156. schůzka: Good Queen Ann – Dobrá královna Anna

„Za mladých let krále Václava byl v české zemi pokoj a bohatství; o to se zasloužil ještě jeho otec, slavné paměti císař Karel. Takového bohatství české země dosáhl tím, že všechen obchod, který šel z Benátek přes hory korutanské, musel podle císařského nařízení jít přes Prahu a u toho plynuly veliké zisky zejména Praze. A také těžbě v Kutné Hoře se velmi dobře dařilo a mince byla čistá. A tak země žila v hojnosti a pokoji.“

Obchodní dálnice vedoucí přes Prahu, a kvalitní, neinflační měna, to byly určitě dva pevné pilíře hospodářské prosperity, kterou Václav po svém tatínkovi podědil. A nebyly jediné. Tím nejhlavnějším pilířem byl totiž Karel sám: jeho inteligentní, prozíravá, aktivní politika. Politika, do které patřilo snad všechno. Ve vnitropolitické oblasti zakládání nových měst a hradů a universit a právního řádu, v politice zahraniční smlouvy a dohody a získávání nových zemí a také sňatky, ve kterých bylo obsaženo mnohé z právě jmenovaného dohromady.

Anna Česko-Anglická

„Ještě před ukončením roku 1381 dojela do Londýna princezna Anna Česká. Její příchod tam oznámil se hned milostmi, kterých se domohla na manželu svém pro některé vězně politické; také pozdější hojné přímluvy takové (a jiných dobrodiní drahně) pojistily jí v Anglii až podnes památku a název Good Queen Ann.“ Neboli „dobrá královna Anna“. Skutečně se jí tam tak říká dodnes a její hrob v londýnském Westminsteru je něco jako poutní místo.

Anna Česká, původně Anna Lucemburská, později se jí však říkalo i Anna Anglická, se narodila 11. července 1366 jako sedmé dítě 50letého císaře Karla. Co se týká její maminky, asi 20leté Anny Pomořanské, tak pro ni byla Anna prvorozená. Už jako pětiletou ji tatínek zasnoubil s Albrechtem z Wittelsbachu – snoubenci ještě nebyly ani dva roky. Z tohoto mraku však nepršelo, protože mezitím byla vyhlédnuta jiná partie. Lepší, samozřejmě. Stal se jí ženich o jeden rok mladší. Syn markraběte míšeňského a lantkraběte duryňského Fridrich. V čem to byla lepší partie? Inu, Fridríšek byl potenciálním držitelem kurfiřtského hlasu při volbě císaře, a to se mohlo někdy v budoucnu hodit... Leč nakonec i z tohoto plánu sešlo, protože se na obzoru vynořilo ještě něco lepšího.

Kardinál tří klobouků zasahuje

„Kardinálové protipapežovi (rozumějte: to byli ti francouzští) spoléhali se ve svém nadějích nejvíce na vyjednávání, které královský rod francouzský roku 1380 zavedl k tomu cíli, aby nezletilý ještě král Karel VI. a Václavova mladá a milostná sestra Anna spolu byli zasnoubeni. Kardinál Pileus (musel to být náramně zaměstnaný muž, pan kardinál Pileus; takřka žádné diplomatické jednání v Evropě se bez něj neobešlo) tím větší práci sobě dával, aby zmařil úmysly takové, a podporoval naproti tomu Richarda II., krále anglického, jenž tutéž princeznu sobě namlouval.“

Pileus de Prata, řečený kardinál tří klobouků|foto:Profimedia

Pileus de Prata byl v první řadě střízlivý, věcný politik. Takový, jakému se dnes říká pragmatik. On a jemu podobní ctí heslo: „Co je dobré pro mě, popřípadě pro nás, je dobré.“ Za své úsilí získat v říši sympatie a podporu pro papeže Urbana si nechal dobře zaplatit. Byl to typ hodnostáře, libujícího si v přemíře bohatství, přepychu a radovánek. Jeho sympatie byly vždy na straně těch, kteří byli ochotni za jeho služby, a musíme konstatovat, že perfektní služby, dobře zaplatit. Byl to spíš politik a diplomat než kněz, proto si tak dobře rozuměl s králem Václavem. Ten si Pilea oblíbil a jezdil s ním často na lov.

Římský lid říkal posměšně Pileovi kardinál tří klobouků. On totiž nejdřív horoval pro Urbana, ale když mu kynul prospěch na druhé straně, opustil ho a přidal se ke Klimentovi, leč i toho se lehce vzdal a přivinul se k Bonifácovi. No nechme Pilea Pileem... Nakonec – takových Pileů na naší politické scéně máme, kam se jenom podíváme. Mezi námi: myšlenka oženit českou Annu s anglickým Richardem nebyla nic nového pod sluncem... Zahrával si s ní už Karel IV. ještě předtím, než Richard II. nastoupil v deseti letech na anglický trůn. Ale že by se Aničky někdo zeptal, jestli toho Angličana vůbec chce, to se asi nezeptal. Ale dost možná zeptal, protože František Palacký se výslovně o Annině souhlasu zmiňuje.

Zdá se, že nevěsta sama i její ještě žijící matka, císařovna Eliška, rozhodly ve prospěch Richardův.

(Nebudeme si raději všímat historikovy poněkud netaktní poznámky, že císařovna Eliška byla ve svých asi 35 letech „ještě žijící“ a raději se podívejme do země, která měla říkat té patnáctileté dívence „naše královno“.)

K uzavření svatební smlouvy šlo do Anglie slavné poselstvo, v jehož čele byl sám kardinál Pileus.

(My se toho Pilea nezbavíme...) České poselstvo vedené čilým kardinálem mělo u anglického dvora dva úkoly. Provdat Aničku, ale na prvním místě uzavřít svazek mezi Václavem IV. a Richardem II., tedy spojenectví namířeného proti těm, „kteří svým konáním uvedli do života dva papeže a způsobili tak rozkol neboli schisma v katolické církvi.“ Což se povedlo. Už třetí den po podpisu ve Westminsteru uveřejnil Richard prohlášení proti rozkolníkům s pokynem zahájit proti nim trestní sankce.

Unikla o vlásek

r_2100x1400_dvojka.png

Poselstvu se dostalo v Londýně skvělého přijetí. Ale nejenom přijetí. Richard poskytl králi Václavovi velkorysou půjčku a další ohromné prostředky byly vynaloženy na poselstvo. Anglickému králi muselo na sňatku s českou princeznu náramně záležet. Jeho půjčka Václavovi totiž musela být mimořádně velká – první splátka činila 80 000 zlatých. Někdy v říjnu 1381 se Anna vydala na dalekou cestu, doprovázena bohatým průvodem, jehož podstatná část měla trvale zůstat na londýnském dvoře. Cesta vedla přes Brusel, kde se muselo čekat víc než měsíc. Čekalo se na to, aby Annin strýček, lucemburský vévoda Václav, pro ni získal příslušné dokumenty. Ty papíry obstarával Václav u francouzského dvora. Co s tím vším měla Paříž společného? Hodně. Francie mohla... ale také nemusela... naši Aničku do Anglie pustit. Ona se Francouzům tahleta svatba vůbec nehodila do jejich politického krámu. Hrozně rádi by ji překazili. Francouzské vojsko pozorně hlídkovalo při pobřeží kanálu La Manche s příkazem mladou princeznu zatknout a znemožnit jí, aby se dostala k Richardovi. Václavovi se Annino vycestování podařilo zařídit – on to byl nejenom galantní básník, ale zřejmě člověk dost praktický a hlavně znalý toho, jak to u pařížského dvora chodí. Jednodenní plavba do Londýna byla klidná. Anna vystoupila v přístavu Doveru. Jenom o vlásek, jakoby zázrakem, unikla prudké bouři, která následujícího dne zničila loď, na které se princezna plavila. To bylo pár dní před Vánocemi a zhruba za měsíc nato byla svatba. Ženichem této vnučky českého krále Jana Lucemburského byl syn anglického krále Eduarda III., řečeného Černý princ. Dědeček Jan Lucemburský a tatínek Černý princ spolu bojovali v bitvě u Kresčaku. Pro dědečka to tehdá dopadlo hůř.

r_2100x1400_dvojka.png

Dvorský básník Geoffrey Chaucer (byl mu v době Anniny a Richardovy svatby 31 rok), autor slavných Canterburských povídek, vylíčil ve své básni Annu v postavě thrácké královny Alkesty jako symbol dobroty a věrnosti. Ale i další současníci ji tak viděli: byla to dobrá, laskavá královna. Ženich při stavbě sotva překročil práh tehdejší zletilosti (bylo mu sotva patnáct), nevěsta byla o osm měsíců starší. Richard byl typický Plantagenet (vynikal tělesnou krásou, na první pohled trochu křehkou a dost možná zženštilou). Měl jemnou, dosud bezvousou tvář, kulatý obličej a bohaté plavé vlasy. Možná trošku vypadal jako slečinka, ale odvaha ani pevná vůle mu (jak se později ukáže) nescházela. Naproti tomu o Anniných tělesných půvabech nevíme nic. Nic se nedozvídáme o tom, že by byla krásná. On totiž její půvab vězel v její osobnosti. Už dva roky před svatbou o ní prohlásil Richard, že je přes své mládí široko daleko vyhlášena pro svou dobrotu. Asi to byl tento druh Annina půvabu, který jinak rezervovaného Richarda okouzlil. Anglický panovník našel v české princezně nejenom svou královskou partnerku, ale i milovanou a milující ženu.

Tak srdce plnila mu láska žhavá,
že nespal ani kolik slavík spává.

Život v luxusu

r_2100x1400_dvojka.png

Mladý anglický král zahrnoval svou ženu neobyčejně nákladnými dary. Koneckonců, oba vyrostli v nádheře a luxusu, a zdá se, že jejich vzájemný vztah tyto sklony ještě prohloubil. Kupříkladu zpráva z roku 1384 vypovídá o tom, že osmnáctiletá anglická královna Anna měla na sobě šaty fialkové barvy, přímo poseté drahokamy, a že to byly šaty oceňované na třicet tisíc hřiven. Jenom v kuchyni londýnského dvora byla zaměstnáno na tři stovky lidí. Richard brzy po stavbě určil „pražské dceři královské“ desetinu královských ročních důchodů, což činilo 4500 liber šterlinků, a věnoval jí několik zámků. Přední místo z nich zaujímal hrad Bristol, odkud měla Anna dostávat ročně 50 liber pro svou osobní potřebu. V královském zápise o Anninu šatstvu je přímo jmenován obchodník s kožešinami Jan Tannton, který měl získat tolik kožešníků a jiných řemeslníků, kolik jich bude třeba k úpravě kožešin pro královnu. Anglický dvůr si zřejmě dost často vyhazoval z kopýtka... Vyhazoval, a bylo kupodivu, kde na to vzal. Panovník byl silně zadlužen (proč, to víme, důvod se jmenoval stoletá válka), a utahování berního šroubu vedlo na britských ostrovech k reptání, a kdyby jenom k reptání, oni se Angličané proti daním dokonce i bouřili!

Nevraživost vůči Čechům

To, co v Anglii Annu čekalo, to rozhodně nebyla jenom idylka. Ukázalo se, že ti dva nemohou mít děti, to znamená dědice trůnu. Na scéně se ocitli sebevědomí Richardovi strýcové, kteří začali znovu cítit své šance. Navíc se tady projevovala určitá averze, nevraživost, ba nenávist vůči Čechům, kteří zůstali v Anglii po královnině boku. Těm totiž Anna splácela jejich oddanost dost štědře. Štědřeji, než se to Angličanům líbilo. Můžeme to vytušit ze stesku klášterního kronikáře, jak se rok po svatbě při veliké okružní cestě po anglických klášterech přes množství bohatých darů vrátili Richard a Anna ještě chudší, než vyjeli. Anna totiž všechno rozdala Čechům. A tak se prý všem ukazovala pravdivost slov Písma: „Běda zemi, jejímž králem je chlapec!“ Kronikář o něco později podává svědectví, že královnini čeští krajané „okusivše sladkosti země anglické a zapomenuvše vlastního kraje, nechtějí se domů vrátiti, hosté nestoudní a neradostní.“ (Nojo, ne všude jsme byli – respektive jsme – vítáni s otevřenou náručí na tom božím světě...)

r_2100x1400_dvojka.png

Psí hlavu nasazoval Čechům hlavně nevlastní králův bratr, když už se nemohl vybít na českém rytíři Mikulášovi, který usmrtil ve sporu jednoho z jeho lučištníků, zabil králova milce a královnina rytíře Stafforda. Ještě víc zvířil zášť proti Čechům případ králova prvního oblíbence Roberta de Vere. Ten se ve své vášni k jedné z českých Anniných dvořanek (údajně se jmenovala Lancekrona) osmělil zapudit svou manželku Isabelu. Ale ouha! Padla kosa na kámen. Ta dotyčná Isabela byla vnučkou Edwarda II. a Richardovou sestřenicí! Robert požádal o rozvod s Richardovým a Anniným souhlasem, Anna dokonce neváhala v té věci zakročit u Papeže Urbana VI. A co vlastně byla zač, ta Lancekrona? No, to je to... Údajně byla nízkého rodu, snad dcera sedláře nebo mistra kuchaře. On se tento boj o nevěstu velice citlivě dotýkal sebevědomí královských princů, ale taky dynastické prestiže v anglické veřejnosti. Byl to zkrátka skandál. Jeden z nejtěžších.

Po něm následovala série různých zmatků (chybami v nich přispěl i mladý královský pár), Richardovi hrozilo několik let, že bude sesazen. A kdyby jenom, že sesazen – vůdci opozice Tomáši z Gloucesteru, jehož bratr byl podezírán z velezrádných pletek, se dokonce podařilo vniknout do královské komnaty za neustálého ubezpečování, že zabije každého, kdo řekne o jeho bráškovi zlé slovo. Česká královnina družina nakonec musela z Anglie odejít. (Zůstali z ní jenom ti, které si vítězná strana ponechala ve svých službách.) Král se musel smířit na dobu jednoho roku s dvanáctičlenným výborem v čele s Gloucesterem, který se měl starat o nápravu veřejných pořádků. K definitivnímu útoku na krále se však neodvážil.

Oba královští manželé měli k době v době neštěstí blíž, Anna se Richardovi stala skutečnou oporou. Když se potom kolo štěstí otočilo a Richard vzal otěže vlády zase pevně do rukou, nikdy Anně nezapomněl, jak při něm stála v těžké době. Richard se na poražených nemstil. Ani ne tak z politické umírněnosti jako spíš vlivem Anniny dobroty. Její pověst „dobré královny“ rok od roku rostla. „Spory usmiřovala, nesvorné uspokojovala, mírným přála a za zarmoucené prosila.“ Což dokládá její přímluva za londýnské měšťany, když jim hrozily přísné tresty, neboť Richardovi odepřeli půjčku tisíc liber. Ta scéna ve Westminsterském paláci, kdy Anna veřejně žádá Richarda o milost a dosáhla jí, byla nejkrásnějším dnem dobré královny.

r_2100x1400_dvojka.png

„Přineslať do té země s sebou nejen novou módu, ale což tehdáž neméně podivu způsobilo, také knihy svatých evangelií v řeči české, německé a latinské pospolu, v nichž pilně čítávala. Ba praví se, že ona to byla zvláště, co pohnula Mistra Jana Wiclefa k přeložení celé Bible na jazyk anglický; a nepřestavši až do smrti své zachovávati to nejužší spojení se svým bratrem a se svou vlastí, dala poněkud i k důležitým událostem příčinu, které se později zrodily z tohoto spojení Čech s říší anglickou.“

Smrt ve 28 letech

r_2100x1400_dvojka.png

7. června 1394 královna Anna zemřela ve věku 28 let na zámku Sheene. Bylo to za morové epidemie. Král jí dal postavit ve Westminsteru monumentální náhrobek, pod kterým za necelých šest let ulehl po jejím boku. Nekrolog o ní říká, že „non vivit tanta patrona“ – tedy že byla dobroditelkou, jaké nikde není, ale také, že byla „qui tanta matre caremus“ – tedy že ji považovali přímo za matku Anglie. Ta dobrá královna, to byl nejlepší dar, jaký mohlo České království této zemi dát.

Jak rychle dny se na nicotu mění,
ať jedem, jdeme, sníce nebo bdíce,
čas utíká a nedá zastavit se!