Poslechněte si verše nedávno zemřelého básníka Tomáše Mazáče

Tomáš Mazáč se narodil 24. října 1962 v Zábřehu na Moravě. Vystudoval historii na brněnské Filozofické fakultě a v letech 1990-94 působil v brněnské redakci deníku Lidová demokracie. Spolupracoval i s časopisy Akord a Proglas. V letech 2000 - 2007 přispíval eseji o výtvarném umění do ekologického časopisu Veronica.

Podílel se na editování básnických sbírek jiných autorů a uváděl vernisáže brněnských výtvarníků. V letech 1994-96 a poté opět v letech 2004 - 2006 vedl kulturního přílohu měsíčníku Kam za kulturou v Brně. Básnicky debutoval v roce 1992 sbírkou Vzdálená setkání. Následovaly knihy veršů Bezmála noc, Básně a Jak chutná sova.

Výběr z celoživotní básnické tvorby Tomáše Mazáče připravil pro Zelný rynk Zdeněk Volf. Ve svém úvodním textu připomíná, že právě prostřednictvím poezie se můžeme autorovi přiblížit nejlépe: „Zkrátka porozumět jeho srdci, neboť dle francouzského muže slova Pierra Reverdyho: ,ze srdce básníka zůstává jen to, co o něm sám řekl'.“

Případ inspirovaného básníka, ale zároveň komplikovaného člověka Tomáše Mazáče vede Zdeňka Volfa k následující úvaze: „Však proč to zdůrazňuji? Určitě ne proto, že k básnickému údělu automaticky patří Tomášova závislost na alkoholu či milostných vztazích nebo nepraktičnost. Bard Robinson Jeffers si nad Pacifikem postavil dům na skále, zvaný Orlí hnízdo, náš Jan Zahradníček měl pouze svoji Marii a tak by se dalo pokračovat… Nicméně srdcem tepe krev, dle starých kultur, nositelka duše. A i dnešní hlubinná psychologie vliv rodičů a jejich genů, jež se do nás až nemilosrdně přepisují jak přes kopírák, nazývá ,tlakem krve'.“

Zdeněk Volf, Mazáčův přítel – i když někdy, jak vyznává, „spíše na distanc“ – neopomíná zdůraznit i to, že „Tomáš své hříchy, slovy žalmisty, ,měl stále před sebou'. Že je uznával, nesl a že třeba už přes rok a půl abstinoval“. Bude nás však zajímat, a možná ještě více, že básník také do poslední chvíle psal. Psal a sdílel verše, ať zaznamenané do deníku, na kus papíru, nebo zaslané formou sms.

Svou poslední báseň, poslední stopu, zanechal právě onoho osudného 22. února 2017 v 19:12 hodin. Četli jsme ji až na smutečním oznámení:

Nemám času.
Černou kávu si vařím rovnou z tmy
a čaj o páté piju hltavě
už z plecháčku únorového rána,
co studí do rukou jak marná vzpomínka.
Vzpomínka na včerejšek.
Den poslední vteřiny,
než se zase na chvíli sejdem.