295. schůzka: Běda říši, které děcko vládne

Onoho roku 1506 přišla do Prahy dobrá zpráva, že král Vladislav s královnou Annou mají dědice, který se narodil týden po svatém Janu Křtiteli 1. července a dostal jméno Ludvík. Z této zprávy měli Čechové velikou radost, všude vyzváněly zvony a zpívalo se Te Deum.

Plesalo se a jásalo a zpívalo a zvonilo proto, že se narodil (mimo jiné) český král. I když se nenarodil doma, a ani v budoucnu neměl v hlavním městě svého království sídlit. Jako český král se zdržel ve svém, tedy Českém království něco přes rok, a to jenom proto, že v Budíně zrovna řádil mor. Prahu poznal v roce 1509 při své korunovaci, ale moc si z ní neužil, byly mu teprve 32 měsíce.

„Naroď se, dávno očekávané pacholátko,“ jako refrén zní tato prosebná slova v básni Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic. Se synem krále Vladislava spojoval básník veliké naděje. Doufal, že naráz umlknou spory a zklidní se třenice a že se před dědicem svatováclavské koruny skloní v pokoře pyšné šíje poddaných. Navíc – jagellonský princ snad zabrání výbuchům války na Dunaji i na Labi, a vůbec, celý ten krvavý zápas ustane. Proto se v okamžiku, kdy se potvrdilo, že královna Anna porodila syna, vydral z hrdla humanistova radostný výkřik: „Odložte zbraně, neboť se již narodil pravý král a dědic!“ (Humanisté – a nejenom oni, také někteří politikové – často vypouštějí z hrdla různé výkřiky a teprve následně zkoumají, co to vlastně řekli.) Bohuslav Hasištejnský však nemohl tušit, že příchod „toho dávno očekávaného pacholátka“ bude vykoupen brzy matčinou smrtí.

r_2100x1400_dvojka.png

Dítě dostalo jméno Ludvík, ale byly i jiné návrhy. Od babičky (od té polské, jagellonské, od Alžběty). Líbilo by se jí jméno Kazimír. V češtině nezní zrovna moc přijatelně – zato u Poláků mělo a má dobrý zvuk. Jmenoval se tak i Vladislavův otec, tedy Ludvíkův dědeček. Tímto křestním jménem měla být zdůrazněna nepřetržitá posloupnost jagellonského rodu. Babička se ale neprosadila. Ani na její doporučení, aby dítě kojila sama matka, se nedalo. Ludvíkova výživa byla svěřena dvorským kojným. Jméno svého syna si však ani tatínek nevymyslel. Skutečně nebylo po jeho. Vladislavovi by se líbil Julius, ale nakonec vyhověl manželčině přání, aby dítě dostalo jméno Ludvík, neboť byla Francouzka a svatý Ludvík patronem její vlasti. Uherští stavové nebyli proti, a tak se uherský král a 42. český panovník a v pořadí 19. český král jmenoval Ludvík.

„Po první, radostné novině přišla další, totiž že královna Anna zemřela v šestinedělí." Pravděpodobnou příčinou její smrti byla horečka omladnic. "Král Vladislav po ní dlouhý čas tesknil. Královna Anna měla s králem Vladislavem dvě děti: nejdříve dceru Alžbětu, které po královnině smrti říkali po matce kněžně Anna, a pak krále Ludvíka. Ale královna nebyla ještě v Čechách korunována a neměla zde věno, protože nebyla dosud přijata za královnu. Král Ludvík byl pak v Uhrách korunován na uherského krále, když mu nebyl ještě rok; tak měli Uhři dva korunované krále - kdopak to kdy slyšel!“

Ludvík byl nucen už od útlého dětství cvičit svou tělesnou zdatnost. Babička soudila, že vedle této běžné součásti rytířské výchovy by si měl princ osvojit i pochopení a lásku k umění. Nabádala, aby mu byly vštěpovány principy křesťanské víry a ctností a aby byly systematicky rozvíjeny jeho znalosti historie. Dokonce mu věnovala spisek plný rad. (Polská královna psát neuměla, na to mela na to své lidi – humanisty u polského dvora.) Byl v něm mimo jiné požadavek, aby Ludvík četl a studoval spisy antických historiků, učenců a básníků. Princova výchova se tímto směrem ale neubírala. V Budíně totiž po Korvínově smrti a po odchovu královny Beatrice zpátky do Itálie velice rychle vyhaslo ohnisko humanismu a rané renesance. Italští umělci a učenci jako nevítaní hosté se houfně s Uhry loučili, kdysi slavná dvorská knihovna, plná řeckých a římských autorů skomírala, sám Vladislav neměl o podporu humanistických studií takový zájem, aby byl s to překonat finanční nároky bibliotéky. Ani babiččiny rady v oblasti výuky cizím jazykům se neuskutečnily.

To je vůbec zajímavá historie, tedy co se Ludvíkovy češtiny týká.Vypráví o ní náš přední odborník na jagellonskou historii profesor doktor Josef Macek: „Polská královna Alžběta kladla na první místo princovy znalosti italštiny a němčiny. Ale s jeho jazykovou výbavou to nakonec špatné nebylo. Když ho přivezli v roce 1509 do Prahy (jak jsme si říkali: na korunovaci), tak ten tříletý kluk uměl žvatlat jenom pár slov maďarsky. S němčinou začal až mnohem později - až se chystala jeho svatba s Marií Habsburskou.“ S latinou a francouzštinou to bylo lepší. Od zjednaných učitelů si osvojil jazyk latinský, zatímco od zbytku členů z matčina doprovodu pochytil její rodný jazyk. Od benátských vyslanců v Budíně se dozvídáme, že byl schopen se domluvit i s nimi, a ještě musíme připočíst polštinu. A čeština?

„Čeští stavové nelibě pozorovali, že se princ Ludvík pohybuje jenom v uherském prostředí,“ a že se nikdo nestará o to, aby český král uměl česky. V té době už se veškerá úřední agenda v království vedla v češtině. České byly zápisy zemského soudu, česky byly psány dokumenty vzešlé z jednání zemského sněmu, taky valná většina listin a listů, vydávaných královskou kanceláří byla česká, česky se jednalo a psalo před městskými soudy i v městských kancelářích. Církev podobojí vedla svou agendu v češtině a i v činnosti římské církve čeština leckde vytlačovala latinu. Požadovalo se, aby šlechtici nově příchozí do Českého království prokázali znalost češtiny, stavovská obec nakonec znalost češtiny učinila podmínkou pro dosažení domovského práva v zemi. Ten, kdo se chtěl u nás usadit, musel umět česky. Jenomže, marná věc, když česky neuměl král této země.

„Česká stavovská obec se usnesla, aby se Ludvík naučil česky, a přiměla krále Vladislava, aby mu zjednala učitele češtiny.“ A stalo. Jetřich z Tandorfu, probošt vyšehradského kostela, zahájil v Budíně výuku českého jazyka. Nejprve se tomuto jazyku naučila sestřička Anna, pak začal do tajů češtiny pronikat i korunní princ Ludvík. (To si ovšem podle Uhrů dovolili Češi hodně.) „Dobrá, učte si ho, ale my to platit nebudeme!“ (A neplatili.) Neplatili, a k placení se ovšem neměli ani čeští páni (měli momentálně jiné starosti), a tak když došla z Budína žádost o peníze na výuku, nereagovali. Naštěstí se ozvali měšťané. Právě jim záleželo na tom, jestli jejich král, sídlící v Budíně, bude umět česky – dostali totiž dopis od Ludvíkova učitele, probošta Jetřicha, ve kterém je prosil, aby probůh pomohli, že sice ví, jak zemí zmítají spory mezi šlechtici a městy, ale že časem ty obtíže pominou, avšak „čas, který králi Ludvíkovi k učení míjí, ten se nikdy nevrátí, neb Jeho Milosti léta k učení odcházejí a po roce se jistě už učiti nebude.“ (Na rozdíl od pedagoga pana Jetřicha si nemyslíme, že by snad bylo na jazykovou výuku v jakémkoli věku výrazně pozdě, na straně druhé však byl už nejvyšší čas posadit tomu chlapci českou královskou korunu na hlavu.) Nebylo to nikterak předčasné. V Uhrách bylo jeho dětské Veličenstvo korunováno sotva dvouleté? Ostatně i náš Václav IV. se stal králem ve dvou letech. A nikomu ani nevadilo, že se přitom docela nekrálovsky počural.

17. února 1509 ve 13 hodin (neboli v jednu hodinu po obědě) dorazil český král po řadě let do hlavního města jednoho ze svých dvou království. „Pražané vyjeli mu naproti v průvodem o stu jezdců; na ulicích, na náměstí i na mostě bylo množství pěších ozbrojenců; řemeslnické cechy s korouhvemi a s praporci vyšli v plné slávě před město. Na radnicích a kostelích slavnostně vyzváněli a všichni se radovali. Páni konšelé a starší přivítali krále takto: Nejjasnější králi a pane, pane náš nejmilostivější! (Začátek se jim povedl. A dál:) Purkmistři a starší vítají Vaši Královskou Milost a radují se z toho, že Bůh ráčil Vaši Milost přivést do tohoto města v dobrém zdraví. Prosím Vaši Milost, aby ráčila potrestat bezpráví, kterých se na nás dopustili naši nepřátelé. (Pražané zdá se neztráceli čas a kuli železo, dokud bylo žhavé.) Neboť král nese meč v ruce proto, aby chránil dobré a trestal zlé.“ Slavnostní projev zdůraznil patřičnou radost nad příchodem panovníka i nad jeho zdravím, o němž se stále pochybovalo (Pražané věděli, co se sluší a patří), zároveň však jejich hlas zazněl sebevědomým tónem. Měšťanstvo nejenže prosilo o pomoc, ale zdůrazňovalo i královu povinnost vůči všem vrstvám královských poddaných. Dá se říct, že hostitelé se před svým hostem vytáhli. Z Nového Města pražského poslali na Hrad osmnáct vozů spíže a ze Starého Města devět vozů plně naložených potravinami a nápoji. Do Prahy se sjela řada významných hostí, především vratislavský a olomoucký biskup, hlavním bodem pražského pobytu byla přece Ludvíkova korunovace. Dorazil i markrabě braniborský a saská knížata, která s sebou přivezla míšeňského biskupa, ale nejvíc pozornosti vzbudily kroje uherských magnátů. Mezi hosty bylo vidět i dva vnuky Jiřího z Poděbrad. Po dlouhých letech se Pražský hrad a pražská města probudily z provinciální ospalosti a staly se opět jevištěm událostí se zájmem sledovaných zahraničí.

„Byl jsem v tyto dni v Praze, abych povinnou úctu složil králi, kterýž z Uher k nám se navrátil,“ píše Bohuslav Hasištejnský, který velice spěchal na Hrad, aby spatřil pacholátko, jehož zrození věnoval tak rozechvělé sloky. „A zdálo se mi, že tvář králova nemálo se změnila; stále jako zamyšlený chodí a více zármutku nežli vážnosti na sobě znáti dává. Což tuším ne tak věkem, neboť posavad asi 56 let nedosáhl, jaké starostmi, ježto téměř napořád činiti měl s válkami neb s úklady vlastních svých lidí. Navštívil jsem též králova synáčka, ležícího v kolébce pod pokrývkou zlatem vyšívanou. Jeho povaha dobře se mi zalíbila, neb když jsem přišel, ochotně mi podal ruku. Postava těla i údů opravňují mě k nadějím znamenitým. Ostatně více se naskytuje, čeho bych si přáti a doufati nežli chváliti měl: neb outlé to vychovávání, rozmařilost nemírná i všední pochlebování převracují někdy netoliko dítky, alebrž i zralejší a usedlejší věk. (S čímž lze jen souhlasit. I dnes.) Ještě neumí pořádně mluvit, a již mu vstavujeme na hlavu korunu.“

Uhři a Češi se předháněli, který stát korunuje Ludvíčka dřív. Čeští stavové sice přislíbili souhlas s korunovací dřív, než to učinili Uhrové, jenomže ti zase získali časový náskok, protože korunovační obřad uskutečnili před svými uherskými konkurenty. „Když ne dřív, tak alespoň lépe!“ Korunovační obřad se stal pro Prahu otázkou prestiže. „Toho roku v neděli před svatým Řehořem (tedy 11. března) byl král Ludvík, korunovaný král uherský, korunován a přijat za českého krále na Pražském hradě v chrámu svatého Víta. Korunovali ho tři biskupové, olomoucký, vratislavský a míšeňský. Bylo mu teprve dva a půl roku, a když mu biskupové kladli na hlavu korunu, plakal – sotva si asi něco z toho uvědomoval,“ reportoval nám onu událost starý letopisec český. Původně měla být Ludvíkova hlavička ozdobena svatováclavskou korunou hned po příjezdu do Prahy. Chlapec však onemocněl, tělíčko měl pokryté neštovicemi, ostatně rochlíčkovitá tvář (neboli poďobaná od neštovic) mu pak už zůstala až do dospělosti. Ludvíkovi byla těžká koruna, nasazená na hlavu, poněkud na obtíž, a tak se usedavě rozbrečel. Přidala se k němu i starší sestra Anna. Snad ze solidarity, i když její pláč měl asi odlišné důvody. Anna totiž začala po koruně vztahovat svoje ručičky, a neustávala plakat, dokud jí otec (v té době již rovněž vydatně slzící) neozdobil i její hlavu tím zářícím zlatým předmětem. Svou dobrotivostí a ryze lidským postojem Vladislav vážně narušil obřad, protože koruna náležela jenom Ludvíkovi a nikoli Anně. Kdyby se postupovalo přísně podle regulí korunovačního řádu, byl by korunovační akt neplatný... To je pravda: jenomže nikdo z přítomných si na předpisy v té chvíli nevzpomněl, a kronikář zachytil Vladislavův pokus o uklidnění plačících sirotků jako dojemnou scénku o laskavém a dobrotivém králi. Tentýž kronikář (tedy starý letopisec český) si však všiml jiných okolností: „Ta korunovace byla nějaká divná, nesvobodná: na Hrad ani do kostela nikoho nevpouštěli, jen příbuzné. Také počasí bylo ten den velice proměnlivé: ráno pršelo, pak přestalo, po obědě zase pršelo a pak přestalo.“ Ano, jeden podivný úkaz za druhým. „A také nebyla taková hojnost všeho, jaká bývala dříve za jiných králů při takové slavnosti, kdy bývalo v paláci při hostině mnoho stolů. Stolů bylo jen něco málo a starý král obědval v soudní síni s knížaty a pány, s králem seděl markrabí braniborský se svými syny a kněžna, králova sestra. Dříve stávalo na nádvoří mnoho sudů vína a piva a každý dostal, kolik chtěl: a teď ani peníze nesypali.“

r_2100x1400_dvojka.png

Prostě nebyly finance. Panstvo se obávalo, že by se snad Pražané mohli v době královských oslav Hradu zmocnit, a tak po přísné kontrole vpustili jenom některé z nich. Očekávalo se, že se na hradním nádvoří objeví stoly plné jídla a pití pro všechny příchozí, jenže nic podobného se nestalo; král s knížaty a pány hodoval uvnitř paláce a o hody pro diváky se nikdo nestaral. Z pivnic měli komorníci vyvalit sudy vína a piva a nabídnout je zdarma, jak tomu bylo za korunovace králů Vladislava, Jiřího či Ladislava Pohrobka, ale ze sklepů se nic nekutálelo. Chyběly i davy čumilů, ti nezbytní průvodci veřejných politických slavností. Královna pokladna neměla na pohoštění zástupů dostatek prostředků, a tak ani královští komorníci nerozhazovali do skupinek diváků drobné peníze. A ke všemu ještě to počasí... „V pátek před Květnou nedělí (to bylo 30. března) přijel král Vladislav na radnici do Starého Města.“ Ne že by se mu zrovna chtělo, ale měšťané Starého i Nového Města začali považovat krále a jeho děti takřka za zajatce panstva. Usilovali, aby panovník sestoupil z Hradu a navštívil Staroměstskou radnici. Což se podařilo - v doprovodu pánů přijel král do Starého Města a na radnici obnovil městskou radu, přičemž dostal od měšťanů listinu se jmény navrhovaných konšelů, potvrdil ji a pak kancléř jménem královým přečetl jejich jména. A byl klid. Na čas se město uklidnilo. Na čas. Ani ne na dva měsíce. A pak – pak propukly v českém hlavním městě bouře, ke kterým lze přidat přídomek „krvavé“.

Začalo to událostí, která byla záhy považována za špatné znamení: „Na Nebevstoupení Páně (tedy 17. května) se po obědě u svatého Tomáše na Malé Straně stalo neštěstí: v klášteře se sešlo mnoho lidí, kteří se přišli podívat, jak mniši budou vytahovat nahoru sochu. Když s tím začali, s lidmi šili všichni čerti a všude bylo plno smíchu a žertů. Ale Bůh dopustil, že se utrhla a spadla dolů podlaha kruchty s královskými trubači a spadla na lidi. Mnoho z nich utrpělo zranění na rukou, na nohou a na jiných místech. Někteří zůstali na zábradlí kruchty, protože to zůstalo a nespadlo. Nejméně šest lidí pak na to zemřelo.“ Zatímco mělo město smutnit kvůli svým obětem, začaly v jeho ulicích nepokoje. Podnět vzešel ze vzájemného osočování Pražanů a členů uherského královského doprovodu. Na Malé Straně pod Hradem byli ubytováni uherští šlechtici a ozbrojenci, a právě proti nim vypuklo 20. května divoké povstání pražského obyvatelstva. Původní záminka byla taková... no, docela malicherná. Peníze - nebo ženská? To... i ono... A k tomu navrch jazyková bariéra.

„Uhři vyvolali rvačku s českými sluhy z Pražského hradu kvůli nějaké nevěstce a vyháněli je z domu ven. Přitom jednoho zabili a několik jich zranili. Seběhli se lidé a zahnali Uhry zase do domu a dobývali se na ně. Tu začali zvonit na poplach na malostranské radnici i u svatého Mikuláše a hned se roznesla zpráva: Uhři bijí Čechy! Za Starého i z Nového Města přibíhali lidé, mnozí proto, aby drancovali. Uhři mimo jiné těžce zranili a posekali nějakého hradního sluhu jménem Smekbidlo, který byl původcem té rvačky. Pak se vrhli na Uhry a kterého chytili, toho bili a zabili, vinné i nevinné, všecko jedno. Osm jich zůstalo ležet na místě zabitých a někteří pak zemřeli druhý den, takže jich pochovali celkem šestnáct. Nešetřili nikoho, ani pacholka od koní ani pána – nějaký pán se procházel mezi zahradami a měl na krku zlatý řetízek; honili ho, on se chtěl schovat a prchal přes zeď do Pytlíkovy zahrady. Tam ho dostihli a zabili, stáhli z něho pěkný kuní kožich, vzali mu i jiné věci, které měl u sebe a odnesli to pryč. Nešetřili ani domy a vyrabovali komory a sklepy; ukradli Uhrům klenoty, knoflíky a šatstvo za několik tisíc.“

r_2100x1400_dvojka.png

Kdyby nebyly následky té pranice s Uhry tak tragické, nápadně by připomínaly jistou scénu z románu o dobrém vojáku Švejkovi... Lidé chovali k těm, jejichž jazyku ani trošku nerozuměli, nejprve skrytou nedůvěru, později otevřenou nenávist. Možná, že se cizinci chovali hlučněji a sebevědoměji, než bylo vhodné. Také názory na víru hráli svoji roli: uherští šlechtici považovali Čechy za kacíře, a naopak kališníci spatřovali v maďarsky mluvících hostech papežence, pomocníky a účastníky křižáckých výprav do Čech. Takže stačilo, aby v nějaké hospodě Maďaři ze silného českého piva trochu přebrali, a už se proti sobě nenávistně ježily pěsti. A teď když do všeho vstoupila hádka o děvče, tak byl oheň na střeše. Jeden z nejvýznamnějších uherských šlechticů Štěpán Báthory si zachránil holý život jenom tím, že na útěku před rozzuřeným zástupem házel za sebou zlaťáky, které běh pronásledovatelů logicky zpomalily.

Běda říši, které děcko vládne

„Král Vladislav z toho byl velmi smutný, protože přitom zabili dva uherské pány, kteří byli jeho oblíbenci.“ Brzy byl však uklidněn. „Druhého dne přišli k němu staroměstští páni a omlouvali se za to, co se stalo, že toho velice litují a že to chtějí vyšetřit a všechno napravit. Král jim poděkoval (opravdu jim děkoval), a řekl, aby se stalo tak, jak říkali, a on ze své strany že se také o to přičiní.“ Jaképak měla ta česko-uherská mela následky? Kat měl plné ruce práce. Jak zněla objednávka? Na Malostranském pranýři stít pět výtržníků. Z dalšího sedřít kůži zaživa. Jejich kůže pověsit nad pranýře. Dalšího odsouzeného rozčtvrtit a ty čtvrtky rozvěsit po branách. Konšela Malce, který dal podnět k drancování domů, mučit na prsou tak, aby mu v živém mase byly vidět plíce. Jednoho buřiče rovněž zaživa nabodnout na zaostřený dřevěný kůl (v hrozných mukách a v úpění pak umíral na popravišti několik dní). Malostranský mistr popravčí na tolik úkolů sám nestačil a tak mu v šatlavách při mučení pomáhali i narychlo povolaní kati mimopražští. Tak se stalo, že se katovský meč dostal i do nepovolaných rukou: když nezkušení kati popravovali další výtržníky na Hradčanech, nezasáhl kat přesně svou oběť a jenom ji zkrvavil. To bylo ovšem neprofesionální... Však se také přihlížející dav, který veřejné popravy vždycky lákaly jako vzrušující divadlo, vrhl v té chvíli na popraviště a oba dva katy ukamenoval. „Toho roku bylo veliké sucho; nepršelo od Nanebevstoupení Páně až do Václava, tedy od května až do konce září. Někteří říkali, že je to trest za vraždění Uhrů, jiní zase, že za ty, ze kterých sedřeli kůži a nepohřbili je jako křesťany, protože takový hrozný trest nebyl do té doby v Čechách znám, podobně jako narážení na kůl – to sem přinesli z Uher. A tak náš milý král oslavil ty svatodušní svátky stínáním, stahováním kůže a čtvrcením;, nechci říct, že to způsobil sám, ale kdyby Uhrům přísně nakázal, aby se chovali jako hosté a ne jako páni, nemuseli by nikomu překážet; oni však páchali násilnosti, stříleli na české kostely, nadávali nám kacířů a působili nám všelijaká jiná příkoří tak dlouho, až došlo k tomu násilí.“ No... hlavně že jsme měli zase – byť na chvilku – v Čechách krále. Dokonce dva - a oba korunované. Tomu prvnímu jsme říkali „Král dobře,“ a o tom druhém prohlásil kronikář: „Běda říši, které děcko vládne!“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související