285. schůzka: Vzpoura na Horách Kutných

„Léta Páně 1492 se v Kutné Hoře obnovovaly staré doly, do kterých Němci kdysi házeli věrné Čechy, kteří přijímali tělo a krev Páně, a v šachtách nacházeli kosti těchto Čechů. Zde havíři také našli při dolování tělo, ale ne celé, jen horní část trupu, a to tělo vydávalo krásnou a libou vůni jako kadidlo; to tam může dosvědčit každý.“ 

„Lidé se domnívají, že je to tělo kouřimského faráře Jana Chudka, kterého sťali spolu s jinými kněžími a hodili do šachty, a to se stalo léta Páně čtrnáct set devatenáct.“

Prostřednictvím kronikáře ze Starých letopisů českých jsme se ocitli v době, kdy se do kutnohorských dolů nemetali ideologičtí odpůrci, nýbrž naopak se z nich těžilo. A těžilo se hodně. Město stříbra prožívalo za Jagellonců největší období rozkvětu. Jiná věc je, že taky poslední. Na Horách Kutných koncem 15. století žilo zhruba tolik obyvatel, kolik jich tam žije dnes. Tedy asi dvaadvacet tisíc (když počítáme i předměstskou chudinu – myslí se tenkrát). Tehdejší Hory Kutné byly největším českým městem – hned po Praze. Že vyrostly na stříbře, tak o tom jsme si už vyprávěli, ani na mnicha Antoně, objevitele stříbrné rudy, jsme ještě nestačili zapomenout, jenomže novodobé archeologické průzkumy dokazují, že se vůbec nemuselo čekat na Antoně, o zdejším stříbře se vědělo už v dobách předslovanských, dokonce se tu dlouhodobě povrchově těžilo. Slávu tohoto místa však přinesla až doslova a do písmene davová psychóza někdy za Přemysla Otakara II., „když se hora otevřela“.

Jakmile našinec ucítí peníze, neváhá a už má psychózu

Jakmile našinec někde ucítí peníze, neváhá a už má psychózu. Objev stříbronosné žíly ve druhé polovině 13. století vyvolal „sběh na Kutné“, no a ten se svou divokostí nikterak nelišil od zlatokopeckých horeček na Klondyku nebo v Kalifornii. Dobové zprávy tvrdí, že se do Čech tenkrát nahrnulo na 100 000 zlatokopů z půlky Evropy. Potvrzují nám to záznamy v Kronice štýrské. Roku 1300 už fungoval na kutnohorském stříbře státní peněžní monopol, do toho překotně rostoucího města soustředil Václav II. všech 17 existujících a předtím rozptýlených mincoven. A vznikl Vlašský dvůr. Svým horním řádem král kodifikoval pravidla těžby a Kutná Hora se tak uprostřed středověku stala prvním průmyslovým komplexem v naší zemi, což není nadsazené tvrzení – za podmínek dělby práce se tu sešla produkce hned tří složitých technologií a tří navzájem spolupracujících odvětví: báňský průmysl, a na ně bezprostředně navazovala manufaktura s ražbou mince.

r_2100x1400_dvojka.png

„Páni na lidech nových robot žádají, a lidé jim roboty dělati musejí proti vší i božské i lidské, křesťanské a světské spravedlnosti – takových bezpráví ani Turci ani jiné pohané nečiní. Protože toho snášet nemohou, z gruntů svých utíkají a v zlodějství, mordy, žhářství a v jiná zločinstva se dávají. Jiní proti svým pánům se zdvíhají a hory vojensky obsazují,“ napsal ve svým pamětech jistý pan Mikuláš Dačický z Heslova. Na Horách Kutných to začalo nějak bublat. Zatím spíš bublání, nebo ještě lépe: brblání, ale jinak se vše dělo jaksi. pod povrchem. Pod pokličkou, vskrytu.

Všechno nerostné bohatství náleželo králi. Doly se většinou nacházely na něčích pozemcích, v Kutné Hoře patřily vesměs pražské kapitule a sedleckému klášteru, no a církevní představitelé si ten skvělý podíl na zisku nenechali ujít. Na druhé straně: investiční a provozní náklady důlního podnikání nemohl nést sám panovník, a tak se kapitál dával dohromady. Neboli penízek k penízku. Mnoho penízků k mnoha penízkům. A teprve mnoho penízků dávalo dohromady jakési akciové společnosti. Již tenkrát, nic nového pod sluncem. Vznikla těžařstva ovládaná bohatými podílníky, a tuť se naskytla docela zajímavá mezírka. Taková škvírka. V takovém prostorum, prostůrku, mezi králem a jeho stříbrem.

Peníze dělají peníze

Uhnízdila se tam podnikavá vrstva lidí, která začal žít v duchu úsloví: „Peníze dělají peníze.“ Práva měl ovšem pořád jenom panovník, ale taky je mohl propůjčit. Zbyla mu urbura. Urbura jsou jednak královské doly jako takové, jednak je to daň ze stříbrných dolů náležející panovníkovi. Podíl ze zisku. Jedna osmina ze zisku. Nic moc. On ten obchod se stříbrem byl od počátku do konce přímo velevýhodný ani ne tak pro krále, jako spíš pro všechny, kdo se na něm přičinlivě přiživovali – prostě bohatli ti, co řídili, kontrolovali a zabezpečovali, lidé, kteří se vzácné rudy chopili až v okamžiku, kdy se objevila na denním světle. Podzemní armáda, i když do toho všeho vkládala nejvíc úsilí a obětovala zdraví, ta živořila. O to víc vydělávali spekulanti nahoře, královští úředníci, těžaři, rudokupci a majitelé hutí. Do husitských válek to byli většinou Němci, Žižkovou zásluhou se rozutekli, ale velmi rychle je nahradili Češi.

r_2100x1400_dvojka.png

Za dob prvního Jagellonce na českém trůně se ocitli na vrcholu noví podnikatelé. Svými penězi zasahovali do vysoké politiky. Hráli si na mecenáše umění. Okázalost kutnohorských měšťanů se natrvalo zapsala do tváře města. Kupříkladu svatá Barbora – tento chrám a ještě další památníky gotického umění se nezrodily z peněz vždy čistě nabytých. Celá ta honosná pýcha stříbrných magnátů byla však zároveň jejich labutí písní. Zanedlouho žíly uhnuly do netěžitelných hloubek a dostavil se krach.

„Léta 1494., v sobotu po památce svatého Jiljí, havíř řečený Opat mluvil z opilství, že pan Michal z Vrchovišť, hofmistr horní na Horách Kutných, zrádně a nešlechetně činí při těch horách, pročež vzat byl do vězení na rozkaz pánů šepmistrů. V neděli z rozkázání pánů šepmistrů sešli se havíři na Vlašském dvoře, aby svou potřebu před pány pověděli. Tehdy vrátný počal dveře zavírati a havíři udělali pokřik, že dveře zavírají. I běželi ze dvora každý pro zbraň, shluknuvše se se zbraněmi k rynku, a tu se jich mnoho set sběhlo a byla taková vřava, kdy byl někdo jediný počal, že by se byl hrozný mord stal.“

r_2100x1400_dvojka.png

To už nebylo pobublávání, ba ani pobrblávání, to už pomalu začínal var a spolu s ním křik. To, co horníci dělali pod zemí, to opravdu nebyla práce. To byla nepředstavitelná otročina. Dřeli v neskutečně obtížných a velice primitivních podmínkách. Byl tu sice horní řád, ten formuloval dosti uvážlivá pravidla, jenomže ta se obcházela a někdejší respekt upadal tou měrou, jakou rostla chamtivost podnikatelů. Ale abychom z toho nedělali školení. Nějaký příklad: Odedávna se dolovalo v nepřetržitém čtyřsměnném provozu. Dobře-li počítáme, činila pracovní doba šest hodin. Tak to stanovil už král Václav II. Havíři měli přímo zakázáno směny bez odpočinku zdvojovat.

Život havířů

V 15. století se však běžně dělalo ve dvanáctihodnových směnách. Havíř na čelbě (a takový byl jakousi elitou mezi kovkopy) vydělával v prosperujících dolech 18 grošů týdně. Ve ztrátových maximálně 12. Aby rodina nežila „z ruky do huby“, byla zaměstnána pokud možno celá. Tedy celý rodinný kolektiv. Včetně malých dětí. Podobně jako v jiných profesích byl totiž lén-havíř považován za soukromě pracujícího kvalifikovaného řemeslníka. Těžařská společnost ho platila buď podílem rudy, kterou mohl prodat, anebo penězi podle počtu odpracovaných směn, což znamená: šestkrát tři groše rovná se 18 grošíků týdně. Ještě existovala takzvaná gdyně. Gdyně bylo nikoli polské město, ale mzda. Řečeno dnešním slovníkem – úkolová mzda. Situace se přitom měsíc od měsíce, rok od roku zhoršovala, vyplácelo se v nehodnotné měně, v práci nastávaly nucené výpadky, výplaty se zpožďovaly nebo vůbec nebyly.

r_2100x1400_dvojka.png

„Při tom srocení havířů před Vlašským dvorem v Horách Kutných páni šepmistři a někteří páni spoluradní vyšli mezi ně, krotíce je, a jistý pan Prokop Kroupa mluvil k nim, žádaje jich, aby šli na krchov ke kostelu barborskému, k čemuž oni svolivše šli, a tu četli svůj spis na pana Michala, hofmistra vrchního. Na ten čas byli ukroceni skrze kněze a páni jim koupili několik sudů piva. Rozešli se odtud na ten čas. Nota: Že nadepsaný Pavel Kroupa, když mluvil hlasitě k těm vzbouřeným havířům, maje říci: Však vám páni nic zlého nepřejí, podřekl se však a snad ze strachu a leknutí řekl: Však vám páni nic dobrého nepřejí! Pročež se ti havíři tím více bouřili křičíce: Však my to, hrome, dříve víme!!! Od té doby se u nás traduje úsloví: A ten Prokop Kroupa pověděl slovo zhloupa, stoje u kamenného sloupa.

Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Kutnohorští havíři zažili palčivost této kruté pravdy na vlastní kůži. Aby si přivydělali, chodili v létě na žňové práce do okolí Prahy. Když už nic jiného, tak se aspoň nadýchali čerstvého vzduchu, protože v parných letních dnech v dolech zcela selhávalo větrání. Havíř pracoval nástroji z nejprimitivnějších – mlátkem a želízkem – to jsou dva druhy kladiv, které se dodnes objevují v hornických znacích, pak ještě používali klín a pemrlici. Klín netřeba vysvětlovati, ale u libozvučné pemrlice to udělat musíme: bylo to hornické kladivo s ostrými zuby na opracování tvrdého kamene. Báňský odborník J. B. Parma pokusy dokázal, ze za 6 hodin vyrubal jeden zdatný havíř v průměrně tvrdé hornině asi 53 decimetrů krychlových látra (jako že nakopal 53 litrů horniny nebo taky 5 setin krychlového metru. Látro jest míra délková, asi 2 metry; myslí se zřejmě vytěženého materiálu). Vzhledem k tomu, že havíř, pracující ve štole měl štolu o profilu dvakrát jeden metr, tak za šestihodinovou směnu postoupil – o dva a půl – centimetrů. Přitom některé štoly dosahovaly délky čtrnácti set metrů. To by jeden horník zvládl za 153 léta. Tisíc láter!

„Potom přijeli do Hory pan z Pernštejna, pan Mikuláš Trčka a pan Šplechtle k uspokojení těch vzbouřených havířů.“ Což se zřejmě povedlo. Osvědčenou metodou. Říká se jí obětní beránek. „Když páni zemští ze sněmu a havíři se sešli na Vlašském dvoře, tu byl pan Michal z Vrchovišť úřadu horního hofmistrovství zbaven a zavázán vězením Jeho Milosti králi.“ To všecko se stalo na konci léta a na začátku podzimu roku 1494. V roce následujícím začala mela v Kutné Hoře nanovo. „V pondělí po památce Řehořově opět se bouřka stala na Horách Kutných mezi pány a havíři. A havíři tak sobě počínali, jako by chtěli všecky pobíti. V neděli pak po památce Benedikta ta různice přišla ke srovnání, takže sobě odpustivše v mír vešli, což zapsáno na radnici.“

r_2100x1400_dvojka.png

Bídně placení havíři však oproti některým svým kolegům v dole pobírali platy přímo královské. Tak to se aspoň zdálo těm, co měli daleko méně. Běhačům. Běhali pro rudu a pro hlušinu. Dopravovali ji v dole z ortu k fudrýřům. Fudrýři fudrovali neboli futrovali čili krmili věčně nenasytné troky neboli necičky, a taky kastny čili truhly, když se ke kastně připojilo kolečko, no tak vznikly hunty neboli vozíky. Z patra na patro směřoval materiál pomocí hašplů. A už tu máme šturcíře – ti pochopitelně šturcovali. Plnili koše a měchy, do kterých se materiál překládal. Zatímco štrajchýři štrajchovali. Tahali měchy v vodou a trejvíři zabezpečovali obsluhu těžkých strojů, trejvů neboli žentourů. A maštalíři ošetřovali trejvovní neboli žentourové koně, a ještě tu byli cimrmani. kteří však nedělali divadlo, i když. že by Jára. už tenkrát? Ale ne, cimrmani se starali o výdřevu. A tak bychom mohli ještě pokračovat a jmenovat celou řadu dalších specializací. Jakmile se ruda ocitla nahoře, chopili se jí úpravci, puchýři ji drtili, prejtýři třídili, šlichéři propírali.

„Upokojení havířů kutnohorských, jež se stalo přede dvěma léty, neukázalo se býti trvalé: neboť v měsíci červenci roku 1496. nastala opět bouře mnohem opravdovější nežli byla ta první, a průchod její otevírá na stav věcí v zemi pohled ještě kormutlivější,“ říká František Palacký a od kronikáře ze Starých letopisů se dozvídáme následující: „V neděli dne 13. července havíři Hory Kutné, připravivše se v odění, vešli na vrch řečený Špimberk u Kaňku, chtíce spravedlnosti hájiti, jíž se předtím napřed králi Jeho Milosti nedálo, tudíž i chudým havířům, a chtěli jsou raději umříti, nežli by se tomu více dívali. I vyšli jsou se zbraněmi vojensky Kutnohorští obeslavše Kolínské, Čáslavské i královského hejtmana z Poděbrad, obklíčili je.“

Povstávní horníků

Tohleto už bylo opravdové povstání, žádné hloučky reptalů a nespokojenců. Několik tisíc ozbrojených horníků opustilo město a usadilo se na nedalekém vrchu Špimberku. Obklíčily je hotovostní jednotky z Kutné Hory, Kolína a Čáslavi a začali je obléhali. Když už to nějakou dobu trvalo, „znamenitější mezi nimi, nechtíce, aby se stalo krveprolití, dali se dobrovolně u vězení, v naději, že budou míti slyšení před králem.“ Což se pochopitelně nestalo, „a tak zjímali deset havířů čelních a věznili je na Poděbradech. Králi podali o tom zprávu úřady, buřiče bylo rozkázáno neprodleně potrestati. Tudíž ačkoli na mučení ničeho neseznali a řádného soudu nadarmo dovolávali se, odpraveni jsou 5. srpna všickni pravým násilím.“

Trest byl exemplární a bleskový. Tady bude pořádek! Nebo!!! Deset kutnohorských havířů bylo vyvedeno z poděbradského zámku, kde byli vězněni a vyslýcháni útrpným právem, a byli odsouzeni na smrt. Šli na ni bosí, v bílých popravních rubáších. Přešli most přes Labe, minuli vísku jménem Kluk a došli na místo v lukách mezi obcí polabeckou a klukovskou. Stála tam stará hruška a ještě starší dub. U toho dubu se průvod zarazil a z koně se rozkřikl poděbradský hejtman na kata, který se vzhledem ke své profesi jmenoval poněkud nepřípadně Kolouch: „Spravuj! Bože Otče, kterýž víš a znáš jednoho každého křivdu, rač rosu nebeskou seslati, ať obmyje tuto naši nevinnou krev!“

r_2100x1400_dvojka.png

Jestli se odsouzenci vskutku takto modlili, nevíme, ale Alois Jirásek to ve svých Pověstech doby křesťanské aspoň tvrdí. „Nebudu spravovati!“ To měl být hlas kata Koloucha. Krvavou práci dostal na starost kat-náhradník jménem Sochor. „První poklekl Šimon, starší, pod jednou z mocných větví rozložitého dubu. Vznášela se nad ním jako baldachýn. Jeho zelenavým přísvitem blesk se katův meč. Proud krve vysoko vystříkl a zkropil, ba zalil dubovou větev tak, že z ní jakoby po lijavém dešti rudé krůpěje hojně krápaly. Po Šimonovi klekl Pruša, mladší jeho bratr, pak Černý, pak Opat a bratr jeho, všech deset jeden po druhém. Když poslední klesl bez ducha do trávy, ukázal se náhle na jasném nebi mráček. A ten se úžasně šířil a rostl, až vyrostl v ohromnou černavu, jež zatáhla všecko nebe. Z temna mraků zahřímalo jako božího hněvu hlas, vichřice vjela rázem do starého dubu, do hrušky, zalomcovala jejich větvemi, až se jejich haluze zmítaly a prudko se rozšuměly. Lid na stínadle vzpomněl na modlitbu nebohých havířů, jež sotva dozněla; křižoval se, strachy domů utíkal a všichni vyděšeně opakovali: Boží soud! Boží soud!! Bůh je vyslyšel! Těch nevinných hlasů vyslyšel! Sotvaže mrtvé havíře do vykopané jámy zahrabali, strhl se déšť, hrozný, lijavý déšť. Hejtman sám, jak na zámek ujížděl, sklouzl se v bráně s koněm a povalil se na zem. Lijavec šuměl celý den, celou noc, a zase den a noc a tak bez ustání devět dní a devět nocí, v jednom neustále, až přeschlé potoky se rozvodnily v řeky, až proudy vod strhaly pole a vymlely rokle kolem Poděbrad a Hor Kutných.“

Další dva odsouzení horníci, Holý Želvův a Ondřej Němec byli popraveni na Křivoklátě. Stejný osud čekal i třetího, Víta Krchňavého, ale on se mu vyhnul. Když proběhly dvě popravy, podařilo se mu přetrhnout pouta, kata omráčil kamenem a utekl do lesů. Už o pouhý měsíc později se konala revize procesu. „Král Vladislav, jenž byl také králem uherským, vrátiv se z Uher zase do Čech, doslechl se od spravedlivých lidí pravdu o tom poděbradském soudě. Jakmile přijel na Hory Kutné, kdež se ve Vlašském dvoře zdržoval, obeslal ihned poděbradského hejtmana Oňka Kamenického, vyslechl jej přísně i báňské úředníky. Také Vít Krchňavý, jenž jediný se zachránil, byl před soud povolán, aby vydal svědectví, jak páni s horníky nakládali. Oněk Kamenický z Topic a také jiní úředníci byli na skřipec nataženi, neboť tvrdě zapírali, a tu pan královský hejtman trápení nevydržel. Zemřel na mučení. Také všechny ostatní, kteří měli účastenství v jeho zločinech, stihl spravedlivý trest.“

„Hory však od té ukrutné popravy nevinných havířů nešly za mnoho let a téměř na mizinu scházely. Na stínadle pak, kde havíři skonali, stala se podivuhodná věc. Na dubě, pod kterým se ta poprava stala, rostly od té doby žaludy divného, neobyčejného tvaru: měly podobu havířské kápě. Rostly však jenom na jedné haluzi toho dubu, na té, kterou krev popravených postříkala a která od té doby měla zardělé listí.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související