve vazbě. Potom přiznal dědictví – Saloméně, a současně rozhodl, že Alžběta, která se zotavovala z dvanáctiletého vězení, má předat všechen majetek zpět své mladší sestře.“

To všechno byla nespravedlnost, ještě jednou nespravedlnost, a zase nespravedlnost... Nespravedlnost, to je rodná sestra Historie.

Nespravedlnost jako rodná sestra historie

„Do Jičína přijela královská komise, aby provedla převedení majetku. Chladní úředníci nezúčastněně sepisovali jmění, aby ho slavně předali Saloméně. Marně se Alžběta rozčilovala, marně vysvětlovala komisi, jaká křivda se jí stala, jaké utrpení prožívala dlouhá léta.“ Marně. A pak se to stalo. Musela to být hrůzná událost. Alžbětě nezbylo než bránu zámku komisi otevřít a nechat úředníky konat. Mezi pátou a šestou hodinou večerní (byl začátek února, takže už se notně setmělo), sestoupila Alžběta Smiřická s několika posledními věrnými žoldnéři, které posilňovala vydatně vínem, do sklepa. Tam byly soudky se střelným prachem. Možná jim chtěla prach rozdělit, ale od jedné pochodně neopatrného vojáka se střelivo vznítilo. Možná, že sama Alžběta soudky zapálila. To se dnes už těžko dozvíme.

„Došlo k obrovské explozi, při které se zcela zřítila čelní strana zámku, část vyletěla do vzduchu, zbytek začal hořet. Více než šedesáti lidí, kteří byli v době výbuchu přítomni v zámku, jich na místě zahynulo jedenačtyřicet, dalších 14 bylo těžce zraněno a 10 zraněno lehčeji.“ Většina královské komise přišla o život. Taky Jindřich Slavata, Saloménin manžel, byl přitom zabit. Jak si lidé o výbuchu vypravovali, přidávali si další zaručené informace: Malé dítě, které šlo po náměstí, bylo vyhozeno až na střechu sousedního domu, kde usedavě plakalo; jakýsi mladík z té rány zešílel a prudkým během pádil z města kamsi do polí; každý, kdo o výbuchu vypravoval, si něco přibásnil. Alžběta prý nezemřela hned, ale byla nalezena u okna, kde byla oloupena a poté dobita. V jednom listě, psaném nazítří do Drážďan, se pravilo: „Nade všemi mrtvými těly kázání učiněno, jen nad ní žádné, nýbrž jako psa ji tiše odnesli.“

Po svém krátkém a nešťastném životě byla Alžběta Smiřická, provdaná Vartemberková pohřbena bez jediné modlitby do společného hrobu na hřbitůvku svatého Jana Na Koštofránku. Zbývá Saloména. Vdova. Také s ní to taky nedopadlo dobře. Ona se dlouho ze všeho toho majetku, získaného za tak strašných okolností, netěšila. Nikoli soud naznal, že jí nepatřil. Kolo dějin to naznalo. Když se Ota z Vartemberka dozvěděl o tragédii, kterou způsobila jeho manželka, uprchl z Prahy a přeběhl na stranu císaře Ferdinanda II.. Za to mu byly nejprve zabaveny všechny statky v Čechách, po bitvě na Bílé hoře se ale karta obrátila a Ota na celé situaci vydělal. Oženil se s katoličkou a získal další panství na Litoměřicku. Byl však tak krutým vládcem, že ho rozzuření poddaní i s jeho manželkou brutálně zavraždili. Saloména musela s dvorem zimního krále uprchnout ze země do Slezska. Zájemců o rodové jmění Smiřických bylo požehnaně, ale nakonec se všichni museli sklonit před Albrechtem z Valdštejna. Byl totiž po matce Markétě, rozené Smiřické, vzdáleným příslušníkem téměř vymřelého rodu. V rukou měl nejeden pádný argument a tak se nakonec na Jičínském zámku mohl usadit on. „Prý ani na okamžik nepochyboval, že to tak dopadne. Pověst o něm vypráví, že když byl ještě mladý, dal žebrající cikánce zlatý peníz, což u jinak skoupého Valdštejna překvapilo i jeho družinu. Cikánka mu za to prorokovala veliké bohatství, a to se mu po Bílé hoře splnilo.“

A jsme zase zpátky u písničky o tom krásném zámku nedaleko Jičína. Jádro té písně má původ v osudu Alžběty Smiřické, v jejím počátečním „provinění“, pro které byla tolik let vězněna. Píseň vznikala mnoho let po katastrofě, a tak si neznámý autor upravil celou příhodu po svém. Vzal si z ní jenom to, oč byl v jeho době největší zájem: z mládence učinil pastýře, kterého panna ze zámku tajně miluje, a to ostatní, hrůzné a tragické, co by rušilo idylu, jednoduše do písně nevložil. A pověst o Meluzině, ta v sobě spojuje obě historické skutečnosti: první, slunnou, tou je setkání dvou mladých lidí; a druhá, děsivá, končí výbuchem.

Znám já jeden krásný zámek
nedaleko Jičína.
Snad je to ten zámek z písně,
která takhle počíná...