1095. schůzka: Úžasná, nová, osudová

Tento díl věnujeme opět výjimečné postavě české, evropské i světové hudby, klukovi původně z chudé učitelské rodiny z Hukvald. Blížíme se k jeho vrcholnému dílu, které nám zanechal.

Materiál k novému pojetí operního dramatu i zpěvu, ony bleskové notové zápisy, jak lidé mluví, přou se, nadávají, ptají se a odpovídají, počal Janáček sbírat brzy poté, co se s kolegou Františkem Bartošem pustil do národopisných studií. Než se rozhodl komponovat jinak, realisticky, shromažďovat kořist z výletů, ulic procházek parky deset let. A dospěl i k jiné odvážné myšlence: libreto musí být v próze. V životě se přece veršovaně nemluví!

Všechno začalo už v roce 1890. Leoši Janáčkovi bylo tehdy třicet šest let. Dva roky předtím mu zemřel syn Vladimír. V Praze mělo tehdy premiéru drama Jenůfa. Autorka: Gabriela Preissová. Janáček si text hry přečetlo v časopise, a jak se vždycky rozhodoval okamžitě, tak nabyl jistotu, že je na správné stopě.

Začal si črtat první hudební motivy. Tu předlohu si zadaptuje sám! O tom, odkdy dokdy Její pastorkyni psal, existuje řada dohadů, ale žádná jistota. Je jisté, že první skici k opeře si Janáček dělal už v roce 1894. Motivický náčrt byl v obrysech hotov v únoru 1895, vlastní partituru začal psát v roce 1896.

Pak projekt opery až do roku 1901 odložil (tedy na čtyři léta). Nejen kvůli jiným povinnostem. Hlavně proto, že se začal bortit svět. Zdraví Olušky, dospívající dcery, se zhoršovalo.

Od osudové spály, kterou prodělala společně s bratrem, zůstalo Olze nemocné srdce. A také perikarditida – zánět osrdečnice – ta pak měla za následek postižení dalších orgánů. Pomalu, ale nemilosrdně se dostavil kloubový revmatismus, pak selhávání ledvin a jater. Tehdejší medicína měla problémy už s diagnózou, v terapii zůstávala bezradná. Potíže se vracely a pak mizely v jakýchsi vlnách. Z plánu, že by Oluška vystudoval ústav učitelek, sešlo. Neprošla by u lékařské prohlídky. Se svou skvělou pamětí se tedy vrhla na jazyky, hlavně na ruštinu.

Modrooká blondýnka se těšila zájmu ctitelů a kvůli nemístnému chování jednoho z nich utrychlili Janáčkovi již nějakou dobu zvažovaný plán: „Pošleme Olušku na nějakou dobu do Ruska!“ Do Petrohradu, k Leošovu bratru Františkovi. Olga nadšeně souhlasila.

V březnu 1902 měl Janáček rozepsané 2. dějství Jenůfy. Doprovodil Olgu do Petrohradu. Vrátil se za týden a spokojeně líčil Zdeně i služebné (kterým snad ještě slzy loučení ani neoschly), že je vše v pořádku.

Janáček se vrátil ke své práci. Libreto k Jenůfě se vytvořil sám ráznými škrty v původním autorčině textu. Práce se mu dařila, ale pohodu záhy zastřel stín osudu. Za týden po Leošově odjezdu z Ruska přišla z Petrohradu zpráva: Olga dostala tyfus! Zdena se chtěla za ní vypravit, ale další zpráva z Petrohradu byla dobrá: „Olušce je líp, propustili ji z nemocnice, už je zase ve svém pokojíčku.“

Olze se udělalo trochu líp, mohla se vrátit domů. Leoš jí jel naproti do Varšavy. Po návratu jí bylo stále hůř. Nemohla ani dýchat, ani spát. Bylo už hodně k podzimu, když si Janáček odvezl z Hukvald ženu a dcerku do Brna. A hned se pustil do práce na třetím dějství Její pastorkyně.

Jednoho pěkného dne odložila Olga svůj český deník a zavolala na Mářu. „Řekni mamince, že půjdeme na procházku.“ Zdena s Olgou zamířily ke starobrněnskému pivovaru a odtud pěšky k Bauerově rampě. (Tam začíná dnes brněnské Výstaviště.) Ale sotva tam došly, Olga už dál nemohla. Na Vánoce pomáhala péct cukroví. Sama si strojila stromeček.

Pak spálila deník. To už věděla, že musí umřít. Měla chvíle, kdy se smiřovala, a chvíle, kdy se děsila studené země. Vody v těle přibývalo, srdce sláblo, ledové obklady nepomáhaly, nohy zůstávaly často bez vlády.

Jednou Janáčka překvapila prosbou: „Tatušku… zahrej mi tu Pastorkyňu… já už tvou operu v divadle neuslyším.“

Janáčkova vrcholná opera totiž byla hotová. Datum dokončení: 18. ledna 1903. Sedl ke klavíru a hrál a hrál. Zdena utekla do kuchyně, aby Olga neslyšela její pláč. Bez dechu ležící Olga vyslechla celou operu. Janáček bledý jak smrt vstal od klavíru. „Je to krásné… Škoda, že to neuvidím.“

I v největším hoři bral Janáček tužku a črtal nápěvky slov umírající. „Ležela na pohovce: Já nechci umřít, já chci žít! Ptám se jí, jestli ji něco bolí? Ne prý… má jen úzkost.“

Olga umírá. V hrobovém tichu je slyšet její dohasínající dech. Zaniká o půl sedmé ve čtvrtek 26. února 1903. Než se přiklopí ve starobrněnském kostele víko rakve nad Olgou, zasypanou milovanými fialkami, pokládá otec dceři na sepjaté ruce ruskou knížku, jak si přála, a originál modlitby Zdrávas královno, matko milosrdenství z Její pastorkyně.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.