394. schůzka: Pohnutý život šlechtického dobrodruha

„Takového, který se jím zaneprazdňoval, za nic neměli, v čemž je ještě na ten čas někteří z jejich potomků následují. Žalostné je vzpomínati, že takové hrdinské skutky předků našich pospolu se nenacházejí. Jenom to je sepsáno, co sepsali cizí národové, kteří jejich zmužilosti okusili a jim byli poddáni. K čemuž já v pilnosti přikládám z historií rozličných jazyků v jedno sebraných tuto v krátkosti všecky příběhy tohoto slavného národu slovanského.“

Zase jeden, kterého to popadlo. totiž snaha ukázat, jací byli naši staří předkové statní junáci. Věru popadlo ho to, a dost dlouho drželo. Pravdu měl v tom, že na rozdíl na jiných národů si Slované na sepisování své historie nějak zvlášť nepotrpěli – a tak se do toho pustil on. Poněkud však dílkem tímto svým vzbuzuje dojem nepříliš životného profesora, sepisujícího tlusté, tisícistránkové folianty, ve kterých prach a plíseň požírá neznámý, pro dnešního čtenáře již nevábný obsah. Zvenku to tak vskutku může vypadat – leč zevnitř je tomu právě naopak. Kdyby byl Bartoloměj Paprocký z Hlohova a z Paprocké Vůle vskutku tím nezáživným patronem, proč by tak silně zajímal mnohem později „otce slavistiky“ Josefa Dobrovského? Historik Josef Jireček o něm napsal nejobšírnější českou studii a profesor August Sedláček z něho zase bohatě čerpal pro své monumentální dílo Hrady a zámky české. A ještě jeden historik, Josef Šimák, ten zase Paprockého knihy nazval „nejlépe vypravovanými českými Kronikami.“

„Zahloubáme-li se do zažloutlých listů Paprockého spisů, nelitujeme námahy, přesvědčuje nás další dějepisec dr. Karel Krejčí. Z drobných i delších zmínek autobiografických, roztroušených po předmluvách i vlastním textu všech těch děl zábavných i vědeckých, rozvine se před námi poutavý, místy napínavě vzrušující, místy lidsky dojímavý životopisný román, odehrávající se na pozadí jedné z nejzajímavějších dob našich dějin. Kolem Paprockého plasticky vystupují postavy jeho velkých vrstevníků: melancholický Habsburk na pražském trůně, renesanční typy ctižádostivých velmožů, blouzniví vyznavači pravdy Boží, fanatičtí bojovníci výbojné protireformace, dekadentně rozvrácení lidé počínajícího baroka, hledající rozřešení životních záhad v alchymistických pokusech a astrologických věštbách, tvrdí zastánci výsad šlechtických, bojovníci za absolutní moc panovníka či za naprostou převahu moci duchovní – ti všichni zalidňují Paprockého dílo tak, jak obklopovali jeho pozemský život, a pokračují na jeho stránkách ve svých snahách a bojích.“

Uznáváme pokorně, že takto košatě pojaté zhodnocení toho, co nám tady zanechal Bartoloměj Paprocký, nesleduje se věru bez námahy, leč my předpokládáme, že posluchači tohoto seriálu jsou přece jen z jiného těsta než tupí spotřebitelé prostých sloganů, šířených mluvícími hlavami na televizních obrazovkách. Můžeme s důvěrou předpokládat, že uši právě nyní tyto vlny poslouchající snesou i rozvitější věty. Kupříkladu takové, jaké zachycoval s urputností sobě vlastní právě kronikář Paprocký, ke kterému my řadíme přívlastek „český“, i když čeština jeho mateřštinou nikdy nebyla.

Bartoloměj Paprocký se narodil někdy mezi rokem 1540. a 1543. V zemi Dobřínské kdesi na východě. Pocházel z nepříliš majetné šlechtické rodiny. Mohl sice získat obvyklé vzdělání tehdejších polských šlechticů – studia na universitě a krátký pobyt na dvorech domácích magnátů – po smrti svých rodičů však byl nucen vrátit se do rodných obcí svých rodičů, do Hlahola a do Poprocké Vůle. Sňatkem pak získal další půldruhé vesnice. Čímž si tedy moc nepomohl.

Protože jeho nevěsta byla v době svatby už dvojnásobnou vdovou, tak se vytvořila legenda, jak ta žena zlá, klevetná a neřestná dva manžely utrápila a třetímu celý život ztrpčila a hořkou žlučí proti všemu ženskému naplnila. Zdali za to vše mohla? Bůh suď. Třeba paní Jadvize Kosobudzské křivdíme. třeba to vskutku nebyla její vina, že dva své muže k hrobu doprovodila a teprve třetí její vísku podědil, a mohly to být také úplně jiné životní zkušenosti, které našeho Bartoloměje Paprockého přivedly k hlubokému poznání, že na ženu zlou nenajdeš lékaře, bys s apatykou sněd i apatykáře. Což sice přece jenom o čemsi vypovídá, i když... No. Na každém šprochu, že. Prakticky hned po svatbě Paprocký svou manželku opustil. Domů se sice vrátil, jenže to bylo až pět let po její smrti. Před tímto návratem na své statky získal určitou diplomatickou zkušenost. Zúčastnil se totiž jako člen polského poselstva k Turkům. Kde všudy ale tehdy bloudil, to věděl jenom on sám. Žil zřejmě dobrodružným vojenským životem někde ve východním pohraničí, v krajinách ohrožených tureckým vpádem. S bolestí se díval na zpustošení pomezí své vlasti, poznával jadrné typy pohraničních šlechticů, jejichž portréty kreslil výstižnými verši, jistě sám nejednou tasil zbraň proti nevěřícím, snad se dostal s poselstvím až do Cařihradu.

No... nebude od věci malá ukázka toho, co Bartoloměj Paprocký spisoval, a co sám dozajista z velké části i zažil. Jestli snad hned nepochopíte, kdo s kým proti komu vedl boj, netrapte se tím. Začasté to nevěděli ani ti, kdož byli tenkrát aktéry té vojny turecké, v níž se kupodivu prolévala nejen krev muslimská, leč i křesťanská, a to nikoli mohamedány, nýbrž zase jinými křesťany.

„Kníže sedmihradský přitáhl na Poláky, maje lidu na 7000. A Poláci postavili se jemu na odpor toliko s devíti sty a nad nimi byl nejvyšší Potocký. A když již byli blízko od sebe, napomínáni byli Uhři od Poláků, aby nebyli tak náklonni k vylévání krve křesťanské, ale aby raději statečnost svou do boje proti pohanům přenesli. Takové řeči Poláků vyrozuměli Uhři, že se oni strachují před množstvím lidu, a počali domlouvati a je z bázlivého srdce štráfovati, řkouce: Ha, nesmějí se kurvy potkati. Z čehož Poláci jsou popuzeni k hněvu, hotovi byli k bitvě. Valaši, jenž se v prvním šiku potýkati měli, kloboučky své na šavle položili a Uhrům se poddávali. Což spatřiv Potocký, kázal nejprve Valachy mordovati a potom udeřiti na Uhry. Pročež vyskočilo něco Poláků na Valachy, kterýmž se znáti dali, že nejsou těmi, jakž je nazývali. Málo živých ušlo a ty nezdálo se jim za dobré honiti. Mnoho Uhrů pomordováno bylo. Téhož času ostřehomští žoldnéři vyjeli na štráf až k Budínu, kdež veliké škody Turkům činili, odkud čtyři sta kusů dobytka a koní výborných přihnali. Vyjeli pak i Turci z Pešti ve dvou stech koních, aby i oni nějakých profantů sobě našpízovali. Když ty vsi kolem Nových Hradů plundrovali, obskočili je vojáci lovienští a téměř všecky pobili, neb málokterý z nich utekl. Což činili i na jiném místě těm Turkům, který kraj plundrovali a zmordujíce jich, kořist jim odňali.“

Neboli blbost válečná nekonečná v kostce. Pořád podle stejného scénáře. Když se konečně po mnohých zkušenostech vrátil Bartoloměj Paprocký do svého rodného kraje, měl už docela slušné zabezpečení. Ivana Otázku, kde k majetku přišel, zdali „skrz mordování a špízování a plundrování,“ tu necháme stranou. Raději se neptat. Taky už vyměnil dobrodružství válečná za poněkud rozšafnější činnost hospodářskou. Místo šavle se chopil pera, a protože to péro bylo obratné, zjednal si nejen slávu, ale i přístup do kruhu stále vyšších a vyšších, až k samotnému královskému trůnu. Paprocký se stává hlasatelem slávy a velikosti šlechty ve chvíli vrcholu její politické moci. Tenkrát seděl na královském trůně Štěpán Báthory, a ten měl značné pochopení pro heraldickou práci pana Paprockého. To pochopení bylo nejenom slovní, leč i finanční, takže Paprocký získává postavení téměř dvorního básníka. Vedle šlechtické velebnosti velebí i majestát královský, alegorickými hrami vítá krále při vítězném návratu z válečné výpravy, opisuje nádherné dvorské slavnosti, pochlebuje královským úředníkům a dvořanům. Nojo, stačí jednou začít a pak už to jde samo. Šlo to a šlo to dobře a šlo to tak dlouho, až po dlouhém letu vzhůru musel nutně přijít – pád. Ba přímo katastrofa, která na vrcholu úspěchu svrhuje nebohou oběť svou do příkopu bídy.

„Bohyně štěstí Fortuna, která zavinila životní ztroskotání Paprockého, nebyla ničím jiným než personifikací společenského vývoje, který tak, jak Paprockého vynesl, opět jej z výše srazil. Nadšený pěvec šlechtického stavu octl se znenadání mezi koly dvou sil, které právě zápasily o vládu nad evropskými zeměmi. Král Štěpán Báthory a nejsilnější osobnost jeho vlády, kancléř Jan Zamojský po všech skvělých triumfech v politice vnitřní i zahraniční rozhodli se oslabit moc magnátů, kteří svou silou ohrožovali krále. Jejich hněv obrátil se proti rodině Zborovských, jejíž jeden příslušník, bohatýrský a dobrodružný Samuel, byl za svůj starý, zdánlivě již promlčený zločin kancléřem jat a popraven. Jeho smrt na popravišti byla rukavicí, vrženou ve tvář stavovské zpupnosti. V širokých šlechtických vrstvách se život i smrt pana Samuela stala legendou. Neskutečná byla jeho dobrodružství, která jej vedla až na Záporoží, kde se stal kozáckým atamanem a hrdinou kozáckých dumek; legendou byly vzrušující epizody jeho smrti, jak před popravou z hradního cimbuří naposledy pozdravil májovou přírodu, jak starému, věrnému zbrojnoši odevzdal šátek se žádostí, aby jej namočil v jeho krvi a odevzdal jeho synovi jako závazek pomsty. A touhou po pomstě okamžitě vzplál celý široký okruh jeho příbuzných a přátel. Bratři popraveného vozili cínovou rakev s jeho ostatky po šlechtických sněmech, vášnivě bouříce proti vrahům. Avšak ani král s kancléřem neváhali do důsledků probojovat boj za upevnění své autority. Uprostřed vášnivého zápasu Štěpán Báthory zemřel a odpůrci kancléřovi se pokusili při nastávající královské volbě prosazením svého kandidáta znovu získat ztracenou moc a pomstít se. Tyto plány se však nezdařily. Kandidát Zborovských, jímž byl arcikníže Maxmilián Habsburský, byl kancléřem poražen a dokonce zajat a na královský trůn zasedl Zikmund z rodu švédských Vasů. Straníkům habsburským nezbývala než emigrace na zahraničních dvorech, především v tehdejším centru habsburské moci, v Praze Rudolfa Druhého.“

Ano, příběh je to silný, a stejně jako je silný, tak je i zamotaný, leč i když jej pracně a se značným rizikem nepochopení rozmotáme, nenacházíme souvztažnost k osudu našeho stále ještě polského hrdiny. Ale ona tam je. V poslední větě právě řečeného. „Straníkům habsburským nezbývala než emigrace na zahraničních dvorech, především,“ – v Praze, u Rudolfa. Bartoloměj byl straník, tedy chápeme-li toto poněkud zdevalvované slovo jako termín pro člověka, stranícího jedné politice a politikovi proti druhé politice a politikovi, no tak Bartoloměj stranil v Uhrách Habsburkům, a když tam dotyční ztratili moc a vládu a vliv, vzal raději nohy na ramena. Do Prahy. Paprocký se zkrátka nešťastně zapletl do prudkého víru vášnivého zápasu mocných tohoto světa. On vlastně nechtěl být žádným straníkem, snažil se jaksi proplout mezi Scyllou a Charybdou rozvášněných stran, ale nešlo to. Zůstat objektivním. Proč? Protože patřil do rozsáhlého příbuzenstva pánů Zborovských, byl na to hrdý, že užívá stejný erb jako oni, těšil se jejich štědré podpoře, a teď mu jeho příbuzného popravili. Proto se Paprocký pustil do sepisování bojových pamfletů proti těm, které ještě nedávno velebil, staví se do řad těch, co straní Habsburkům, a když to v bitvě u Byčiny habsburský arcikníže prohrál, prohrál to i Paprocký. Nezbylo mu než opustit slávu dvorského spisovatele a taky všecky zděděné i vyženěné statky a odejít do vyhnanství a jíst tam tvrdý chleba z milosti cizích příznivců. Odchází nejprve na Moravu, do země, kde vládnou Habsburkové, a pořád doufá, že se brzy vrátí s vlajícími prapory domů. Jo... kdepak prapory!... A vlající už vůbec ne. Tato naděje věru stále víc a víc slábne a mizí, konečně zapadá úplně a Paprocký se přizpůsobuje novému životu a prostředí, zvyká si na úděl tuláka a vyděděnce.

Nevalchuj bratře této mé roboty,
těžší jest nežli kopat krušec zlatý,
dobývat z prachu dávno zašlých kostí,
a ještě větší správ jich a vzácnost,
kterýmiž oni to panství šlechtili
jak jsou dlouho slavně živi byli.
Odkud přišli, zač dary hojné brali
od králů, knížat, kdož po nich zůstali
ctní potomkové v takové volnosti,
chválíce Krista v přesvaté svornosti.
Jak jsou zasedli, tak se rozrodili,
věčně se ze zpráv těchto budou skvíti,
Protož se nechtěj marnou řečí bavit,
radši, můžeš-li co, račiž lépe spravit.

Těmito slovy uvedl Bartoloměj Paprocký svoje Zrcadlo slavného markrabství moravského. Nejlepší obrana je útok, řekl si zřejmě ten dobrý muž, a pro jistotu se hned na začátku pustil do všech možných kritiků. Ostatně měl pro tuto svou práci vlivného a štědrého zastánce: olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského. „Slavné bylo toto království za spravování mocných a válečných králů a po všem světě bylo u veliké cti a pověsti držáno. Žádný se o ně zprosta pokusiti nesměl. Když pak monarchové a velicí svého světa potentátové se jich obávali, musilo v jistotě pravdivé býti, co se neničko básní a smyšlenou věcí lidem zdá, že totiž Moravci nad všemi okolními královstvími a knížectvími panovali. Tak každý odtud poznati může, jak veliké a mocné toto markrabství bylo a jak potom a za jakou příčinou ke zkáze a proměně své přišlo.“

Až na to, že si pan Bartoloměj občas pletl Moravany s Markomany, muselo jeho líčení slavné historie Moravanům věru lichotit. Nezabývá se však pouze pány a rytíři, velký díl pozornosti věnuje i městům. Především je to Olomouc, ale hned po ní si Bartoloměj vzpomněl na Brno. „Brno je město starožitné, pod kterýmž jde řeka Svitava a řeka, již Dubravius jmenuje Svratka. To město z druhé strany jest horami skalnatými obklíčené a dostatečně před nepřáteli zdmi i jinými potřebami opatřené. Jest při něm postaven zámek řečený Špilberk na hoře dosti vysoké. Před lety město Brno po Velehradu první jméno mělo a velikými svobodami ještě od pohanských králů obdarováno bylo. Podle těch práv a svobod i Pražané sobě obdarování jednali, jakž se to i v starých zápisech kostela pražského nachází.“ Jak se k tomu Bartoloměj dostal, to už se nikdo nedozví, ale má pravdu – naše města se opravdu řídila podle Codexu neboli brněnského městského práva. „Nejvíce potvrzuje se veliká dávnost a vzácnost města toho tím, že od předních pánů knížat a králů byly v něm kláštery a kostely založeny, jako kostel na Tumě (pisatel myslí na Petrově), klášter králové na Starém Brně založen byl královnou českou a klášter svaté Anny pány z Lomnice a klášter svatého Tomáše pány z Boskovic.“

Bartoloměj Paprocký se rozepsal doširoka a napsal by to o Moravě dozajista mnohem víc, jenže zanedlouho jeho velkorysý sponsor, biskup Pavlovský zemřel, a náš potulný spisovatel, heraldik a básník si to namířil do Prahy. Ta cesta nebyla nahodilá - Bartoloměj tu měl v úmyslu pracovat na obdobné knize, jakou sepsal na Moravě. V Praze našel podivnou, pestrou společnost. Žil tady, přímo na Pražském hradě, jeho krajan, pan Michal Sendźivoj. Povolání: jeden z nejslavnějších alchymistů své doby. Zlato, které nenalézal ve výhni svého tajemného ohniště, dovedl obratně najít v královské pokladnici. Paprocký tady poznal i bohatého pražského měšťana, pana Ludvíka Korálka z Těšína. Čímpak ten se zabýval? Stejným uměním jako jeho polský kolega. Jeho alchymistická kuchyně U zlatého hřebene poblíž Týnského chrámu závodila skvělostí svého zařízení se samou laboratoří královskou. Bartoloměj byl pohostinně přijat i na zámku v Budyni, kde utápěl jmění jednoho z nejslavnějších staročeských rodů pan Jan Zbyněk Zajíc z Házmburka.

No a z Budyně se dostal pilný sběratel dokumentů šlechtické slávy na zámek v Bělé, který zrovna dobudoval pan Aleš Berka z Dubé. Taky alchymista? Nikoli. Skvělý velmož a dvořan, libující si v lovu a chovu nádherných koní. V té době však právě zkrušen smrtí své manželky. Tuhletu společnost se rozhodl Paprocký z vděčnosti za štědré pohostinství rozveselit a pobavit plody své múzy.

„Muž jeden velmi silný, jménem Bivoj, vyšel na Kavčí horu, aby sobě kratochvíli učinil, a potkav tam svini divokou, uchopil ji za uši, na hřbet svůj ji vložil a zanesl na hrad řečený Libín. Libuše kněžna divila se takové síle. Kaša pak, sestra její, vidouc takovou hrdinnou sílu Bivojovu, za manžela ho pojala. Narodil se potomně Bivojovi z Kaši syn Rodislav, kterému již za věku vzrostlého říkali někteří Sviní hlava, protože jeho otec tu divokou svini na hřbetu přinesl. Na památku toho nosil Rodislav jako znamení své rytířské sviňskou hlavu. Když potom zbohatl, dožádal na knížeti svém, aby mu dopustit postaviti hrad. Tomu dal jméno Rodov podle jména svého, jenž byl potom zván Ronov. Když pak pro početnost potomků z rodu Bivojova erb ten rozdělen, pošel z toho kmene pan Oldřich z Valdeka, řečený Zajíc, který dal vystavěti klášter svaté Dobrotivé z nebeského vnuknutí. Leže jedné chvíle času nočního na loži svém, událo se mu pohlédnouti a uzřelo, jak dva muži při něm stojí postavy spanilé, které k němu promluvili řkouce: Oldřiše, vstaň, připrav se a pojď za námi. Tak šel. Hned je vítr uchvátil a nesl do jednoho hlubokého údolí, kdež byl les velmi hustý a ti muži svatí byli s ním. Vtom dala se mu viděti velmi krásná panna, postavy slušné, jejížto kráse a osobě nemohl se dost vynadiviti. A ti dva muži otázali se ho: Vidíš-li tu svatou pannu? A on: Vidím, ale nevím, kdo to je nebo odkud. Odpověděli mu: Jest to matka Pána Ježíše Krista, kterou často vzýváš o pomoc. On padl na kolena a v ten čas mu bylo poručeno, aby rozkázal na tom místě, na kterém ji viděl, klášter postaviti. A on hned vsednul na kůň jel do Prahy, kdež králi Otakarovi vyjevil vidění své a žádal od něho povolení k vyzdvižení kláštera. Když je obdržel, sám svou rukou klášter pořádný založil.“

Konec života prožil Bartoloměj Paprocký z Hlahol a z Paprocké Vůle na různých hradech a zámcích na Moravě a ve Slezsku. Vrací se konečně domů a roku 1614 umírá. Místo jeho hrobu není známo. Ani Bohuslav Balbín, který po něm pátral, je nenašel. „Pouze jeho literární dílo zachovává památku nejenom na svého autora, ale i na většinu těch nádherných pánů a šlechticů a rytířů, jakož i měst, jež všichni z výše svého bohatství shlíželi velkomyslně na chudého hlasatele své velikosti, věnujíce mu svou povýšenou přízeň, ale i urážlivé pohrdání.“