185. schůzka: Glejt

„Poslal jisté urozené pány z Čech, své rádce a dvořany, uloživ jim, aby ráčili přivésti jeho královským jménem mistra Jana z Husince, hotového bakaláře svaté teologie, a ubezpečiti ho ochranným průvodním listem a jménem, aby sám přišel do Kostnice na řečený obecný sněm, pro odstranění nepříznivé špatné pověsti jak své, tak také Českého království, že mu také chce poslati svůj zvláštní ochranný průvodní list, aby mohl svobodně přijíti do Kostnice a nazpět se vrátit do Čech, a slíbil, že ho zároveň vezme také do obrany a záštity své a Svaté říše. Proto mu také poslal naproti ten ochranný průvodní list, dvojmo napsaný – latinsky i německy.“

Zikmund posílá Husovi ochranný glejt

Autor tuto zprávu poněkud zašmodrchal. Autor se snažil, seč mohl. My mu to nebereme, ale poznat z těchto spletených vět, zdali král Zikmund mistru Husovi skutečně poslal ochranný průvodní list neboli glejt, to se dá fakt dost těžko. Pisatel oněch řádků se jmenoval mistr Petr z Mladoňovic a Jana Husa do Kostnice doprovázel. Pocházel z Moravy, narodil se někdy kolem roku 1390 v Mladoňovicích u Jemnice (tedy na Vysočině), ale veškeré zprávy o něm pocházejí až z Prahy, ve níž asi jako devatenáctiletý složil bakalářské zkoušky. Promoval ho Jan Hus. Při zkouškách byl Petr z Mladoňovic ze čtrnácti kolegy první v pořadí, na rozdíl od Husa, ten tak dobře svého času nedopadl. Mistrem se však nestal – někteří z těch, co byli v bakalářské zkoušce v pořadí za ním, ho přeskočili. Jinak o něm moc nevíme, až 11. října roku 1414 ho nacházíme v malé výpravě, která doprovázela Jana Husa do Kostnice. Jako písař Jana z Chlumu se stal jakýmsi sekretářem Husovy výpravy. Jeho rukama prošla většina korespondence Husovy i jeho průvodců. Zaznamenal a ve své zprávě uvedl Husovu závěť, kterou adresoval svému žákovi Martinovi z Volyně, a také listy, kterými mistr Jan informoval o cestě své přátele v Čechách. A ještě jiné věci Petr z Mladoňovic zapisoval a spisoval a opisoval. Díky němu máme vlastně jakousi podrobnou reportáž o Husově cestě do Kostnice a pobytu v ní.

„Vězte, že jsem nikdy nejel se spuštěnou kápí, nýbrž zjevně, s odkrytou tváří.“ Proč tu kápi Jan Hus tak zdůrazňuje? V Praze totiž Husa nabádali, aby Německem projížděl se spuštěnou kápí: každého Čecha tu měli mít za kacíře. Ukázalo se však, že to byly zbytečné obavy. „Když jsem vyjel z Čech a dřív než jsem přijel do města Pernovy, očekával mě farář se střídníky, a když jsem vstoupil do světnice, tu mi hned nalil veliký korbel vína a velmi laskavě se svými druhy přijal všechno učení a pravil, že byl vždy mým přítelem.“ Taky v Neustadtu a Heidě ho přijali neméně pohostinně. Do Sulzbachu zase dorazila výprava ve chvíli, kdy v podloubí zájezdního hostince zasedal zemský soud. Vystoupil před konšely a staršími a řekl jim: „Hle, já jsem mistr Jan Hus, o němž jste, jak soudím, slyšeli mnoho špatného; ptejte se mne tedy.“ Všechno spolu probrali a jak se zdá, tak se rozešli opět v dobrém: „Všechno velmi vděčně přijali.“ Podobně to dopadlo ve městě Heršpruku a také v Laufu, kde Češi přenocovali. „Tam přišel farář, veliký znalec práv, se střídníky, i pohovořil jsem s ním a on také všechno vděčně přijal.“ Ani tento farář se tedy nechoval proti Husovi nějak zaujatě...

Kázání cestou do Kostnice

Hus se proto rozhodl, že už nadále nebude skrývat svoji totožnost a že v Norimberku, ke kterému se blížili, vyzve každého latinskými a německými vyhláškami k diskusi o věroučných otázkách. „Když jsem již sepsal vyhlášku, chtěje ji přibíti, poslali pro mě měšťané a mistři, chtíce mě viděti a se mnou rozprávěti. Já ihned vstal od stolu a vyšel. A mistři zařídili, abychom rozmlouvali tajně – těm jsem řekl: Já kážu veřejně, a také chci, aby poslouchal každý, kdo by chtěl.“ Diskuse byla zřejmě velice živá, protože skončila až někdy za soumraku. Hus si poznamenal, že „jeden doktor, kartuzián, diskutoval báječně,“ což neznamená, že by si ho Jan Hus pochvaloval, on chtěl spíš naznačit, že ten kartuzián bájí, že si na jeho vkus dost vymýšlí, „a také jsem pozoroval, že se mistru Albertovi nelíbilo, že měšťané potvrzovali mí mínění.“ Ale jinak: „byli všichni mistři i měšťané spokojeni.“

Spokojenost sice nikoli tak úplně na všech stranách, ale přece jenom taková, jakou česká výprava od Němců rozhodně nečekala. „Také vězte, že jsem dosud nezpozoroval žádného nepřítele. A v každé hospodě dávám na rozloučenou Desatero přikázání a někde je přilepuji moukou. A všechny hospodyně a muži mě přijímají velmi vděčně. Nikde také nevyhlašují zákaz služeb božích a mou německou vyhlášku všichni chválí.“

Jenomže do toho Norimberka Češi spěchali, že tam chtěli zastihnout krále Zikmunda. A krále Zikmunda tam chtěli zastihnout, protože jim měl dát pro Husa slíbený glejt. Zikmund už ale v Norimberku nebyl. Což některé členy české výpravy dost znepokojilo, zvlášť pana Kepku. Ten navrhl, aby se rychle vydali za ním. Husovi dalo dost práce všechny přesvědčit, aby pokračovali rovnou do Kostnice. „Soudíme totiž, že by bylo neužitečné jeti za krále snad na šedesát mil a vraceti se pak do Kostnice. Po zralé úvaze zvolili nakonec zlatou střední cestu. To znamená, že si mladý pán z Dubé pospíší za Zikmundem do Porýní, zatímco ostatní budou pokračovat dále do Kostnice, do které má co nevidět dorazit i papež Jan.“

Zamkněte se! Projíždí kacíř kacířů

Hladký průběh cesty rozehnal všechny zbylé obavy. Kudy projížděli, tudy lemovaly cestu houfy zvědavců. O to se postaral hlavně Jan z Bořečnice, biskup v Lubuši. Právě on nemohl Husovi přijít na jméno. Projevovalo se tak, že jel o kus před Čechy a zaháněl každého do domu. Varoval a zapřísahal, aby se lidé na sedm západů zamkli ve svých příbytcích, neboť zanedlouho pojede kolem kacíř všech kacířů, který je o to nebezpečnější, protože umí číst myšlenky. Zvědavost byla silnější než strach. „A tak, když jsme se přiblížili k některému městu, vybíhaly nám davy naproti jako na divadlo. Ale hanbu utržil nepřítel svou lží a lid byl vděčný, když uslyšel pravdu.“ Většina zvědavců byla nakonec zklamána. „Vždyť on ten Hus nemá ani kopyto, ani rohy!“ V Bibrachu se všichni s chutí zasmáli. Pan Kepka byl dobrý latiník a s místními duchovními rozmlouval o věcech víry tak zasvěceně, že si ho spletli s doktorem teologie. Což bylo v době, kdy jenom málokterý šlechtic uměl číst a psát... Ostatní Češi mu přilepili přezdívku „bibrašský doktor“. On se pan Kepka sice naoko durdil, ale v nitru mu to náramně lichotilo. A pomalu se blížili ke Kostnici.

„Když dne 3. listopadu blížil se mistr Jan ke Kostnici,“ informuje nás František Palacký, „množství zvědavého lidu vysulo se z města jemu vstříc a provázeli ho v nemalém davu do hospody, kterou mistr Hus obdržel v ulici Pavlově u vdovy řečené Fida. Teprve 5. listopadu přinesl pan Václav z Dubé do Kostnice průvodčí list ve Špýru dne 18. října daný, kterým Zikmund mistra Husa ke sboru jedoucímu způsobem v takových listinách obvyklým v ochranu svou a svaté římské říše přijav, přikazoval všem římským poddaným, aby vlídně se k němu majíce, nechali jej v pokoji a bez překážky jíti a vraceti se.“

Doslova to v tom glejtu stálo takhle: „Zikmund z boží milosti římský král, vždy rozmnožitel říše, a uherský, dalmatský a charvatský a tak dále král, všem i jednotlivým knížatům, církevním i světským, vévodům markrabím, hrabatům, baronům, šlechticům, vladykům, rytířům, panošům, správcům představeným, celníkům a všechněm úředníkům – už zbývají jenom obce měst, městeček, vesnic a míst... Jinak všem našim poddaným a věrným, k nimž tento list dojde, královskou milost a všechno dobré. Velební, osvícení, urození a věrní milí! Ctihodného mistra Jana Husa, hotového bakaláře svaté teologie a mistra umění, ukazatele tohoto listu, který co nejdříve přijde z Království českého na obecný sněm konaný v Kostnici, kterého jsme i my přijali do naší a svaté říše římské ochrany, všem vám a každému z vás s plnou přízní doporučujeme žádajíce, abyste ho, až k vám přijde, z povinnosti ráčili laskavě přijmouti, vlídně s ním zacházeti a v tom, co se týká rychlosti a bezpečnosti jeho cesty, jak po zemi, tak po vodě, ukázali mu pomocnou a nezištnou ochotu, jakož i abyste ho nechali volně se služebníky, koňmi, zavazadly a výstrojí a jinými jeho jednotlivými věcmi přes všechny cesty, přístavy, mosty, země, panství, okresy, pravomoci, města, městečka, hrady, vesnice a kterákoli jiná vaše místa bez jakéhokoli placení dávek, mýtného, celného, poplatku a jiného každého břemene placení beze vší překážky jíti, státi, meškati a vrátiti se, a abyste mu a jeho lidem, když bude potřebí, z povinnosti ráčili postarati se o bezpečný a ochranný průvod ke cti a vážnosti naší královské Výsosti. Dáno ve Špýru, 18. dne měsíce října, roku království našich uherských atd. třicátého třetího, římského pak pátého.“

Kostnice, latinsky Constantia, německy Konstanz. Leží na jižní hranici Spolkové republiky Německo. Dnes prakticky neznatelně splývá se švýcarským Kreuzlingenem – hraniční přechod se nachází uprostřed jedné ulice. Kostnice se nachází jednak na břehu Rýna, jednak u Bodamského jezera. V době, kdy se k ní Hus blížil, tak toto město několikanásobně nabobtnalo. Dnes žije v Kostnici na 70 000 stálých obyvatel. To nevelké kupecké městečko čítalo za nekoncilových časů nejvýš 7000 obyvatel, no a odhaduje se, že se v něm během koncilu postupně vystřídalo několik desítek tisíc cizích návštěvníků. Bylo jich na 80 000.

Kdo bude na koncilu?

„Toho koncilu se osobně zúčastnil sám papež Jan XXIII.,“ vypočítává autor Husitské kroniky Vavřinec z Březové, „dále 3 patriarchové, 23 kardinálové, 27 arcibiskupů, 106 biskupů, 33 titulární biskupové z řádů, 103 opati, dále 18 auditorů svatého paláce, všichni doktoři.“ Do Kostnice se však nesjeli jenom samí preláti. „Přítomno tu bylo 18 papežských komořích, 344 doktoři teologie, církevního a občanského práva, dále 24 písaři odpustků (ano, to je zvlášť pěkná profese – písař odpustků), 142 písaři bul, 73 prokurátoři papežští a kardinálští, 24 vrátní. Dále se osobně zúčastnilo 28 králů a světských knížat, 78 hrabat, 676 pánů, šlechticů a rytířů, 48 zlatníků s jejich služebníky, 350 kramářů, 220 ševců s tovaryši, 86 kožešníci, také s tovaryši, 88 kovářů (s tovaryši). 260 pekařů s pomocníky, 220 šlojířníků, 75 hospodských šenkýřů se služebníky, 72 penězoměnci, 45 apatykářů, 336 bradýřů, 45 hlasatelů, 516 trubačů, pištců, hudců a kejklířů, jakož i 718 kurev zjevných.“

No, tak to bychom snad měli celý ten výčet úplný. Ale... proč jsme vlastně všechny ty profese jmenovali? Inu... aby bylo jasné, jak znamenitý význam koncil v Kostnici měl... Asi jako dnešní summit na nejvyšší úrovni? Možná ještě znamenitější. Panstvo se chtělo na koncilu bavit, proto museli být v Kostnici potulní umělci. Panstvo si však nechtělo nic odepřít z rozkoší, na které bylo zvyklé, a proto byly pro potřeby prelátů i šlechticů ve městě zřízeny velkokapacitní nevěstince.

Výstavné měšťanské domy byly uvolněny pro vysoké hodnostáře a cizí poselstva, a v ostatních příbytcích a hospodách bylo zabráno a obsazeno kdekteré i sebeskromnější volné místo. Ani jedna cedulka Zimmer frei. Město se rozlilo daleko za předměstí a kypělo a kynulo nejenom přílivem lidí, ale i naprosto neúměrným a náhlým vzrůstem obchodního ruchu. Kostnici ovládla dvě božstva – Mamon a Venuše. V tom Babylonu nastalo zmatení jazyků i mravů. Mimochodem – po ukončení koncilu šla světem obecná zvěst, že se Kostnice „za třicet let nezbude svých hříchů, které jest spáchal ten sbor v tom městě!“

V rozpětí jednoho týdne dorazili do Kostnice dva Janové. Tím prvním byl český universitní mistr Jan Hus, tím druhým Jan XXIII., volený papež. Husovi se do Kostnice příliš nechtělo, leč ono se tam nechtělo ani papežskému Janovi. Často se mu vydral z úst povzdech, naznačující, jak nerad směřoval svatý otec před tribunál kardinálů a jiných prelátů. „Co mám dělat, vždyť můj osud mne tam vede,“ měl se údajně Jan XXIII. vyslovit. On by papež nejraději vládl církvi pokud možno neomezeně, jenomže na to neměl dost sil, a tak se musel sklonit před vůlí kardinálů a krále Zikmunda.

Už při průjezdu Alp byl jat neblahým tušením. Přihodilo se mu to, že se s ním převrátil vůz. Lze pochopit. To by neblahé tušení jalo každého. Papež zapadl do sněhových závějí, v čemž viděl předzvěst osudu, který ho čeká v Kostnici. Když ho dvořané hledali v těch spoustách sněhu, s hněvem na ně vyštěkl: „Zde ležím ve jménu ďáblově!“ A když se o něco později na cestě před ním rozevřel obraz Kostnice, tak poznamenal: „Ano, ano... Takhle se chytají lišky.“ A bylo na tom něco?... tedy na těch jeho zlých tušeních a neblahých předzvěstech? Musí se mu nechat, že měl na své budoucí průšvihy nos. V Kostnici ho totiž čekala past, žalář a potupa. I když on tam vlastně jel proto, aby do té pasti, do žaláře a té nejhorší potupy vlákal někoho úplně jiného. Ano. Úplně jiného Jana.

Hus píše domů

V noci po příjezdu do Kostnice píše Jan Hus domů. „Spasení od Ježíše Krista. Přijeli jsme do Kostnice v sobotu po svátku Všech svatých beze vší nehody. Bydlíme v ulici blízko obydlí papežova a přijeli jsme bez průvodního listu. Píce je tu drahá, nocleh stojí půl dukátu na týden. Koně jsou však levní. Takový, co byl koupen v Čechách za šest kop, dostal se tu za sedm dukátů. Myslím ale, že budu míti brzy nedostatek; poproste tedy po přátelích; vyjmenovávati je trvalo by dlouho a bylo by těžko se jich domysliti. Je tu mnoho Pařížských a Vlachů, ale ještě málo arcibiskupů, a biskupů také málo. Kardinálů je hodně, jezdí na mezcích, ale jsou lacni.“ Což neznamená, že by snad byli levní jako ti koně, ale že jsou všední, že pohled na ně zevšedněl, že si jich nikdo ani moc nevšímá.

„Když jsem přijížděl do Kostnice, hned jsem uslyšel, jak se sjíždějí, převeliký zástup na koních. A sbíhalo se mnoho lidí. Mnozí naši Čechové utratili cestou všechny peníze a mají již bídu; je mi jich velice líto, ale nemohu všem dávati. Kůň Rabštejnův vyniká nad všecky silou i bujností. Jen toho mám u sebe, kdybych snad měl někdy jeti za město ke králi. Psáno v Kostnici. Pozdravujte všechny přátele, nikoho nevyjímajíce. Modlete se k Bohu za stálost v pravdě.“
Husova dopisová reportáž skáče z věci na věc. Jako by se její autor nedokázal pořádně soustředit... jako by mu myšlenky neustále rozbíhaly. Přitom do města prakticky nevycházel. Nebylo tam nic, co by ho lákalo, a hlavně: jeho přátelé ho prosili, aby se nevydával v nebezpečí a nevystavoval se na oči. Neustále něco psal. Především dopisy domů, ale taky ho čekala příprava velké řeči, kterou měl přednést před koncilem. I když se lidem vyhýbal, tak je přitahoval. Časem se rozkřiklo, že mistr koná domácí pobožnosti. Začali se jich zúčastňovat známí jeho bytné Fidy i lidé ze sousedství, a Hus měl zase pro koho kázat.

„Prosím vás, abyste, jsouce živi podle božího zákona, pilni byli svého spasení, slyšíce slovo Boží v opatrnosti, abyste se nedali oklamati posly Antikristovými, kteří hříchy lidu zlehčují, za hříchy netrestají, svým starším pochlebují, hříchy lidu neoznamují, sami se velebí, svými skutky se honosí, moc svou zveličují, ale Pána Boha Ježíše v pokoře, v chudobě, v trpělivosti a v práci následovati nechtí. O nich prorokoval milostivý Spasitel, řka: Povstanou falešní prorokové a svedou mnohé. A vystříhaje své věrné, dí: Varujte se falešných proroků, kteří přicházejí k vám v rouše ovčím, a vnitř jsou vlci hltaví – po ovocích jejich poznáte je. Jistě potřebí jest veliké věrným křesťanům, aby pilně se chránili, neboť dí Spasitel: I vyvoleni byli by svedeni, kdyby to mohlo býti. Protož nejmilejší bděte, aby lest ďábelská vás nepodvedla, a tím buďte pilnější, čím více se Antikrist protiví; soudný den se blíží, smrt mnohé tíží, a synům božím nebeské se království blíží. Pro ně své tělo kroťte, smrti se nebojte, spolu se milujte a pamětí, rozumem i vůlí v Bohu vždycky stůjte.“

V Kostnici se zatím celkem nic nedělo. Po dlouhé době nejistoty a po všem tom vypětí se Husa zmocnila jakýsi druh bezstarostnosti. Členové české výpravy ji sdíleli. Jeden z nich, mistr, kterému neřekl nikdo jinak než „Kardinál“, psal přátelům do Čech: „A tak jsme tady v Kostnici svobodni. Husa ještě není upečena, a upečení se nebojí.“